Jelikož jsem kvůli jiným aktivitám přes léto moc netrénoval, přistupoval jsem k tomuto závodu s velkým respektem a bez nějakých očekávání. Cíl byl vlastně jen jeden – dokončit v limitu.
Zjistil jsem, že z Bráníku mi jede až na Hradčanskou přímá tramvaj. Super – doprava tedy velice jednoduchá a bez přesedání v centru. Do Stromovky je to pak již jen dvě zastávky autobusem. Okolo startu/cíle už byla spousta závodníků, na prezentaci trochu fronta, ale ubývalo to rychle. Jako vždy jsem se potkal se spoustou známých…člověk by se skoro zakecal, že by propásl start. S oblečením to letos bylo jednoduché – mělo být teplo, takže krátké kalhoty+tričko s krátkým rukávem.
V 10:00 je odstartováno. Dávám se dohromady s kamarádem, běžíme tempo tak 5:30/km a kecáme. Závod nám tak rychle ubíhá, až cca do 15.km (běží se 10 okruhů po 4,2km). Začínám cítit svaly v nohou – nojo, když není natrénováno…Takže musím trochu zpomalit a kolega mi zdrhá. Pokračuju sólo, zatím furt jakž-takž v pohodě až do 25.km (půlmaraton jsem měl těsně přes 2h). Dostavuje se krize, stejná, jako mě obvykle potkávala až po třicátém kilometru. Další okruh se proto sotva plazím. Kamarád, fungující jako organizátor a fotograf, mi dává loknout piva. To mi trochu srovnává sladkou chemií rozhozený žaludek. Zezadu se na mě dotáhl starší fousatý běžec a začal mě hecovat. Dali jsme se tedy dohromady a další dva okruhy jdeme společně. Bohužel chlapík je o kolo napřed. Takže když se blížíme k cíli mého devátého (a jeho desátého) okruhu, chlapík zrychluje a utíká mi. Do posledního okruhu tedy vybíhám zase sólo. Asi v půlce okruhu se na mě dotahuje běžkyně s číslem 60 a že to prý doklepeme do cíle společně. Ve dvou to jde skutečně lépe, takže nakonec probíháme finišem v čase 4:42:45. Je to hodně pomalé, ale odpovídá to tomu nulovému tréninku v létě. A navíc podle některých běžců prý byla trať zase delší (už to tak bylo loni).
Po doběhu dostávám dřevěnou medaili (nic moc koláč z větve s vypáleným letopočtem) a jdu se najíst. Párky ještě jsou, ale PIVO UŽ DOŠLO!!! Katastrofa! 😦 To pochopitelně sráží celkový dojem ze závodu, který byl jinak moc fajn. Dodatečně jsem se dočetl, že se změnil organizátor závodu. Proto na občerstvení nebyly rohlíčky z pekárny Kabát a pro finishery taška s nějakým CD+tyčinkou+jablkem, jako v minulých letech. No, uvidíme, jak to nový organizátor uchopí. Po jednom ročníku to je těžké posuzovat…
- Oficiální výsledky najdete ZDE
- Velkou fotogalerii najdete TADY (je odsud i ta fotka výše – díky za ní)
- A ještě jedna fotogalerie ZDE
Proti proudu Kamenice do Edmundovy soutěsky, kde se vezeme na lodičce (80,- Kč/osoba). Horní část kaňonu Kamenice (Divokou soutěsku), která je také průjezdná lodí, se rozhodujeme vynechat – stezka dál kaňonem je totiž v rekonstrukci = neprůchozí, tudíž bychom se museli vracet. Od Mezního můstku tedy zelenou TZ stoupáme po příkrých schodech na Meznou a po silnici jdeme dál na Mezní Louku. Tady nastupujeme na zdejší asi nejpopulárnější trasu po červené na Pravčickou bránu. I když je pracovní den a mimo sezónu, je zde docela hodně lidí…ale zase žádná šílená procesí, jako v sezóně. Stoupáme až pod Pravčickou bránu, ale nechce se nám platit 75,- Kč za osobu za vstup. Fotíme tedy jak se dá a sestupujeme po červené TZ na Tři prameny (cestou jsme si ještě udělali malou odbočku k jeskyni Českých bratří). Po silnici se pak vracíme do Hřenska. 
Počasí je nic moc. Jemně mrholí a je mlha. Autem přejíždíme do Jetřichovic, kde parkujeme před MÚ. Po červené TZ stoupáme na první atrakci tohoto dne – Mariinu vyhlídku. Stoupání je náročné, místy už si člověk musí pomáhat rukama. Však taky prý jsou zde akce záchranářů docela časté (pády, různé zlomeniny…). Z vyhlídky není nic vidět, protože je mlha. Tak zase lezeme dolů a pokračujeme na Vilemíninu stěnu. Na tuhle vyhlídku je přístup jednoduchý…ale vidět není zase nic. Jdeme tedy dál. Před námi je perla dne – Rudolfův kámen. Výstup je místy trochu lezecký, místy po žebřících s velkými mezerami mezi příčkami = malé děti a psy je lepší nechat dole. Mlha se sice pomalu rozpouští, ale viditelnost je furt mizerná. Děláme tedy pár vrcholových fotek a opatrně lezeme dolů. Všechno je mokré, chce to dávat velký pozor. Další pokračování po červené TZ je už ale víceméně pohodlná procházka. U skalní kaple Posledního soudu odbočujeme na modrou TZ a po ní se vracíme do Jetřichovic. Protože je ještě brzo, rozhodli jsme se utratit nějaká eura a zajet do Schmilky okoštovat pivko z místního malopivovaru (na zpáteční cestě do Hřenska jsem pochopitelně neřídil). Ceny jsou tedy docela kruté (pivko + kafe = něco přes 6 EUR), ale posezení na zahrádce rodinného podniku s mlýnem, pekárnou a pivovarem bylo moc příjemné. 
Dolů k říčce se dá sejít dvěma způsoby – křivolakou, ale docela širokou pěšinou…nebo uzoučkou puklinou po téměř kolmých schůdcích. Volíme cestu pro hubeňoury, tedy puklinu. Asi v půlce zjišťujeme, že už nemůžeme jít normálně. Sundáváme proto batůžky a protahujeme se bokem. Je to fakt natěsno 🙂 Dole se napojujeme na modrou TZ, po které pokračujeme po proudu říčky. Zpočátku je ještě několik zajímavých míst, včetně prolézaní jeskyněk, postupně se ale cesta srovnává a vede pohodlně podél krásných říčních meandrů. Bohužel stále jemně poprchává a všude je spousta bláta. Zjišťuju, že pouštní boty do těchto podmínek nejsou zcela ideální 😦 Naštěstí se pěšina napojuje na širší cyklostezku. Po té docházíme na rozcestí s červenou TZ, po které se vracíme zpět k autu. Dojezd zpět do Hřenska nám okořenila bouřka s průtrží mračen, která se strhla přesně v momentě, kdy jsme před penzionem vystupovali z auta. 
V noci byla docela zima, naše letní spacáky jí nezvládaly. Ráno ale máme romantickou snídani u zamlženého jezera 🙂 Snažíme se směrem na jihozápad napojit na trasu napříč Sinjajevinou. Jedna cesta je blokována spadlým stromem, pak několikrát volíme slepou cestu končící u různých katunů (salaší). Nakonec jsme se ale trefili a pomalu projíždíme jihovýchodně na Ružicu, a pak na jih do Gornje Lipovo. Cestou potkáváme paní, hledající ztracené tele. O kus dál se při míjení stáda ovcí na naše auto vrhají tři sebevražední ratlíci…skáčou na kola a lezou pod jedoucí auto. Nakonec je ale vidím všechny OK ve zpětném zrcátku. V Gornje Lipovo máme domluvené ubytování (5,- EUR osoba/noc). Užíváme si domácí kávu, pivko (Nikšičko) a teplou sprchu. Večeříme z vlastních zásob (máme strašně moc jídla a musíme to sníst). Ve vedlejším pokoji je ubytován jeden dobrodružný Kanaďan (pěšky, jen s batohem). Večer tedy panuje mezinárodní konverzace ve třech jazycích (srbochorvatsky/anglicky/česky).
Děláme jen pár fotek a jedeme na další atrakci – vodopád Grlja, kde se potok zároveň i noří pod zem. Je ale málo vody a samotný vodopád není vůbec vidět. Jedeme tedy dál do doliny Ropojana, kde je další atrakce – již mnohem méně navštěvovaná. Je to jezírko s vyvěračkou, zvané Oko Skakavice. Vody je ale i zde velice málo. Okolo jezírka se potulují žíznivé krávy. Kousek dál v dolině pořizujeme ještě pár fotek a vracíme do Gusinje. Kupujeme si nanuky a prohlížíme si městečko. Pak odjíždíme do sousední doliny Grebaje. Vjezd do zadní části doliny je uzavřen závorou a platí se poplatek (osoba/den = 1,- EUR a stan/noc = 3,- EUR). Stavíme stan na ukrytém místě, které znám od dovolené s Alpinou. Dolina je v zadní části vlastně jako kemp, okolo hlavní cesty je dost ruch. Přibyly hospody a salaš, kde jsme kdysi kupovali domácí sýr a chleba, je přesunutá asi o 200 metrů. Připravujeme si věci na zítřejší plánovaný pěší výlet, děláme si večeři a myjeme se v prameni (i když je vedro, voda je ledová). Dolinou se místo bučení krav rozléhá povykování dětí.
Výjezd ke Kapetanovu jezeru je stále hardcore, stejně jako loni. Jimny si hrábnul na hranice možností, řekl bych. Ale zvládl to se ctí. Na okraji planiny doplňujeme vodu z pramene. Pak pokračujeme k jezeru. U jezera jsme si chtěli dát pivko, ale blbě jsem si zajel, a jak jsem se otáčel, najel jsem na velký kámen. Výsledkem je urvaný plast z pravého prahu a urvané pravé přední plastové nadkolí. Nakládám díly do auta a uklidňuju se vychlazeným pivem v hospůdce s výhledem na jezero. Chtěli jsme se vykoupat, tak objíždíme jezero. Vody je tak po kolena, na plavání to není, ale alespoň malé osvěžení. Klidnou chvilku narušuje stádo krav a Polák s rodinkou v obrovském offroadu. S Polákem chvíli kecáme, upozorňuje nás, že se má během dvou dnů zkazit počasí. Pak se jede ubytovat do penzionu u jezera. My se uzoučkou cestou škrábeme na nejvyšší místo planiny, kam se dá dojet autem – asi 1900 mnm. Několikrát jsme se museli trochu přetlačovat s krávami, jednou i s nerudným býkem a stádem koní. Stan stavíme na malém plácku u cesty a chystáme se na noc. Sotva jsme povečeřeli, ženou kolem nás bačové stáda ovcí, koz a krav do ohrad na noc. Jeden bača se přihrnul k nám a asi půl hodiny nás vehementně přesvědčoval, že MUSÍME zajít k nim do nedalekého katunu (salaše) na rakiju…ale odolali jsme.
Plán dne je výstup na hlavní (i když podle mapy ne nejvyšší) vrchol planiny – Kapu Moračku (2217 mnm). Takže ráno balíme věci do auta, bereme si jen doklady, peníze, trochu jídla, vodu a po stopách ovcí stoupáme k cíli. Místní bačové nám cestou ještě dali pár tipů, kudy nejlépe jít – tady žádné oficiální cesty nejsou, jen pěšinky od ovcí…o kus výš už ani ty ne. Před závěrečnou pasáží výstupu odpočíváme a probíráme, kudy dál. Nakonec přehodnocujeme cíl – výstup na Kapu Moračku by asi byl moc „o hubu“, takže volíme jednodušší a kratší výstup na bližší (ale o 9 metrů vyšší) vrchol Lastva (2226 mnm). I tak je to hodně náročné, navíc je nutné dávat pozor na zmije, které jsou zde hojné. Děláme z vrcholu pár fotek, a pak pomalu sestupujeme zpět k autu. Po malém obědě vyrážíme dolů ke Kapetanovu jezeru a napříč planinou směrem na západ na Krnovo. Kousek od vsi Kruševice (už na asfaltu) zastavujeme v hospůdce na výbornou večeři (pro dva lidi 12,- EUR). Hospůdka nabízí i možnost ubytování v asi kilometr vzdálených chatičkách s nádherným výhledem. Ubytováváme se tedy za 10,- EUR osoba/noc. Chatičku máme sami pro sebe (tři lůžka v přízemí a dvě v podkroví). Je moc pěkná, jen instalace v koupelně jsou dost příšerné a chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, jak se zapne bojler. A postrádali jsme v oknech záclonky 🙂 Okolí zaparkovaného auta okupuje hejno zvědavých slepic.
Kousek nás popotáhnul a motor naskočil. Přes vesničku Ljuta jedeme na Sinanovići, Tušila, a pak na Umoljani. V Umoljani zírám jak puk – cesta je vyasfaltovaná až k hospůdce, kde jsem plánoval zastávku. A u hospůdky narvané parkoviště a spousta lidí. Vzdáváme to a techničtějším přejezdem severozápadně od Umoljani se napojujeme na hlavní cestu pod Bjelašnicí a jedeme do Lukomiru. Vesnička pomalu ztrácí svoje kouzlo – domečky se opravují, je zde nová hospoda (stará je zrušená)…i když hospodský je furt stejný. Dáváme si čorbu (polévku), pivko a kávu. Ceny jsou na místní poměry dost vysoké, je vidět, že už je z Lukomiru profláknutá turistická destinace. Vyzvídám od místních, proč je všude tolik lidí. Nojo, neděle – výletníci ze Sarajeva a okolí. Také trochu konzultuju další trasu, ale ukazuje se, že znám tamní cesty líp, než místňáci 🙂 Vyjíždíme na Čuhovići. Tam právě končí nějaká slavnost a na normálně opuštěné cestě je provoz jak na magistrále. Odbočujeme k opuštěné vesnici Blace. Zamýšlel jsem tam noclehovat, ale mé spolucestovatelce se to místo nelíbí, tak popojíždíme kousek dál po další plánované trase a stanujeme za kamennou zídkou na opuštěné pastvině. Nefouká a není taková zima, jako minulou noc, tak se snad vyspíme lépe.
Dnes objekt patří Ministerstvu obrany BiH a není veřejnosti přístupný. V Konjici doplňujeme zásoby. Pak stoupáme na Borci (díky pravděpodobně shořelému lesu je aktuálně krásný výhled na Boračko jezero) a dál na Rujište. Měl jsem v úmyslu udělat tam pauzu v hospůdce, ale byla zavřená. Pokračujeme tedy pod Velež. Plán byl provést loni neuskutečnitelný přejezd. Tam, kde byla loni cesta zablokovaná, byla letos průjezdná. Hurá! Jenže zával blokující průjezd byl tentokrát o kus dál, navíc v úzkém místě, kde se moc nedalo otočit 😦 Nakonec se povedlo a stejně jako loni objíždíme Velež přes Nevesinje. Hledám další známou hospůdku – měla by být ve vesničce Kružanj – ale nedaří se. Tak sjíždíme k Mostaru. Staví nás policie. Policista nakukuje do auta a praví: „Horko, co? Tak jeďte!“ Tak jedeme 🙂 V Mostaru tankujeme a kousek za Mostarem kupujeme meloun. Nádavkem dostáváme sáček čerstvých fíků. Z Mostaru jedeme podél Neretvy k severu, ale asi po dvaceti kilometrech odbočujeme do hlubokého údolí říčky Drežanka. V závěru údolí vyjíždíme hodně strmou a rozbitou cestou do NP Blidinje. Všude kolem cesty jsou cedulky, upozorňující na nebezpečí min (spíš než miny to bude nevybuchlá munice, ale zjišťovat to nebudu). U jezera Blidinje už žádné cedulky nejsou. Objíždíme jezero z jižní a východní strany po polní cestě. Marně hledáme ubytování. Uspěli jsme až kus za jezerem v penzionu Vilinac. Nocleh pro dvě osoby ve velkém pokoji s koupelnou za 60,- KM (respektive 30,- EUR). Zase jednou budeme spát jako lidi 🙂 Na pokoji ještě vaříme večeři z vlastních zásob (stejně nemáme šanci sníst to všechno). Po večeři přemýšlíme, jak naporcovat meloun, aby neopatlal celý penzion. Nakonec ho krájím ve sprchovém koutě 😀 Rozkrájel jsem půlku, ale vešla se do nás tak čtvrtina – je obrovský. Spát jdeme úplně přežraní.
Ovšem pivovar má i novou řadu piv nazvanou 5th Element Beer. Jedná se o speciální silná piva, která jsou naprosto vynikající a snesou srovnání se špičkami české produkce. Takže se mi z degustace vůbec nechtělo odejít 🙂 Po návštěvě pivovaru máme pár hodin na odpočinek. Odpoledne máme domluvenou návštěvu etnografického muzea kultury rodin českých přistěhovalců ve vesničce Ivanovo Selo. Je to skromná sbírka, vlastně jedna chaloupka a pár hospodářských budov okolo. Z Ivanova Sela se jedeme podívat na nedaleký zámek Dioš. Zámku se střídají majitelé, nejsou peníze na opravy, tak postupně chátrá…ale i přes to je stále pěkný. Ještě jsme se stavěli na Vranjevině – oblíbeném výletním místě v lesích nad Daruvarem. Jenže nebyla voda, takže tamní umělý vodopád nevodopádil 😦 Sjíždíme tedy zpět do města a jedeme se podívat do hotelu Termal, kde kamarád hraje. Dali jsme si zmrzlinu, kávičku a při poslechu jsme relaxovali…Večer mám ještě jednu smutnou povinnost – jdeme zapálit svíčku za velitele naší jednotky, který nedávno zemřel. Potom si chvíli povídáme, ale musíme jít spát zavčasu – zítra nás čeká cesta domů.
