Krásný krosový závod, již tradičně ve velice horkém dni. S horkem se vypořádat umím, ale nějak jsem špatně pořešil boty/ponožky a po cca 1/3 závodu jsem to musel vzdát kvůli rozedřeným patám.
Kvůli vedru bohužel kolabovala celá řada lidí…a bylo i pár pádů/úrazů.
Výsledky závodu najdete ZDE
Nějakým nedopatřením tam figuruju jako dokončivší, ale tak to nebylo 🙂
Má to 17 dílů – jo, je to dlouhý, ale doporučuju udělat si čas a shlédnout je všechny.
COVID šílenství polevilo, a tak se zase začíná plnit termínovka závodů. A protože maraton jsem naposledy běžel v září 2020 v Kladně (a nedokončil), naplánoval jsem si účast na tradičním maratonu v Unhošti. Předpověď počasí byla taková, že člověk nevěděl, co si vzít na sebe…táhl jsem toho tedy pro jistotu víc. Sice svítilo sluníčko, ale ve stínu bylo chladno a foukal silný vítr. Zaregistrovaný jsem byl přes internet, takže po příjezdu k sokolovně jsem si jenom vyzvedl startovní číslo a začal se pomalu připravovat. Mezi přítomnými běžci jsem měl několik známých, které jsem už skoro 2 roky neviděl, takže bylo o čem si povídat. No a před 10. hodinou už jsme poskakovali na startovní čáře před sokolovnou.
Po startovním výstřelu jsem začal dost zvolna. Současně s námi běží i závodníci na 1/2maraton, a ti by mě mohli snadno vyhecovat k moc rychlému tempu. Závod je okruhový, jeden okruh má 4,22 km a na celý maraton je jich tedy 10. Běžím v menší skupince, trochu kecáme a já se pomalu dostávám do příjemného tempa. To mi v podstatě drží až do půlmaratonu. Hodně běžců pak končí, protože běželi jen tu půlku a další putování už je tedy převážně individuální. Problém je, že mi tuhnou nohy. V tréninku jsem běhal maximálně 24km a tohle už je víc. Ale stále udržuju pohyb dopředu. Vítr je hodně nepříjemný a mám pocit, že skoro pořád fouká proti. Po 30.km už se poměr chůze/klus obrací v neprospěch klusání. V posledním okruhu už jsem odběhl sotva kilometr. V důsledku toho se do cíle dostávám v čase 4:51:20, což je můj druhý nejpomalejší maraton. Ovšem ten nejpomalejší byl kopcovatý maraton Českým Rájem…navíc v příšerném vedru.
No, v každém případě závod je dokončen. Po závodě jsem do sebe ještě rychle hodil pozávodní párečky a jedno nealko pivo a šup domů. A teď závěrečný souhrn:
Rozhovor se Svatoplukem Zatloukalem, duchovním otcem a šéfkonstruktérem značky, a jako bonus rozhovor s Tomášem Dočekalem, sběratelem Moratek. Mimochodem, s Tomášem se znám už dlouho a v jeho sbírce skončila pěkná řádka mých Moratek a Morati komponentů, když jsem se jich zbavoval.
Nadávno se na trhu objevila novinka izraelské firmy FAB Defense – zkrácená/teleskopická verze „sniperské“ pažby RAPS. Označení RAPS-C tedy znamená „Rapid Adjustment Precision Stock – Collapsable“. Pažba má několik možností nastavení (kromě samotného posuvu po trubce).
Díky kombinaci posuvu po trubce a výsuvné botky můžete krásně nastavit vzdálenost oka od optiky při plném a pohodlném opření tváře o lícnici. Jen bych upozornil menší střelce, že pažba sama o sobě je dost dlouhá. Mě to vyhovuje, ale když jsem pušku půjčil kolegyni menšího vzrůstu, měla ji nastavenou na co nejkratší a pořád to nebylo ideální. Výhodou pažby je, že je relativně plochá, a tedy po sklopení je celá zbraň velmi kompaktní. U pažby GLR16-S, kterou jsem měl na pušce dříve, při sklopení překáží vyčnívající šroub od lícnice. Navíc aretace lícnice nebyla dobrá, i při utažení šroubů „zajížděla“ dolů. To jsem pak musel řešit podložkou vhodné tloušťky mezi pažbu a lícnici. Na nové pažbě vše drží jak má naprosto skvěle.
V neděli 26.9.2021 se i přes komplikace, které způsobil COVID, konala v Daruvaru oslava 30. výročí založení dělostřelecké jednotky 24.MAD. Jakožto bývalý člen jsem byl pochopitelně pozván a takové kulaté výročí jsem si nemohl nechat ujít. Před samotnou oslavou jsme ještě zavzpomínali a zapálili svíčky za kamarády a kolegy, kteří již nejsou mezi námi. Mezi nimi i za Mirka Fotaka – velitele a zakladatele jednotky. Před daruvarským zámečkem jsme pak měli slavnostní nástup s krátkými projevy jak velitelů 24.MAD, tak činovníků místní samosprávy a zástupce Topničko-Raketne Pukovnije Bjelovar (do které byla naše jednotka nakonec včleněna).
Během oficiální části programu jsem měl tu čest nést prapor jednotky (to už je podruhé, hmm 🙂 ). No a pak už následovala „neoficiální“ část – výborný guláš, pivko (samozřejmě Staročeško) a hlavně povídání s kolegy a kamarády. Některé jsem neviděl skoro 29 let, takže opravdu bylo o čem si povídat.
Seržovo virtuální domeček 