Pražský maraton 2018

Po částečném úspěchu před měsícem na Kladně jsem byl docela zvědavej, jak dopadne moje, již tradiční, účast na Pražském maratonu ve Stromovce. Ráno jsem se tedy MHD dopravil na start. A nestačil jsem zírat. Že bude zázemí závodu trochu jinak, to jsem věděl dopředu. Ale kolem startu se pohybovaly profesionálně vypadající týmy v dresech Ruska, Indie, Polska, Německa a dalších zemí. V průběhu prezentace jsem se dozvěděl, že závod je zároveň Mistrovstvím světa železničářů. Aha, tak proto…Na prezentaci jsme dostali měřicí čip do boty, dvě startovní čísla (nojo, fakt dvě – prý jedno na záda a jedno na břuch), pěknou látkovou tašku a v ní knížku o běhání a pár drobností. Šatny v útrobách PSK byly sice malé, ale dostačující. Batůžek s věcmi se dal uschovat u registrace a pak už poskakujeme na tartanu atletické dráhy a čekáme na start.

V 10:00 je odstartováno. Železničáři vepředu za to hrozně vzali…nejvíc Indové, a to kluci i holky. Až jsem se divil. Trať závodu byla oproti minulým ročníkům trochu upravena – místo deseti okruhů se běží jen osm a místo kusu po silnici se běží pěkným chodníčkem kolem Malé říčky a zabíhá se do areálu PSK, kde se oběhne stadion a je tam i občerstvovačka. Jo a běží se PROTI směru hodinových ručiček – dříve se běhalo po směru. V prvním okruhu se držím ve větší skupince běžců. V zatáčce u výstaviště je strategicky umístěná druhá občerstvovačka, v prvním okruhu jí ovšem všichni míjejí bez povšimnutí. Ve skupince se vracíme do PSK a obíháme stadion. Bohužel, já si musím odskočit a skupinka mi zdrhá. Tímto manévrem se také přede mě dostalo několik kamarádů, které bych rád předběhl. Držím stabilní tempo a postupně je stahuju. Dost mi v tom pomáhá, že jsem utvořil trojici s dalšími dvěma běžci, žvaníme a cesta líp ubíhá. Jenže ve třetím okruhu se od nás jeden kolega odpoutává dopředu. Běžíme tedy jen dva. A na začátku čtvrtého okruhu jsem ztratil i druhého kolegu (respektive taky mi utekl). Naštěstí záhy jsem dohnal kamaráda Petra a na metu půlmaratónu a ještě kousek dál valíme společně. 20 km za 1:52:06. Petr se mi nakonec taky vzdálil, podle výsledků ale jen o kousíček. Nějakou dobu jsem se závodem probojovával sám. 30 km za 2:53:13. Díky tomu, že jsem nepřecházel do chůze, ale furt jsem běžel, jsem postupně stahoval některé odpadlíky. Velmi motivující. V posledním okruhu jsem dotáhl vadnoucího Brita. K tomu se ale cestou přidal kamarád, začal ho hecovat a udržet se s nimi byla trochu výzva. 40 km za 4:00:20. V této nesourodé trojici jsme doběhli až na stadion. Držel jsem si vnitřní dráhu a Brita jsem nechával za sebou, na rovince ale zafinišoval a zdolal mě. Nu což. I tak jsem maraton dokončil v nejlepším čase za posledních několik let – 4:14:25 (čipový čas 4:14:20). Co se celkových výsledků týče, tak Indové to přepálili (jak jsem si myslel od začátku), zvadli a závod ovládli Rusové (a Rusky).

Po doběhu si s kamarády sedáme na pivko a docela dobré jídlo (indická kuchyně?) – pro závodníky zdarma – a hodnotíme závod. Já jsem tedy navýsost spokojen. Hlavně s výkonem, ale i počasí, trať a zajištění závodu bylo fajn. Jen snad na občerstvovačkách mohly být mokré houbičky na osvěžení. Takže teď prolézám termínovky a jak jsem při chuti, hledám maraton na listopad 😀

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Tři pěkné fotogalerie jsou prolinkované přímo ze stránek závodu (je odsud i ta jedna fotka výše – díky za ní)
Reklamy
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Kladenský maratón 2018

Po loňské pauze jsem se zase rozhodl zavítat do Kladna a spravit si tam reputaci z dvou nedokončených maratonů (2015, 2016). Zaregistroval jsem se přes internet dostatečně dopředu, kondice (i díky náročné balkánské dovolené) snad taky je, tak go on! V sobotu ráno jsem dojel ke stadionu Sletiště a nechal Jimnyho na ještě poloprázdném parkovišti. Cestou jsem se ale všiml dvou věcí – objížděk na příjezdových silnicích k Rozdělovu a trochu jinak značené trati maratonu. Obě věci spolu souvisely. Kvůli uzavírkám dopravní policie nechtěla omezovat další silnici = trať maratonu byla promotána parkem za stadionem. Nafasoval jsem startovní číslo, igelitku plnou dárků od sponzorů a pěkné tričko. S tím jsem se zase přesunul na plnící se parkoviště a většinu času do startu jsem strávil relaxací v autě.

Před desátou hodinou se závodníci houfují na atletické dráze stadionu. Není jich kupodivu zas tak moc (něco přes 150), i tak ale v davu potkávám známé tváře, takže chvíle do startu uběhnou cobydup. A je odstartováno. Nejprve obkroužíme tři kolečka na stadionu, a pak se vydáváme na 8 velkých okruhů parkem. Nová trasa se mi líbí víc, než ta stará – jak je to víc namotané, podařilo se rozbít několik dlouhých rovných (a nudných) úseků a vypadl otravný úsek po silnici. V každém okruhu je jen malé převýšení dané víceméně jen nepatrnou sníženinou v šotolinové části okruhu (nejdále od stadionu). První tři kola se držím v patách za Mírou Vostrým. Pak se postupně propracovávám dopředu. Pořád se mi ale běží překvapivě dobře. Dokonce jsem nechal za zády i kamaráda Tomáše, který běhá o světelné roky líp, než já. První cíl byl 20 km tak nějak jako v tréninku. To se povedlo = za 1:56. Další postupný cíl byl 30 km za tři hodiny = také splněno, za 2:59:29 🙂 Na trati jsem se nějak osamostatnil, a tak až do posledního okruhu běžím víceméně sólo závod. Nečekaně i po třicátém kilometru stále běžím, nemusím přecházet do chůze. To mi vydrželo až do cca třetiny posledního okruhu. V šotolinovém „ďolíku“ jsem doběhl borce o kolo zpět. Do malého kopečka z ďolíku jsem se rozhodl přidat k němu a kopeček jen vyjít. A to byla zásadní chyba. Nevím, co se stalo, ale nohy jako když se vypnou, během pár vteřin mi úplně ztuhly, navíc se mi začala motat hlava. Borec se po pár stech metrech zase rozběhl, mě už to nešlo, tak jsem až zpátky na stadion došel chůzí. Tím jsem ovšem přišel o docela dobře rozběhnutý závod – ještě na 37.-38. km to vypadalo na čas pod 4:20. Takhle mě asi kilometr před cílem předběhl Tomáš a Míra Vostrý mě stáhl na rozdíl cca 36 vteřin. Na stadionu jsem se pochopitelně kousnul a posledních pár metrů jsem teda proběhl…a tím mám dokončený 41. maraton. Hurá. Výsledný čas 4:30:57. Aspoň o tu minutku jsem mohl být rychlejší, sakra. I když teda ten čas není úplně ideální, průběh závodu je pro mě dobrým příslibem do budoucna – za měsíc mám v úmyslu běžet maraton ve Stromovce a tam by to na těch cca 4:20 mělo klapnout.

Po doběhu jsem dostal tradiční pěknou finisherskou medaili a ve stánku dobré jídlo (v ceně startovného). Na výběr byly obvyklé párečky, nebo indické jídlo (kuřecí v nějaké omáčce s rýží), které bylo naprosto vynikající. S jídlem jsme z tribuny sledovali vyhlášení vítězů, a pak už mě přepadla žízeň na pivo, tak jsem skočil do auta a valil zpátky do Prahy. Mimochodem, co se nové trati závodu týče, tak na stránkách Maratón klubu Kladno probíhá anketa a pozitivní názory jednoznačně převažují (aktuálně 86,5%) = dá se předpokládat, že stejná trať bude i v dalších ročnících.

Rubriky: Sport | Napsat komentář

Prokletije MTB – část 2.

16.8.2018 – Mokra Planina
Ráno nakládáme kola do autobusu, který nás křivolakou silničkou vyváží do sedla Čakor (1840 mnm, severovýchodně od Plavu). Spolu s námi jede skupina pěšáků – jednodenkářů. Sotva autobus zastavil, pěšáci svižným krokem mizí po hřebenovce jižním směrem. Nám chvíli trvala příprava kol. Než jsme ale stačili odjet, přiřítila se hlídka pohraniční policie v Dusteru, zablokovala autobus a začala zjišťovat, co jsme zač. Kontrolují doklady, ale nakonec nás pouští. Asi mysleli, že chceme tajně do Kosova 🙂

Vyrážíme po hřebenovce severním směrem a snažíme se moc neztratit výšku (když už nás autobus tak pěkně vyvezl). Přes různé salaše – Rušin krš, Mašnički katun, Vraćevo, Ravna Mokra, Završ, Javorak, Gusarice – dojíždíme do sedla za kopcem Usovište (1860 mnm). Tam jsme usoudili, že už jsme dost daleko, a prakticky stejnou cestou se vracíme na Rušin krš. Odbočujeme na západ a cyklotrasou TT3 dojíždíme k maličkému kostelíku Petra a Pavla. Jen jsme zastavili na focení, přibíhají dvě hravá štěňata a dožadují se pozornosti. No, neodolali jsme 🙂 Od kostelíku nás čeká dlouhý sjezd zpátky na asfaltku, po které nás ráno vyvezl autobus. Zpestřujeme si ho zastávkou na sklizeň malin, ostružin a jahod kolem cesty. Po silnici sjíždíme do vsi Gornja Ržanica. Tady se v malém obchůdku občerstvujeme pivkem a zjišťujeme, že majitel má na prodej docela dobrou rakiju. Tři z nás nakonec kupujeme po litru (1 litr = 7,- EUR). A na další cestu jsme ještě od chlapíka z vedlejšího sadu dostali pytlík vynikajících švestek. Pak se už po silnici (nejprve po staré na pravém břehu řeky Lim, pak po hlavní) vracíme do Plavu. Večeře opět TIMM. Sváťa řeší nefunkční zadní kotoučovku (asi zavzdušněná), nevyřešil to, tak dál prý pojede jen na přední. Hmmm…

  • ujeto 59,15 km, nastoupáno 836 m

17.8.2018 – Markolin krst
Po snídani ukrutně rychle valíme v klasickém vláčku po hlavní silnici až do Andrijevice. Odbočujeme do údolí říčky Zlorečica a příjemnou cestou pozvolna stoupáme údolím přes Bojoviće do Ðulići. Tady se údolí dělí – doprava říčka Perućica, doleva Kuckaja. Jedeme doleva dlouhou poklidnou pasáží podél říčky (spíš už jen potoka) až do vesnice Kuti. Cyklotrasa je značena kousek za vsí do brutálního kopce (na 2,2 km vzdálenosti nastoupá 445 metrů) a po hranici s Albánií na jih zpět nad Gusinje. Jenže u nájezdu do stoupání číhala hlídka pohraniční policie v Defenderu a stopla nás. Protože prý stezka místy zasahuje až do Albánie, je možné ji absolvovat jen s povolením, jaké jsme měli k výletu do Çerem. A to teď nemáme. Policisté nás nasměrovali do vedlejšího údolí, že tam by to prý šlo. OK, ale není tam žádná cyklotrasa. Ale cesta (nějaká) na mapě je. Tak to zkusíme. Pohraničníci nás cestou předjíždějí, asi si chtějí zkontrolovat, že fakt pojedeme tudy. Z vesnice Kuti se tedy vydáváme jihovýchodně údolím potoka Štitska rijeka. Cesta se velmi rychle stává hodně kamenitou a prudce se zvedá. Zezadu nás dojíždí prázdný náklaďák a já dostal spásný nápad. Mávám na řidiče a ten nás po krátké domluvě vzal i s bajky na korbu. Náklaďáček poskakuje, kolébá se, ale statečně stoupá. Odvezl nás sice jen asi 1,5 km, ale ušetřil nám značný kus velkého stoupání po špatné cestě. Na palouku, kde nás vysadil (jel tam pro dřevo), na něj čeká žena s dcerou a ještě jeden kolega. Revanšujeme se sladkostmi pro holčičku, která se taky trochu povozila na 29er bajku 😀 Všichni jsou spokojení. Cesta dál nestoupá tak strmě a dá se jet docela dobře. Projíždíme kolem katunu Savovića a zas se to přiostřuje…ale furt to jde. Před námi na cestě stojí auto, kolem poházené obrovské špalky dřeva (průměr tak 80 cm). Koukáme, co je to zač, když vtom se z lesa nad námi ozývá rachot a další špalek se řítí svahem dolů k autu. Kupodivu zastavil na cestě u auta, mezi ostatními. Řvu nahoru do lesa, že bychom rádi prošli, tak ať nic nehází. Ale stejně jsem byl připravený sprintovat pryč – být trefený takovým špalkem, tak je to tutovka konečná. Na konci široké cesty znova potkáváme pohraničníky, obracejí se a sjíždějí zpět do údolí. Začíná pršet a nás teď čeká brutálních 1,3 km lesem kolmo na vrstevnice, přičemž máme vystoupat z 1450 mnm do 1750 mnm. To je ještě brutálnější, než původní plán. Jak prší, cesta se stává kluzkou a jde to ještě hůř. V naději, že přestane, jsme se chvíli schovávali pod stromy, ale nakonec jsme to vzdali. Čím delší čekání, tím víc bahna na cestě. Využíváme bajky jako trekové hůlky – popostrčit bajka dopředu, zabrzdit, udělat krok směrem k němu…a tak furt dokola. Kousek pod sedlem je už cesta skalnatá = tolik to neklouže. Je tam malá plošinka s pramenem. Za hezkého počasí to tady musí být nádhera. Dáváme malou pauzu a při té příležitosti ožíráme okolo rostoucí jahody a maliny. Pořád prší, občas hřmí… Na samotném hřebeni potkáváme domorodce s bandaskami borůvek. Naviguje nás na strmou stezku dolů okolo opuštěného katunu Kunj Markolin. Kousek po travnatém svahu jde dokonce jet, pak už ale bajky zase taháme v ruce. Stezka je sice nesjízdná, ale schůdná relativně dobře (tretry to trochu komplikují). Od sedla (1750 mnm) ke katunu (1550 mnm) je to jen 1,1 km. Háček je v tom, že od katunu se musíme dostat k silnici (950 mnm) a to na 1,3 km vzdálenosti. Tedy 600 výškových metrů. Po pár metrech zjišťujeme, že po cestě naznačené na mapě ve skutečnosti není ani památky. Kloužeme dolů svahem, větve se nám pletou do bajků a pod nohy, prodíráme se křovisky (často trnitými). Jde to neskutečně pomalu…hlavně kvůli bajkům. Pak se trefujeme na suťový svah, kterým to jde trochu rychleji, ale zase pády více bolí. Porost řídne…a my vylézáme na skalní plošině ve výšce 1050 mnm – tedy stále cca 100 metrů nad silnicí. Všude kolem skály. Představa, že bychom se zase měli škrábat nahoru, je děsivá. Naštěstí Sváťa nachází kamzičí stezičku, kterou se dá slézt na dno rokle po levé straně. Už neprší, tak to ani tolik neklouže. Na dně rokle je zase suť, sestupujeme a vylézáme na zahradě za domem u silnice (mezi Radončići a Bojovići). Nikde nikdo, jen dobromyslný pes náš přišel přivítat. Kupodivu nikdo neutrpěl žádné zásadní škody. Úplně vyřízení v klidu dojíždíme do Gusinje a hledáme, kde si dát čevápi. Tam, kde jsem si je dával minule, provádí údržbu grilu. Ale majitel nás směruje do podobného podniku vedle hlavní mešity. S úlevou si sedáme a objednáváme výborné čevápi. A je to vtipné – podnik vedle mešity má i pivko 🙂 Po staré silnici dojíždíme do Plavu a uvádíme se do civilizovaného stavu. Večer trochu kalíme s pěšáky – museli jsme oslavit, že jsme to ve zdraví přežili 🙂

  • ujeto 72 km (to je odhad, vzhledem k tomu lezení), nastoupáno 1213 m

18.8.2018 – přejezd na planinu Štavna
Ráno se vstává trochu ztuha. Naposled si „užíváme“ stereotypní snídani, balíme batohy a dáváme je do autobusu. S využitím vedlejší silničky na pravém břehu řeky Lim dojíždíme do Andrijevice. Máme spoustu času, protože autobus s věcmi má na Štavna přijet až k večeru (čeká v Plavu, až se pěšáci vrátí z jejich výletu na Visitor). V Andrijevici na náměstí si v pekárně kupujeme nějaké dobroty a v kavárně u hotelu si dáváme kávičku. Přitom pozorujeme nakládání jiného českého zájezdu, který právě končí a vrací se do Čech. Z Andrijevice až do Ðulići je cesta stejná, jako včera. V Ðulići ale odbočujeme do údolí Perućice vpravo. Až do Jošanice jedeme podél říčky. Cestou zjišťuji defekt, tak to ve stínu u Jošanice opravuji. Kolegové mezitím našli o pár set metrů dál sympatický hostel Mojan s pivkem za 1,- EUR. Je to vlastně bývalá základna pohraničníků SFRJ, ale moc pěkně zrekonstruovaná. Zajímavý tip na ubytování. Jako kuriozita stojí za zmínku, že kousek nad Jošanicou je místo zvané Japan, přičemž na informačních tabulích je to fakt napsané i japonsky 🙂 Občerstveni se vracíme do Jošanice (930 mnm) a vydáváme se do hlavního dnešního stoupání – na planinu Štavna (1700 mnm). Na těch 770 výškových metrů máme cca 8,5 km. Hlavní část se ale nastoupá během prvních 4 km (do 1400 mnm). Naštěstí je cesta široká a pevná. I tak jsem ale dost tlačil. Od rozcestí na 4. km už to šlo jet pořád. U cíle jsme dost brzo, autobus s věcmi je ještě kdovíkde. Využíváme času k prohlídce planiny. Zároveň hledáme možnosti, kde se dá najíst. Vypadá to ale, že jediná šance je v Eko Katun Štavna, kde jsme ubytováni. Dáváme si tedy výbornou večeři. Ceny jsou bohužel vyšší, je to atraktivní lokace, něco jako u nás například horské chaty v Krkonoších (pivko 2,- EUR, jídlo cca 8,- EUR). Ale nevaří se z polotovarů, vše je z lokálních čerstvých surovin = naprosto vynikající. Jen příprava pochopitelně chvilku trvá, když se to vaří na objednávku. Ubytování je ale, podle informací našeho průvodce, levnější, než v Plavu. Když konečně dorazil autobus, stěhujeme se do chatky. Je velice pěkná, pro 6 lidí, s vlastní koupelnou, WC, teplou vodou a kuchyňkou. Nás je v ní jen 5 – celá naše cyklistická skupina. Večer v chatce probíhá v družném hovoru s průběžným degustováním rakije.

  • ujeto 53 km, nastoupáno 1279 m

19.8.2018 – odjezd do Čech
Ráno nás překvapila luxusní snídaně. Čerstvě upečené (a průběžně dopékané) domácí vdolečky, bylinkový čaj (mátový – máty všude kolem roste spousta), domácí sýr, marmeláda, máslo… Hlavně ty vdolečky – ó jé! Po snídani balí tři z naší skupinky věci a dávají si je do autobusu. Mají ještě v plánu poslední vyjížďku, vlastně sjezd do Andrijevice, kde je má naložit autobus. S tím ale souvisí trochu polní podmínky – před cestou bez koupele (možnost jedině v řece), převlékání někde za křovím a dobalení věcí bůhvíjak. Takže se Sváťou jsme se rozhodli, že si to odpustíme. Pěšáci lezou na Komovi, takže čas do jejich návratu trávíme procházkou po planině, pospáváním v chatce a kávičkou v hospůdce. Cca v 15h se konečně všichni nakládáme do autobusu a úzkými serpentinami sjíždíme do Andrijevice. Míjení se s auty v protisměru je někdy fakt velké dobrodružství, ale řidiči to zvládají bravurně. V Andrijevici nakládáme naše tři kolegy a vyrážíme k domovu. V Berane ještě zastavujeme u supermarketu na dokoupení zásob na cestu. Přechod do Srbska nás kupodivu moc nezdržel, tak jsme zvědaví, jak dopadne přechod ze Srbska do Maďarska. Zádrhel se ale vyskytl už na cestě Srbskem, někde kolem Čačaku, jestli jsem to dobře postřehl. Dlouhé úseky silnice jsou rozkopané a provoz je kyvadlový, řízený semafory. Ovšem protože jsou úseky dlouhé, jsou dlouhé i intervaly na semaforech – hodně se čeká. U Bělehradu konečně najíždíme na dálnici a už to frčí.

  • 20.8.2018 – zase doma
    Na srbsko-maďarské hranici jsme se sice chvilku zdrželi, ale víceméně to bylo taky v pohodě. Překvapivé. A přibližně v poledne jsme v Brně! Skládáme kola, loučíme se…a čtyři z naší pětice míříme stejně na vlakové nádraží. Teda, Karla jsme ztratili někde cestou. A s Danem a průvodcem Kubou se loučím až na nádraží. První rozumný vlak nestíhám, respektive už do něj nejde udělat rezervace – je to EC a tam je rezervace pro kolo nutná. Za hodinu mi ale jede další (railjet), takže si kupuji lístek na něj. V nádražní hale je vedro, už se nemůžu dočkat vlaku. Ve vlaku je klima, spousta místa a cesta do Prahy ubíhá naprosto skvěle. A něco po 16. hodině jsem zase doma.

  • Celkem najeto rovných 500 km, nastoupáno celkem 9613 m
  • Všechny moje fotky z akce najdete ZDE
  • Stránky s oficiálními cyklotrasami v Černé Hoře najdete TADY

Náklady:
CK Alpina = 14680,- Kč
Doprava Praha-Brno (vlak EC) = 184,- Kč
Doprava Brno-Praha (vlak railjet) = 319,- Kč
Útrata (151,- EUR + pivo v autobusu) = cca 4071,- Kč
Celkem náklady = 19254,- Kč (tedy víc jak 2,5x tolik, než loni dovolená vlastním autem)

Rubriky: Cestování, Sport | Komentáře: 1

Prokletije MTB – část 1.

V rámci prozkoumávání nových tras v Černé Hoře jsem se přihlásil na tento zájezd Alpiny. Podle propozic tam právě měli v plánu výlety do několika zajímavých lokací. Zájezd sice byl označen jako kategorie 4, tedy dost HC…ale doufal jsem, že to na mém 26“ HT MTB s pevnou vidlicí zvládnu.

9.8.2018 – Cesta do Černé Hory
Před polednem táhnu velký bágl a bike na Hlavní Nádraží. S tím báglem nelze jet na biku = používám MHD. V příšerném vedru přijela klimatizovaná tramvaj, pak příjemně chladné metro a nakonec klimatizovaný rychlík EC (jízdenku s místenkou jsem si koupil v předstihu přes internet). Ve vlaku jsou i krásné háky na pověšení kol, takže poškození nehrozí. V příjemné atmosféře tedy valíme na Brno. V průběhu cesty přistoupila trojice veselých bikerů (jeli do Znojma), pijí rum a je s nima sranda. Pomohl jsem jim otevřít pivo (otvírák vždy po ruce), za což jsem byl odměněn panákem rumu. Slečna, co seděla naproti mně, dostala taky jednoho a vypadalo to na slušnou párty. Naštěstí je tu Brno, vystupuju a přesunuju se na UAN Zvonařka. Ze stání Alpiny akorát odjíždí bus se zájezdem do BiH…tak jsem se pozdravil s cykloprůvodcem, protože je to ten samý, se kterým jsem tam byl v r.2013. Náš bus přijíždí zanedlouho potom. Při nakládání docela koukám – cyklistů je nás jen 5, a to včetně průvodce. Kola tedy skládáme do vaků a aranžujeme je v zavazadlovém prostoru autobusu. V 18h odjíždíme. Krátké zastavení v Bratislavě (přistoupili poslední 2 cestovatelé) a pokračujeme do Maďarska. Před Budapeští trčíme docela dlouho v zácpě.

10.8.2018 – Příjezd do Plavu, Kofiljača
Zhruba ve 2h v noci jsme se trochu zdrželi při přejezdu maďarsko-srbské hranice. Cestou přes Srbsko stavíme na snídani (burek, káva = 3,- EUR). Srbsko-černohorská hranice už byla v rámci možností v pohodě, a tak cca ve 14:30 dojíždíme do Plavu (920 mnm). Bydlíme v malém penzionu na začátku městečka (kromě jednoho statečného, který je kousek pod penzionem ve stanu). Tedy, na ubytování jsme čekali asi hodinu, ale nakonec bydlíme. Skládáme kola a protože je ještě spousta času, průvodce navrhuje výjezd na kopec Kofiljača (1825 mnm) nad Plavem. Cestou se stavíme na policii – pro jeden z dalších dnů potřebujeme povolení pro přechod do Albánie mimo oficiální hraniční přechod. Prý zítra. OK. Zítra je ale sobota, tak tomu moc nevěřím. Sápeme se do nekonečného kopce, ale jak jsou všichni natěšení a plní sil, tlačíme jen pár krátkých strmých úseků (někteří to myslím dali úplně bez tlačení). V protisměru potkáváme velkou skupinu polských bikerek a bikerů, sjíždějících zpět do Plavu. Z vrcholku kopce jsou krásné výhledy a rostou tam lahodné borůvky, ale čas se krátí a musíme dolů. Ve sjezdu jsme minuli odbočku, takže jsme se vrátili trochu jinudy, než bylo v úmyslu…Sjezd nebyl tak svižný, jak mohl být – všude je překvapivě spousta louží s nevyzpytatelnou hloubkou a dost bahna. Večeřím zbytky vlastních zásob a u pivka (několika) v hospodě pak probíhá porada ohledně dalšího programu. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že jsme si za odpoledne projeli trasu plánovanou na celý 5.den 🙂 Tím je laťka nasazena opravdu dost vysoko…

  • ujeto 33,14 km, nastoupáno 946 m

11.8.2018 – Ropojana, Grebaje
Vstáváme v 7h, snídaně měla být v 7:30, ale vrchní pracuje ve slow motion režimu, tak se to trochu protáhlo. K snídani sýr, salám, omeleta, marmeláda, máslo, pečivo, džus, káva. Prakticky totožné snídaně jsme pak dostávali během celého pobytu v Plavu (jednou byl navíc ajvar a jednou byla místo omelety vejce na tvrdo). Zhruba v 8:30 vyjíždíme k policejní stanici řešit povolenku. Prý až v pondělí 😀 Starou silnicí po pravém břehu Plavského jezera jedeme do Gusinje a dál k obvyklým atrakcím – Ali-Pašini izvori (vyvěračka říčky Vruja, odvážlivci se koupou), Grlja (vodopád a ponor) a Oko Skakavice (někdy zvané Savino Oko – vyvěračka, opět malé osvěžení v ledové vodě). Oproti loňskému suchu je letos vody spousta, takže všechny atrakce jsou v plné kráse. Pro mě byl novinkou technický singlík od vyvěračky Ali-Pašini izvori dál do doliny Ropojana. Na hranici NP nás staví strážce parku = platíme vstupné 1,- EUR za osobu. Stoupáme dolinou. Pomalu nám dochází voda a žádný pramen v dohledu, nakonec jsem vyzvěděl od nějakého domorodce, že jeden pramen mají svedený ke stavbě hotelu o kousek dál v dolině. Doplňujeme tedy vodu a stoupáme na poslední morénu v dolině. Pod kola se nám motají tisíce malých žabiček. Za morénou má být Ropojansko jezero…jenže není. Místo něj je jenom louka. Docela záhada, vzhledem k tomu, že všude jinde je vody více než dostatek. Sjíždíme tedy zpět k vodopádu Grlja a v hospůdce hned vedle zastavujeme na doplnění energie (pivko, kačamak). Projíždíme opět přes Gusinje a stoupáme do doliny Grebaje. Začíná pršet. Schováváme se v hospodě a krátíme si čas diskuzí s pěšáky, kteří už za sebou mají první výlet (klasika – Volušnica, Talijanka). Pořád prší, tak odjíždíme v dešti. V Plavu sušíme věci a průvodce opravuje bajka – přetrhl lanko k přesmyku. My ostatní jdeme do centra na večeři. Nacházíme muslimskou restauraci TIMM. Vaří naprosto skvěle a za rozumné ceny. Po večeři ještě kávička…a na pivko musíme jinam – muslimové samozřejmě alkohol nevedou. Nakupujeme tedy pivko v supermarketu. Večer máme pravidelnou poradu ohledně programu na další den.

  • ujeto 70,54 km, nastoupáno 861 m

12.8.2018 – Albánie – Vermosh, Lëpushë
Míříme po silnici na západ a přes hraniční přechod Grnčar do Albánie. Hned za hranicí se fotíme u vyhlášené albánské atrakce – jednoho z mnoha bunkrů. Podél říčky Vermosh skrz stejnojmennou osadu. Asfalt se záhy vytrácí, poskakujeme po kamenité cestě (spolu s různými typy Mercedesů). Široké údolí se záhy rozděluje na úzký kaňon a údolíčko stoupající na jihozápad. Vracíme se zpět do Vermoshe. Zastavujeme na občerstvení v hospodě s kuriozní boudou na stromě. Výborná káva a pivko Tirana. Jeden číšník mluví srbochorvatsky, druhý anglicky – super. Obecně rozsah rozšíření angličtiny mě dost překvapil – jak v MNE, tak v Albánii, jí hovoří spousta dospělých a děti školou povinné snad všechny. Míříme zpět k hranici, ale před ní uhýbáme doprava a táhlým stoupáním vyjíždíme do Lëpushë. Všude zástupy Mercedesů. Je to zajímavý. Vedle v MNE je nejrozšířenější značkou VW, ideálně nějaký starý Golf. Tady v Albánii Mercedesy všech typů a stáří. Na fotbalovém hřišti v Lëpushë probíhá nějaká oslava. Všude se pečou ovce, lidi tančí, muzika, národní kroje…moc pěkné. Dáváme si pivko a sledujeme cvrkot. Ptal jsem se místních, co slaví. Prý že je neděle. No, kecali. Co jsem dohledal, tak to byla volba Miss Mountain (info i ZDE). Sjíždíme k hranici a míříme zpět do Plavu. Jenže hned za přechodem vedoucí navrhl cestu říčním korytem. Kolo se tam boří a nedá se jet – vracím se na asfalt a jedu do Gusinje. Akorát dojídám výborné čevápi, když přijíždějí ostatní, kterým se podařilo projet korytem řeky a najít nějakou silničku. Cestou do Plavu zjišťuji defekt předního kola. Měním tedy na předním kole duši a na zadním plášť (zjistil jsem, že byl říznutý a s tím tady nechci riskovat). Večer sedíme v hospůdce s Němci z kempu.

  • ujeto 77 km, nastoupáno 819 m

13.8.2018 – Hridsko jezero
Je pondělí, takže po snídani zase jedeme na policii řešit povolení. Konečně je tam ta správná osoba a slibuje nám, že odpoledne budeme mít povolení připravené. Pak se pouštíme do stoupání údolím směrem na východ od Plavu. Je to docela nářez – na jeden zátah se vystoupá z 920 mnm do cca 2150 mnm, a to na necelých 27 km. Takže to moc rychle nejede, nejstrmější místa jsme někteří i tlačili. Zhruba ve 2/3 stoupání (víceméně právě v nejstrmější části) jsme potkali párek domorodců, kteří vyráželi z katunu (salaše) u cesty na borůvky. Pán se ptal, kolik je hodin. Využil jsem jazykové znalosti a řekl mu to. Chlapík už-už chtěl odejít, když se najednou otočil a dal nám (byli jsme tam zrovna z celé naší skupinky jen dva) obrovskou domácí chlebovou placku plněnou kajmakem. Spoustou kajmaku. Vynikající! No a protože jsme právě trochu přemýšleli, jak to bude s obědem, tímhle se to elegantně vyřešilo. Dva chrti, kteří nám ujeli, na nás čekali u odbočky ke kosovské hranici. Oni si to vyšlápli (bonusový kopec – cca 200 výškových metrů na necelých 3 km), my ostatní jsme to oželeli – přece jenom čas kvapil a asi by nám to chvíli trvalo. Dojíždíme nad Hridsko jezero. Stezka k jezeru od hlavní cesty je dost krkolomná, s bajky ještě víc. Takže zastavujeme hned na prvním místě u jezera.

Odkládáme kola a vydáváme se hledat vodu – podle mapy je zde pramen. K prameni je ovšem nutné dojít kolem jezera, což obnáší přelézání kamenů a balvanů = v tretrách s SPD kufry vysloveně akrobatický výkon. Vodu jsme nakonec našli, ale nebyl to žádný upravený pramen. Malý potůček vytékal z podmáčeného paloučku. Vodu jsme brali kousek níže, kde potůček pěkně tekl a byl lépe přístupný. U jezera jsme potkali i dva pěšáky s batohy – asi Němci, vypadalo to, že tam chtějí nocovat. Protože taky sháněli vodu, podělili jsme se o právě získané informace. Kolega Karel má ve svém bezedném batohu vařič a pixlu kávy = vaří nám kávu a pro sebe ještě polívku. Tomu říkám příprava na náročné vyjížďky! Po občerstvení lezeme zpět na hlavní cestu. Stezku blokují krávy a tupě nás pozorují. Nakonec vylézáme na cestu…když vtom k nám běží pes. Trochu obezřetně ho sledujeme, ale za ním se blíží holčička a volá, že to je „dobar pas“. Asi fakt jo. Nechal se podrbat a šel si po svých. Už jsme si chtěli oddechnout, když holčička volá, že ten druhej není „dobar pas“. Sakra. Druhý pes se naštěstí drží kus vedle cesty. Sjíždíme zpátky do údolí (kratší a jednodušší cestou, než to bylo nahoru, ale není tak hezká). Všichni mi ujeli – je to dost kamenité, mám HT s pevnou vidlí a navíc mi moc nebrzdí přední brzda. Asi ve třetině sjezdu na Babino Polje (rozcestí) mě zastavují dvě děti (kluk a holka), které tam ženou kozy a krávy. Somrují „nešto slatko“…dokonce překvapily i angličtinou (something sweet). Mám poslední sojový suk, tak jsem jim ho dal…snad se o něj nepopraly. Dojíždíme do Plavu a na policii konečně vyzvedáváme povolení (11,- EUR). Večeříme opět v muslimské restauraci TIMM. Pak řeším tu nefungující brzdu – asi to byly zapečené destičky. Naštěstí mám nové, nasazuji je a je to krása! Před spaním pivko a klasický briefing k dalšímu dni.

14.8.2018 – Albánie – Çerem
S povolenkou od policie v kapse vyjíždíme po snídani jižně od Plavu do údolí Trokuske rijeke. Není to oficiální cyklostezka, ale cesta je víceméně v pohodě (až na velké bahnité kaluže). Překonáváme pár pěkných brodů. V závěru údolí se cesta zhoršuje, ale pořád je to +/- jetelné. Tlačím vlastně jenom proto, že už nemůžu – zase kopec jak sviňa. V sedle Qafë Vranicë (1640 mnm) na hranici s Albánií dáváme pauzu. Pak sjíždíme hodně dobrou cestou do Albánie…a hned kousek pod sedlem narážíme na stánek s občerstvením. Pivko přijde vhod. Prakticky hned za stánkem odbočuje z hlavní cesty turistická stezka kolmo na vrstevnice dolů do údolí. Průvodce říká, že je to na bajku jetelné, tak to zkoušíme. Je to tak 50/50. Pěšinka je úzká a vyšlapaná do hloubky, ostré zatáčky a trčící balvany = někam se s kolem prostě nedá vejít. V závěru sjezdu trochu nešťastně padá Karel a naráží si zápěstí (EDIT 22.8.2018 – teď v mailu čtu, že „sadra 5 tydnu tristiva zlomenina zapesti). Dole v údolí tedy nejprve řešíme fixaci (sešly se asi 3 lékárničky = zodpovědní cyklisté).

Vesnička Çerem (1130 mnm) je víceméně opuštěná. Aktivní osídlení je v údolí cca 1 km na severozápad. Než jsme tam ale dojeli, z cesty nás anglicky nahánějí děti, že hospoda je ukrytá za nedalekým domem. A fakt. V altánku už sedí tři sličné Němky, dáváme se tedy do řeči. Jídlo vychvalují, tak to zkusíme. Výborná káva, zeleninový salát, kajmak s paprikou a čerstvě upečený domácí chleba, pivko. Při placení nás ale zaskočilo ošklivé překvapení – ceny jsou oproti očekávaným nadsazené tak o 1/3. Někdo zkouší smlouvat, ale nemá to smysl – pan domácí je neoblomný. Ponaučení pro příště – nejprve zjistit ceny a až pak objednávat. Stoupáme zpět k bufetu, tentokrát ovšem po normální široké šotolinové cestě. Zase stavíme na pivko. Přes sedlo se spouštíme zpátky dolů do Plavu. Sjezd byl docela zábavný, jen Karel musel jet s naraženým zápěstím hodně opatrně. Večeříme zase v restauraci TIMM…už jsme tam skoro štamgasti 🙂 V podvečer myjeme kola – na další den nám je má kus převézt autobus, tak abychom tam neoklepali metrák bahna. Předpověď počasí ale vypadá hodně špatně, tak je plán nejistý…

  • ujeto 47,45 km, nastoupáno 1279 m

15.8.2018 – Gropa Memina
Stereotypní snídani si většina z nás vylepšuje o jogurt ze supermarketu. Předpověď počasí se nelepší, má pršet. Původní plán tedy rušíme a volíme alternativní kratší vyjížďku. Z Plavu vyjíždíme jihozápadně po značené cyklotrase PL03. Po sedmi kilometrech sjíždíme z asfaltu a začínáme stoupat lesem. Cesta je čím dál horší – kameny, vymletá koryta, popadané stromy, místy je cesta úplně zarostlá vysokou trávou a křovím. Navíc velmi strmá. Stoupání k opuštěnému katunu Gropa Memina (1744 mnm) má přibližně 4,5 km a víc jak půlku jsem tlačil. U katunu je pramen, doplňujeme vodu, odpočíváme a sušíme propocené věci.

Zanedlouho po nás přichází dvojice Belgičanů, které jsme předjížděli kousek za Plavem. Trochu se diví, jak jsme se tam s bajky dostali. Moji tři kolegové (Karel léčí zápěstí, tak dnes odpočívá) se chtějí podívat ještě o kousek dál, až do sedla ve výšce 1910 mnm. Mě se teda dalších skoro 170 výškových metrů tlačit nechce. Tak ještě chvíli relaxuji, a pak se pomalu pouštím do sjezdu zpátky na asfalt. Až na pár extrémně zarostlých míst a padlé stromy to kupodivu jde jet víceméně v pohodě. Ovšem klasika – už na dohled silnice jsem polevil v pozornosti, přední kolo mi odskočilo do strany a švihnul jsem sebou. Naštěstí bez následků. Právě jsem na silnici kontroloval kolo, když dorazilo „vrcholové družstvo“. Sváťa si ve sjezdu pořídil defekt, takže jsme ještě počkali, než to opraví. Společně sjíždíme do vesničky Hakanje a po staré silnici míříme na Plav. Ve vsi Vojno Selo odbočujeme na polňačku, která vede na poloostrov v Plavském jezeře (jedná se vlastně spíš o náplav od říčky Ljuča). Pořizujeme pár fotek a vracíme se do Plavu. Večeře již klasicky – TIMM (tři velké kuřecí špízy s kajmakem, dva kopečky výtečné zmrzliny, skvělá káva = 6,50 EUR). Zase myjeme kola (zítra už prý fakt tím autobusem pojedeme). Večer jsme zašli do restaurace v penzionu na pivko a pokec s pěšáky.

  • ujeto 30,98 km, nastoupáno 846 m
  • mapa trasy (bez odbočky k jezeru)

Rubriky: Cestování, Sport | Napsat komentář

Osina v (teroristickém) zadku

V souvislosti s nešťastnou smrtí tří českých vojáků v Afghánistánu se média předhánějí v různých reportážích, pohledech na situaci a bulvárních zprávách. A v diskuzích pod články se objevují kvanta odpadu…ne, nebudu to komentovat. Protože ale mám nějaké zkušenosti, rád bych se se čtenáři tohoto blogu podělil o názor, proč vlastně tam naši vojáci jsou a co je podle mě smyslem jejich mise.

Mediální vyjádření, že je to náš závazek vůči NATO, jsou samozřejmě pravdivá. Ovšem samotný smysl mise NATO je…řekněme oficiálně nepříliš přiznávaný. Mezikmenové šarvátky, které aktuálně ústí do stavu Taliban versus ostatní, vyhrát nelze. Jenže jak už se prokázalo, Taliban má i cíle mimo Afghánistán a hodlá jich dosahovat podobně, jako tam = teroristickými útoky. Naštěstí má limitované zdroje (převážně z výroby/prodeje opia). Tím, že jsou v Afghánistánu přítomné jednotky NATO a oficiálně „kopou“ za opozici Talibanu, na Taliban působí, jako ona pověstná osina v pr…ehm, v zadku. Jako něco, co vás svědí, ale nemůžete to podrbat. A je úplně jedno, zda je cílem jednotek NATO jen cvičit oficiální afghánskou armádu/policii, nebo se účastnit přímých bojových akcí.

Taliban se snaží tohle „svrbění“ eliminovat, čímž vyčerpává svoje (finanční i lidské) zdroje ve vzdáleném Afghánistánu…a na dělání neplechy v Evropě/USA už mu nezbývá. Ovšem v momentě, kdy by se odtamtud jednotky NATO stáhly, velmi pravděpodobně by došlo k vzestupu Talibanu, tím i zvýšení jeho zdrojů (jak finančních, tak lidských)…a v brzké době bychom se mohli těšit na překvapení zde. Důkaz o tom najdete například v dokumentu ČT „Za nepřátelskou linií: Afghánistán„. Ano, úplně vidím, jak se vám to dere na jazyk. Tvrzení, že „však tady se ještě žádný teroristický útok nestal“ je pochopitelně irelevantní – je to podobné, jako tvrdit, že „furt tady dodržujeme protipožární předpisy a ještě tu nehořelo = protipožární předpisy jsou zbytečné!“.

Takže když to shrnu, podle mě ano, naši vojáci v Afghánistánu nic nevyřeší, ale jsem moc rád, že tam jsou a vážou aktivitu nepřítele mimo území ČR (viz Sun-Tzu: „Bojuj vždy na území nepřítele!“). Tímto jim tedy moc děkuji a držím palce do další služby!

Rubriky: Armáda, Zprávy a politika | 2 komentáře

Lehké nedělní XC v srdci Křivoklátska

Poslední dobou jsem zase nějak začal prohánět MTB a v souvislosti s tím jsem naplánoval celodenní výlet na Křivoklát. Ráno jsem po vlastní ose dojel na Smíchov a pak metrem na Zličín. V 10h už jsme byli všichni (čtyři) aktéři vyjížďky, takže se jelo. Nejdřív po silnici do Rudné – tenhle úsek bohužel jinak vymyslet nejde. Hned za Rudnou jsme ale přejeli můstek přes dálnici a u Blýskavky se vnořili do lesa. O zhruba 2km dál nás naplánovaná trasa svedla ze široké cesty na parádní singl. Jenže pěšina byla čím dál techničtější – úzká, kamenitá, povrch se sypal a nedržel a navíc to bylo opravdu hodně s kopce. Takže jsme to po 700 metrech vzdali a vrátili se na širší šotolinovou cestu. Sjeli jsme na dno údolí ke Kačáku/Loděnici a po červené TZ jsme pokračovali proti proudu potoka až k rezidenci Petra Kellnera v Podkozí. Za Malou Kyšicí už jsme od potoka odbočili a začali stoupat k Chyňavské Myslivně. Pak cesta klesá do nádherného údolí Žlubineckého potoka, kterým jsme dojeli až k Berounce. V Nižboře v restauraci Keltovna u železničního přejezdu přišla na řadu první občerstvovací pauza.

  

Dobře najedeni a napojeni vysápali jsme se po silnici k hrobce rodiny Fürstenberků a odbočili na červenou TZ vedoucí po vrstevnici směrem na západ. Tahle značka je ale docela zapeklitá. Cesta není moc dobře značená a les je protkaný sítí různých cest a stezek = člověk snadno odbočí blbě. To se stalo i nám. Při prvním takovém odbočení jsme se vrátili na silnici od Nižboru. To bylo ještě v pohodě (jen jsme se ochudili o pěkný kousek singlu a vyhlídku Čerchov). Druhá navigační chyba (bohužel moje) byla horší. Plán byl dojet do údolí Žloukavy a tím sjet k Berounce. Bohužel jsem se unáhlil a k Berounce jsme sjeli už údolím Křížového potoka. Nikomu se nechtělo šlapat ten kopec zpátky, tak jsme chvíli spekulovali, kudy dál. Nakonec jsme se rozhodli zkusit rybářskou pěšinku podél řeky. Ta byla opravdu hodně zarostlá (hlavně kopřivami) a rozbitá, jet se tam víceméně nedalo…ale nakonec jsme se probojovali až k ústí Žloukavy. Starší pár bikerů, které jsme minuli u začátku pěšiny a který se námi nechal strhnout a zkusil to taky, nám asi moc vděčný nebyl. Už nás nebavilo kola dál tlačit, tak jsme asi 800 metrů na začátek Račic projeli po kolejích. Konečně zase rozumná cesta! Projeli jsme Račicemi a napojili se na žlutou TZ. Původní plán byl vyjet po ní k hájovně Kolouch, ale je to dost těžká cesta, hodně do kopce, tak jsme si to trochu zjednodušili a vyjeli jsme na kopec vedlejší širší cestou. Najeli jsme na silnici a po ní popojeli cca 1km směrem ke Zbečnu. Tady se dá napojit na krásnou cestu víceméně po vrstevnici, která vede skrz PR Stříbrný luh až do Roztok. Tady nás bohužel potkaly první technické problémy – kolega si proříznul (asi o ostrý kámen) bezdušový plášť, mlíko to nezalepilo, tak se musela použít duše…a stejně to nebylo ideální řešení. A hned o kousek dál jsem zaregistroval problém i já – měkké zadní kolo…ale ne úplně prázdné, jen takový pomalý defekt. Asi nějaký trn. Jen jsme to dofoukli a jedeme dál. Skrz Roztoky, přes řeku a jako na Křivoklát. Před vsí ale odbočujeme ze silnice na naučnou stezku Paraplíčko a po ní stoupáme kolem stejnojmenné vyhlídky k pomníku knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu. Pořád do kopce. Okolo kostelíku jsme se napojili na další naučnou stezku – Brdatka. Tady je to konečně zase chvíli víceméně po rovině, až k rozcestí Písky. Měníme barvu TZ a po zelené sjíždíme kamenitou cestou dolů k Berounce. Podél řeky už je to jen kousíček do Zbečna a…DRUHÁ OBČERSTVOVACÍ PAUZA! Pivko, gulášek, palačinky…mmm! Taky opět řešíme naše defekty – jak kolegův bezdušák, tak i moje kolo. Kolega asi definitivně problém vyřešil (vyčistil plášť, dal novou duši)…já zas jen dofouknul.

  

Ze Zbečna vyjíždíme až v 18h. To už je dost pozdě, tak začínáme spekulovat o nějaké zkratce. V tenhle moment je ale stále ideální pokračovat po původně naplánované trase. Jedeme směrem ke Klíčavě a kousek před přehradou odbočujeme doprava (do kopce, samozřejmě), na červenou TZ. Předjíždíme skupinku nějakých bikerů se startovními čísly…nevím, co to bylo za akci. Ale kola tlačili a vypadali dost chcíple. Kopec je ale dlouhý, nakonec mě to taky přestává bavit a slézám. Kolega se ze solidarity přidal, tak tvoříme zadní voj naší malé skupinky. Na kopci jsme se zase seskupili. Další úsek cesty, nejprve po červené, pak po zelené TZ, až do Bratronic, je naprostá pecka – parádní singlík lesem, relativně po rovině, nebo mírně s kopce. Tady ale, vzhledem k opravdu hodně pokročilé hodině, radikálně přehodnocujeme další trasu (a já zase dofukuju kolo). Děláme balík a po silnici nejkratší cestou valíme přes Unhošť do Hostivic. Na začátku Hostivic odbočujeme doprava a míříme do Chýně, kde je původně plánovaný závěrečný cíl vyjížďky – pivovar.

Z pivovaru jsme odjížděli s houstnoucím soumrakem každý jinam, dva jsme zamířili zpět na Zličín…a do metra…a domů. Doma jsem byl ve 23:00. Podle mého měření to bylo celkem 120km, 7 hodin čisté jízdy, nastoupáno 1689 metrů. Graf převýšení najdete na obrázku výše (ty zuby na začátku a na konci jsou způsobené přejezdem metrem Smíchov-Zličín). Velmi uspokojivá vyjížďka 🙂

Rubriky: Cestování, Sport | Napsat komentář

Běžecký výlet do Skryj

Před časem jsem dostal nápad na takový běžecký okruh okolo Skryj. Pokoušel jsem se domluvit s několika kamarády na BikeForu, to ale neklaplo, a abych akci vůbec uskutečnil, vyrazil jsem do Skryj sám. Podle předpovědi mělo být přes den dost horko a odpoledne navíc bouřky, z Prahy jsem proto vyjížděl už v 9 hodin dopoledne. Cca za hodinu už jsem hledal místo k zaparkování u skryjského mostu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než zaparkovat v nedalekém kempu (50,- Kč bez časového omezení). Výhodou je, že v kempu je i hospoda 🙂

Takže chvilku po desáté hodině jsem vyběhl zpátky směrem k mostu a po stezce podél řeky ke zřícenině hradu Týřov. Už tato stezka je docela pestrá, rozhodně to není rovinka podél vody. Spíš nahoru-dolů, uzoučká pěšinka ve svahu proložená vystouplými kořeny, skalkami a sem-tam dřevěnou lávkou. Podél stezky všímavého pozorovatele zaujmou prastaré tisy (Taxus baccata). Pod hradem se do Berounky vlévá Úpořský potok. Moje cesta dál pokračovala …………….., kudy dříve vedla myslím zelená turistická značka. Teď, jak stezka není udržována a vlastně ani moc používána, postupně se ztrácí. Je to docela vtipné. Člověk běží pěšinkou, běží, běží…a pěšinka mizí. Po zrekognoskování okolí si všimnete, že vyšlapaná pěšinka je NA DRUHÉM BŘEHU POTOKA…ovšem lávka žádná…tak se různě přeskakuje po kamenech a přelézá po padlých stromech.

 

Podařilo se mi to absolvovat bez namočení bot. Hurá. Další plán byl vyběhnout k silnici, kolem Kučerova Mlýnu k rozcestí U Háků. Bohužel jsem byl příliš nedočkavý (respektive jsem měl špatný odhad absolvované vzdálenosti) a odbočil jsem moc brzo. K silnici jsem tedy vyběhl u bodu záchrany RA-022. Tím jsem se ochudil ještě o kousek krásného údolí a zhruba o 5 km trasy. Jen podotýkám, že výběh byl sice relativně širokou cestou, ale strááášně dlouhý (cca 3 km). A navíc na několika místech byla cesta zablokovaná popadanými stromy, které se různě musely přelézat, podlézat a prolézat…Na druhou stranu byl v lese příjemný chádek. To teď mě čekaly přibližně 4 kilometry po silnici, víceméně pořád do mírného kopce, kolem rozcestí Pod Malým Vlastcem ke křižovatce silnic, kde jsem odbočil doleva, jako na Bzovou. Ještě kousek po asfaltu (furt do kopce), až k odbočce na docela výraznou lesní cestu svažující se do údolí Zbirožského potoka. Tady jsem čekal, že budu bloudit, protože tento úsek trasy neznám. Ale cesta byla perfektní a reliéf krajiny dobře čitelný, takže to bylo úplně bez problémů. Protože po téhle cestě evidentně nikdo nechodí, viděl jsem kolem spoustu zvěře (srny, divočáky, nějakého velkého dravého ptáka, ale byl za stromy, tak nevím, co to bylo). U Zbirožského potoka jsem se napojil na modrou TZ a po ní pokračoval po proudu k Podmokelskému Mlýnu. Jak jsem doteď nepotkal živáčka, tady byly zástupy. Všichni mířili (společně se mnou) podél potoka ke Skryjskému jezírku.

  

V potoce bohužel nebylo moc vody, takže celá atrakce byla jaksi nedokonalá. Takže jsem se ani nezdržoval a pokračoval jsem po modré TZ dál. A tady jsem udělal druhou navigační chybu. Místo abych se držel na dně údolí u potoka, držel jsem se značky, která mě vytáhla sice krásnou, ale špatným směrem vedoucí pěšinou, ven z údolí směrem na Skryje (obec). Pořád jsem hledal nějakou cestičku zpět do údolí, ale nic. U studánky jsem se nakonec rozhodl poslat to dolů napříč lesem bez cesty. Naštěstí to nebylo moc zarostlé, ulovil jsem jen dva klíšťáky, které jsem eliminoval ještě lezoucí. Dole podél potoka vede široká polní cesta, háček je v tom, že je na ní několik brodů, ovšem žádné lávky. Takže finálně došlo i na namočení bot. Nejvypečenější je to u ústí potoka do Berounky, kde se musí přebrodit z cesty na rybářskou pěšinu vedoucí po proudu Berounky. Vody lehce nad kolena 🙂 No a pak už zbýval jen kousek (1,5 km) podél Berounky zpět do kempu k autu. Když jsem to proměřoval, celý okruh měl zhruba 21 km, které jsem absolvoval za 3 hodiny. Je to pomalé, ale vzhledem k terénu, bloudění, různému přelézání a občasnému focení je to myslím v pohodě.

V kempu jsem výlet završil domácí sekanou a nealko pivkem. A protože jsem se těšil na opravdický pivko, vyrazil jsem zpátky k domovu.

Rubriky: Cestování, Sport | Napsat komentář