Po částečném úspěchu před měsícem na Kladně jsem byl docela zvědavej, jak dopadne moje, již tradiční, účast na Pražském maratonu ve Stromovce. Ráno jsem se tedy MHD dopravil na start. A nestačil jsem zírat. Že bude zázemí závodu trochu jinak, to jsem věděl dopředu. Ale kolem startu se pohybovaly profesionálně vypadající týmy v dresech Ruska, Indie, Polska, Německa a dalších zemí. V průběhu prezentace jsem se dozvěděl, že závod je zároveň Mistrovstvím světa železničářů. Aha, tak proto…Na prezentaci jsme dostali měřicí čip do boty, dvě startovní čísla (nojo, fakt dvě – prý jedno na záda a jedno na břuch), pěknou látkovou tašku a v ní knížku o běhání a pár drobností. Šatny v útrobách PSK byly sice malé, ale dostačující. Batůžek s věcmi se dal uschovat u registrace a pak už poskakujeme na tartanu atletické dráhy a čekáme na start.
V 10:00 je odstartováno. Železničáři vepředu za to hrozně vzali…nejvíc Indové, a to kluci i holky. Až jsem se divil. Trať závodu byla oproti minulým ročníkům trochu upravena – místo deseti okruhů se běží jen osm a místo kusu po silnici se běží pěkným chodníčkem kolem Malé říčky a zabíhá se do areálu PSK, kde se oběhne stadion a je tam i občerstvovačka. Jo a běží se PROTI směru hodinových ručiček – dříve se běhalo po směru. 
V prvním okruhu se držím ve větší skupince běžců. V zatáčce u výstaviště je strategicky umístěná druhá občerstvovačka, v prvním okruhu jí ovšem všichni míjejí bez povšimnutí. Ve skupince se vracíme do PSK a obíháme stadion. Bohužel, já si musím odskočit a skupinka mi zdrhá. Tímto manévrem se také přede mě dostalo několik kamarádů, které bych rád předběhl. Držím stabilní tempo a postupně je stahuju. Dost mi v tom pomáhá, že jsem utvořil trojici s dalšími dvěma běžci, žvaníme a cesta líp ubíhá. Jenže ve třetím okruhu se od nás jeden kolega odpoutává dopředu. Běžíme tedy jen dva. A na začátku čtvrtého okruhu jsem ztratil i druhého kolegu (respektive taky mi utekl). Naštěstí záhy jsem dohnal kamaráda Petra a na metu půlmaratónu a ještě kousek dál valíme společně. 20 km za 1:52:06. Petr se mi nakonec taky vzdálil, podle výsledků ale jen o kousíček. Nějakou dobu jsem se závodem probojovával sám. 30 km za 2:53:13. Díky tomu, že jsem nepřecházel do chůze, ale furt jsem běžel, jsem postupně stahoval některé odpadlíky. Velmi motivující. V posledním okruhu jsem dotáhl vadnoucího Brita. K tomu se ale cestou přidal kamarád, začal ho hecovat a udržet se s nimi byla trochu výzva. 40 km za 4:00:20. V této nesourodé trojici jsme doběhli až na stadion. Držel jsem si vnitřní dráhu a Brita jsem nechával za sebou, na rovince ale zafinišoval a zdolal mě. Nu což. I tak jsem maraton dokončil v nejlepším čase za posledních několik let – 4:14:25 (čipový čas 4:14:20). Co se celkových výsledků týče, tak Indové to přepálili (jak jsem si myslel od začátku), zvadli a závod ovládli Rusové (a Rusky).
Po doběhu si s kamarády sedáme na pivko a docela dobré jídlo (indická kuchyně?) – pro závodníky zdarma – a hodnotíme závod. Já jsem tedy navýsost spokojen. Hlavně s výkonem, ale i počasí, trať a zajištění závodu bylo fajn. Jen snad na občerstvovačkách mohly být mokré houbičky na osvěžení. Takže teď prolézám termínovky a jak jsem při chuti, hledám maraton na listopad 😀
- Oficiální výsledky najdete ZDE
- Tři pěkné fotogalerie jsou prolinkované přímo ze stránek závodu (je odsud i ta jedna fotka výše – díky za ní)
Policisté nás nasměrovali do vedlejšího údolí, že tam by to prý šlo. OK, ale není tam žádná cyklotrasa. Ale cesta (nějaká) na mapě je. Tak to zkusíme. Pohraničníci nás cestou předjíždějí, asi si chtějí zkontrolovat, že fakt pojedeme tudy. Z vesnice Kuti se tedy vydáváme jihovýchodně údolím potoka Štitska rijeka. Cesta se velmi rychle stává hodně kamenitou a prudce se zvedá. Zezadu nás dojíždí prázdný náklaďák a já dostal spásný nápad. Mávám na řidiče a ten nás po krátké domluvě vzal i s bajky na korbu. Náklaďáček poskakuje, kolébá se, ale statečně stoupá. Odvezl nás sice jen asi 1,5 km, ale ušetřil nám značný kus velkého stoupání po špatné cestě. Na palouku, kde nás vysadil (jel tam pro dřevo), na něj čeká žena s dcerou a ještě jeden kolega. Revanšujeme se sladkostmi pro holčičku, která se taky trochu povozila na 29er bajku 😀 Všichni jsou spokojení. Cesta dál nestoupá tak strmě a dá se jet docela dobře. Projíždíme kolem katunu Savovića a zas se to přiostřuje…ale furt to jde. Před námi na cestě stojí auto, kolem poházené obrovské špalky dřeva (průměr tak 80 cm). Koukáme, co je to zač, když vtom se z lesa nad námi ozývá rachot a další špalek se řítí svahem dolů k autu. Kupodivu zastavil na cestě u auta, mezi ostatními. Řvu nahoru do lesa, že bychom rádi prošli, tak ať nic nehází. Ale stejně jsem byl připravený sprintovat pryč – být trefený takovým špalkem, tak je to tutovka konečná. Na konci široké cesty znova potkáváme pohraničníky, obracejí se a sjíždějí zpět do údolí. Začíná pršet a nás teď čeká brutálních 1,3 km lesem kolmo na vrstevnice, přičemž máme vystoupat z 1450 mnm do 1750 mnm. To je ještě brutálnější, než původní plán. 
Jak prší, cesta se stává kluzkou a jde to ještě hůř. V naději, že přestane, jsme se chvíli schovávali pod stromy, ale nakonec jsme to vzdali. Čím delší čekání, tím víc bahna na cestě. Využíváme bajky jako trekové hůlky – popostrčit bajka dopředu, zabrzdit, udělat krok směrem k němu…a tak furt dokola. Kousek pod sedlem je už cesta skalnatá = tolik to neklouže. Je tam malá plošinka s pramenem. Za hezkého počasí to tady musí být nádhera. Dáváme malou pauzu a při té příležitosti ožíráme okolo rostoucí jahody a maliny. Pořád prší, občas hřmí… Na samotném hřebeni potkáváme domorodce s bandaskami borůvek. Naviguje nás na strmou stezku dolů okolo opuštěného katunu Kunj Markolin. Kousek po travnatém svahu jde dokonce jet, pak už ale bajky zase taháme v ruce. Stezka je sice nesjízdná, ale schůdná relativně dobře (tretry to trochu komplikují). Od sedla (1750 mnm) ke katunu (1550 mnm) je to jen 1,1 km. Háček je v tom, že od katunu se musíme dostat k silnici (950 mnm) a to na 1,3 km vzdálenosti. Tedy 600 výškových metrů. Po pár metrech zjišťujeme, že po cestě naznačené na mapě ve skutečnosti není ani památky. Kloužeme dolů svahem, větve se nám pletou do bajků a pod nohy, prodíráme se křovisky (často trnitými). Jde to neskutečně pomalu…hlavně kvůli bajkům. Pak se trefujeme na suťový svah, kterým to jde trochu rychleji, ale zase pády více bolí. Porost řídne…a my vylézáme na skalní plošině ve výšce 1050 mnm – tedy stále cca 100 metrů nad silnicí. Všude kolem skály. Představa, že bychom se zase měli škrábat nahoru, je děsivá. Naštěstí Sváťa nachází kamzičí stezičku, kterou se dá slézt na dno rokle po levé straně. Už neprší, tak to ani tolik neklouže. Na dně rokle je zase suť, sestupujeme a vylézáme na zahradě za domem u silnice (mezi Radončići a Bojovići). Nikde nikdo, jen dobromyslný pes náš přišel přivítat. Kupodivu nikdo neutrpěl žádné zásadní škody. Úplně vyřízení v klidu dojíždíme do Gusinje a hledáme, kde si dát čevápi. Tam, kde jsem si je dával minule, provádí údržbu grilu. Ale majitel nás směruje do podobného podniku vedle hlavní mešity. S úlevou si sedáme a objednáváme výborné čevápi. A je to vtipné – podnik vedle mešity má i pivko 🙂 Po staré silnici dojíždíme do Plavu a uvádíme se do civilizovaného stavu. Večer trochu kalíme s pěšáky – museli jsme oslavit, že jsme to ve zdraví přežili 🙂
Jako kuriozita stojí za zmínku, že kousek nad Jošanicou je místo zvané 
Pomalu nám dochází voda a žádný pramen v dohledu, nakonec jsem vyzvěděl od nějakého domorodce, že jeden pramen mají svedený ke stavbě hotelu o kousek dál v dolině. Doplňujeme tedy vodu a stoupáme na poslední 
Obecně rozsah rozšíření angličtiny mě dost překvapil – jak v MNE, tak v Albánii, jí hovoří spousta dospělých a děti školou povinné snad všechny. Míříme zpět k hranici, ale před ní uhýbáme doprava a táhlým stoupáním vyjíždíme do 
