Windows 10: Jak vypnout Windows Store politikou i když ji Microsoft zrušil — AdDragoNoviny

Na windows 10 nelze od verze 1511 politikami vypnout přístup k windows storu. Viz: https://support.microsoft.com/cs-cz/kb/3135657 Tedy, samozřejmě, pokud neprovozujete verzi enterprise, nebuďme na microsoft zase tak zlí. Verze “Pro” přece pro firemní a podnikové použití není vůbec stavěná… Nechť vás nemýlí návody využívající AppLocker, jako třeba tady, http://mspoweruser.com/microsoft-admins-cant-disable-windows-store-windows-10-pro-group-policy/ páč od 1511 nahoru se opět applocker […]

via Windows 10: Jak vypnout Windows Store politikou i když ji microsoft zrušil — AdDragoNoviny

Rubriky: Počítače a Internet | Napsat komentář

AKS-74U

Vzhledem k tomu, že jsem prodal svojí vymazlenou ČZ 858, hledal jsem, čím jí nahradit. Škorpík totiž není moc použitelný na delší vzdálenosti (slabá munice) a z Remíka se zase nedá moc „sypat“. Protože ceny munice 7,62×39 dělají poslední dobou neuvěřitelné věci, hledal jsem něco v jiné, perspektivnější ráži. Nabízí se lecos v ráži .223 (5,56×45), nebo .308 (klony Sa58, klony M4, ba dokonce i klony AK). Jenže tahle munice je dražší, než opouštěná 7,62×39. Naštěstí je tu ruský ekvivalent .223 – ráže 5,45×39 sehnatelná za rozumné ceny. Malorážka, no🙂 S požadavkem na tuhle munici jsou ovšem možnosti výběru zbraně značně limitované. Odpadají klony Sa58 a M4, stejně tak jako klony AK srbské výroby. V ČR se v ráži 5,45×39 daly sehnat v podstatě jenom dvě varianty AK. Polský Tantal, který prý má problémy s tvrdochromem v hlavni, a navíc má na levé straně ošklivý pozůstatek po přepínači režimu palby z původní full auto verze (jinak je moc pěkný). A bulharská verze AK-74, kterou ale pro civilní trh někdo „vylepšil“ povrchovou úpravou – fosfátováním. Mě se tedy vůbec nelíbí, když jsem to držel v ruce, dostával jsem z toho vyrážku🙂 Výhodou téhle verze ale je, že se dá sehnat s již namontovanou boční lištou pro optické zaměřovače. Váhal jsem tedy mezi těmito dvěma puškami a čekal jsem, zda se náhodou nenaskytne něco lepšího.

A ejhle – v BVS se objevil bazarový ruský AKS-74U za slušnou cenu. Zbraň navíc už byla „v tuningu“ – předpažbí, ručka a přední rukojeť FAB a boční lišta + montáž s railem. Takže bylo jasno. Tedy, ani tohle nebylo bez zádrhelů. Původní majitel zbraně zřejmě praktikoval zásadu, že AK není třeba čistit = já ho čistil dva večery🙂 Boční lišta je pěkně přišroubovaná k rámu zbraně, ale pro jistotu je (trochu prasácky) ještě přivařená. To mi tedy nijak nevadí…jen ty sváry mohly fakt být hezčí. No a k mému potěšení jsem zaznamenal, že předchozí majitel také vyřízl oko na popruh z pravé strany pažby a přivařil ho na levou stranu. To je pro mě, vzhledem ke způsobu nošení zbraně, docela velké plus. Negativum tohoto řešení je ovšem fakt, že když je na oku řemen, pažba nejde zcela sklopit, respektive nejde ve sklopeném stavu zacvaknout do pojistky na rámu zbraně. Co se vnitřností zbraně a hlavně týče, nesou samozřejmě stopy opotřebení, ale naprosto zanedbatelné. Ke zbrani byl jen jeden zásobník, takže jsem doplnil zásoby na 4 kusy na 30 nábojů + dva zlý a ošklivý zásobníky PROMAG na 40 nábojů. To se EU nebude líbit🙂 Ale mě to na kursech (určitě do nějakého půjdu) ušetří přebíjení. Taky jsem doplnil sbírku boresnejků o .22 a na pažbu jsem dokoupil gumovou botku. Totiž – zbraň je HODNĚ kompaktní. Zatím jsem s ní jenom „sušil“, ale zjištění je následující: Pokud funguju s mechanickými mířidly, tak je vše OK v originále, ergonomie je vlastně jako u samopalu (je to asi o 4cm delší, než Škorpík…a to jen díky úsťovému nástavci). Jenže pokud tam mám boční montáž, je to krátký. Teda, s nějakým mini kolimátorem by to asi taky bylo OK, ale já na lištu osadil puškohled Leapers Accushot 1-4×28 CQB. To je takové ideální postapokalyptické kukátko. Má vyleptanou osnovu, takže je použitelný i bez baterie. A když se nastaví zvětšení na 1x a zapne se podsvícení, svítí jen střed kříže a je to použitelné jako kolimátor. Gumová botka na pažbě mě dostane o pár centimetrů dál, a pak je už vše OK i s puškohledem. Takže plán pro nejbližší příležitost je odtáhnout AK na střelnici a nastřelit optiku. Na závěr bych jen podotkl, že sotva jsem se rozhodl pro toto bazarové AKS-74U, na trhu se objevila várka zcela nových…i když pochopitelně bez tuningu a za vyšší cenu. Ale jsou a jsou krásný!😉

Rubriky: Armáda | 5 komentáře

MNE a BiH 2016 s Jimnym

V pátek večer ještě dokončuju balení věcí a v sobotu 16.7. ráno asi v 7 hodin vyjíždím směr Brno. Provoz slabý = celkem bez problémů (jen jedna bouračka před Brnem) dojezd do Břeclavi, kde tankuju plnou + 20l kanystr. Slabě prší. Pokračuju v cestě do Rakouska do Angernu nad Moravou, kde se cca v 11:40 potkávám s Milanem v druhém Jimny. Milan má v autě jak živou navigátorku, tak GPS. Řešíme vysílačky – nějak nám to spolu nefunguje. Já je slyším, ale oni mě ne. Naštěstí má Milan vysílačky dvě, takže fungujeme dál na nich. Prší. V Maďarsku zase míjíme několik bouraček. V hnízdech na sloupech u cesty smutně postávají zmoklí čápi. Na maďarsko-chorvatské hranici (Barcs) trochu prudí maďarský celník. Pak už jen kousek do Daruvaru, kde přespáváme u kamaráda. Cesta trvala z Prahy cca 12h. Furt leje.

V neděli 17.7. po výtečné snídani vyjíždíme na Pakrac a pak na Požegu. Vichr v noci vyvrátil pár stromů a říčka tekoucí vedle silnice se rozlila na silnici. Projet už se ale dá. Ve Slavonském Brodu přejíždíme do Bosny. Na hranici je skoro hodinová fronta – bosenci kontrolují jak cestovní doklady, tak doklady k vozu. V Bosně naviguje Milan podle GPS. Navigace si bohužel vybrala špatný cíl (vesnici stejného jména, jako náš opravdový cíl, ale bohužel úplně jinde), takže jedeme do háje. Protože je pořád zataženo, chvíli mi trvá, než mi to dojde. Pak už obracíme správným směrem, ale jedeme už víceméně podle ukazatelů u silnic. Zajížďka nás dostala k Sarajevu, takže projíždíme centrem a konečně směřujeme k Černé Hoře. Zjišťujeme, že benzín je v Bosně za babku – litr cca za 1,65-1,80 KM (kurs je 1,9 KM/1 EUR). Na hraničním přechodu v kopcích černohorci prohlížejí zavazadlové prostory. U mě není problém, Milan ale nemůže otevřít zadní dveře, tak celníky uplácí pivem🙂 Dojíždíme do Pljevlje. Milanovi něco divně rachtá v autě, tak to konzultuje s místním automechanikem (opět platba v pivech). Vypadá to, že dál jet může. Tankujeme, a teprve když to teče do nádrže se všímáme, že je to 98 oktanový benzín (cena 1,11 EUR/litr). Po cca padesáti kilometrech konstatujeme, že auta jedou jak blázen a z nádrže to nemizí. No super. Už potmě valíme serpentinami podél řeky Tary na Mojkovac. Těsně před ním jsem zahlédl vedle silnice u řeky světlo, tak tam zajíždíme. Je to hotel Ravnjak. Daří se nám sehnat recepčního, ten volá majiteli (už je po 23h) a nakonec nás ubytovali v krásném bungalovu pro tři (dvě ložnice), s vlastní koupelnou a WC. Celý bungalov na jednu noc = 30,- EUR (tedy 10,- EUR každý). Hodně dobrý.

Pondělí 18.7. V hotelu si dáváme slušnou snídani (3,- EUR/osoba) a jedeme do klášteru Morača. Já už jsem tam byl, ale aby si taky Milan a jeho spolujezdkyně užili nějakou atrakci🙂 Od kláštera jedeme kousek na Međuriječje (soutok řek Morača a Mrtvica). Sjíždíme k vodě a začínáme stoupat na Stožac. Zpočátku je to asfalt, ale děsná stojka = místy musím jet na jedničku. Na rovnějším místě zastavuju a čekám na Milana. Milan nikde. Tak ho volám vysílačkou a jsem informován, že jejich Jimny nějak netáhne do kopce, a to ani s redukcí. Vypadá to na nějakou vážnější závadu. Milan se rozhoduje vrátit se. Takže se loučíme a dál pokračuju sólo. Podle mapy i satelitu by až na Velje Duboko měla být dobrá cesta. No, není to tak a místy řadím R2 (mimochodem nakonec v terénu asi nejčastěji používaný převod). Dojíždím do Velje Duboko a podle času je mi jasné, že musím výrazně zkorigovat plány – jedu tak 10-20 km/h. Cesta za vesnicí se ještě výrazně zhoršuje, navíc strmě stoupá. Přes cestu jsou hluboká vymletá koryta od vody, kamenné stupně…to by asi balkánec ve starém Golfu nedal. To je tak…z Čech tam člověk přijede ve vyladěném offroadu, asistent pro jízdu s kopce, asistent pro jízdu do kopce, asistent proti podělání se…a když si myslí, že jede fakt HC terén, potká v protisměru domorodce ve starém Golfu. No, Jimny žádný tyhle asistenty nemá, ale v tomto stoupání jsem místy musel jet i na R1. 98 oktanový benzín z nádrže mizí pořád pomalu. Nakonec jsem se vydrápal na Kapetanovo jezero. Pár fotek a pokračuju na druhou stranu jezera, kde mám v úmyslu vyjet ještě kus nahoru a pěšky si pak vyběhnout na Kapu Moračku (2226 mnm, nejvyšší vrchol). Projíždím kolem salaše a místní mě odchytávají na kafe. Zatímco tam sedím, jede kolem motorkář, který má zřejmě podobné úmysly, jako já. Záhy se ale vrací. Po kávě pokračuju vzhůru, cesta nic moc a hlavně je dost úzká. Musím to asi dojet až nahoru, protože otočit se není kde a couvání by nemuselo dopadnout dobře. Nakonec to vzdávám a otáčím se asi v půlce stoupání na travnaté loučce. Bylo by to na další cca 4 hodiny a rozbouralo by mi to plány na další dny. Sjíždím k salaši a kolem jezera pokračuju na západ. Na kopečku stojí nový kostelík a u něj ten motorkář, co už jsme se potkali. Dáváme se do řeči. Má problém, protože si nějak špatně rozvrhl palivo a už mu moc nezbývá. Vypomohl jsem mu pěti litry z kanystru (odkoupil je) – byl šťastnej jak blecha. Mířím dál na západ a lidí na pastvinách se ptám na cestu směrem na Krnovo (v mapě ta cesta je). Prý před lesem odbočit doprava, a pak už nemůžu zabloudit. Odbočku jsem našel, ale cesta se po chvíli vytrácí, kolem jen širé zelené pláně obklopené horami a sem-tam kráva. Snažím se držet správný směr a jedu přes pláně. Po překonání malého brodu narážím na partu lidí, kteří sbírají seno. K mému pobavení mi řekli, že vlastně jedu správně po cestě, že cesta tady byla, ale zarostla. Dál na Krnovo už bez problémů, jak se blížím do civilizace, je cesta stále lepší a lepší. Cestou na Šavnik stavím v hospůdce se sympatickou servírkou a dávám si moc dobrou večeři. Už se stmívá. Ze Šavniku vede silnička přes Podmalinsko a Dragovića Polje na Kolašin. Do Kolašinu dojíždím cca ve 23 hodin. Zkouším různé priváty a penziony, vypadá to ale, že jsou všichni domluvení – cena za noc (bez snídaně) je 20,- EUR. Nakonec tedy jeden vybírám. Je to drahý, ale spát někde musím. Vybavení nic moc, ale funkční – teplá sprcha, studené pivo a klidný spánek.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Úterý 19.7. V penzionu jsem si jen uvařil čaj a vypravil jsem se na malý nákup do obchodu v centru. Pak tankuju (zase 98 oktanový) na pumpě kousek od města a jedu na Trešnjevik. Vyjíždím na planinu Štavno s výhledem na Komovi. Udělal jsem si pár fotek a vracím se na Trešnjevik. A pak už se škrábu do kopce směr Zekova Glava (2117 mnm) a NP Biogradska Gora. Jedu bez bloudění zpaměti – cestu si pamatuju z dovolené na MTB. Malé osvěžení v horské chatě pod Zekovou Glavou a jedu dál na hřeben. Tam jsem bohužel špatně odhadl odbočku (autem musím jinudy, než jsme jeli na kolech) a dost nešikovně se otáčím…ale nakonec se povedlo. Cestou, kterou pokračuju, jezdí občas komerční kolony offroadů…ale opačně, než jedu já. Potkávám dvě a navrch jednu skupinu na koních, naštěstí vždy v místech, kde se dalo vyhnout. Na to, že cestou jezdí tolik aut, je dost náročná. Možná je to ale tím, že Jimny je malý a ty ostatní auta zde jsou vesměs velké offroady – vyjeté koleje jsou na mě moc daleko od sebe. Ovšem stejně to co do obtížnosti nemá na pondělí…Sjezd k Biogradskému jezeru je ovšem perlička z jiných důvodů. Cesta vede cik-cak strmým svahem v hodně utažených serpentinách a i když má Jimny velký rejd, některé zatáčky musím projíždět na víckrát…přičemž vnější přední kolo se dostává na centimetry ke srázu. K jezeru dojíždím už v podvečer, přesto je tu docela hodně lidí. Vlastně celá tato oblast (Kolašin, Komovi, Biogradska Gora) se hodně komercionalizuje, všude se něco buduje…tomu pak odpovídají ceny a provoz. A krajina tím dost ztrácí své kouzlo. Od jezera sjíždím už po asfaltu k řece Tara a po hlavní silnici mířím zpět ke Kolašinu. Těsně před ním ale uhýbám doprava na Lipovo. Protože se začíná šeřit, nechci už vyjíždět na Sinjajevinu = sháním nocleh. V závěru údolí nacházím usedlost, kde nabízejí přespání – za noc 5,- EUR, koupelna a WC k dispozici (v dost šíleném stavu), postele parádní dřevěné palandy. Sdílím velký šestilůžkový pokoj se sušícím se lipovým čajem = nádherně to voní. Doma je z rozsáhlé rodiny jen jedna z dcer (cca 16-18 let), pomáhá mi s přípravou večeře, a pak si povídáme asi do 21h, než dorazil zbytek rodiny (rodiče + další 3 děti). Rodina si přivydělává kromě ubytování i výrobou sýra (mají vlastní krávy). Paní domácí krávy podojila a s čerstvým mlékem hned zahajuje proces výroby. Už hotový sýr se pak připravuje do plastových krabic na prodej. Dostávám ochutnat, k tomu domácí jablečná rakija…a povídáme si asi do 23h.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Středa 20.7. Paní domácí mi ke snídani připravila míchaná vajíčka (domácí – od lokální slepice), k tomu chleba domácí. Pak už se vydávám vzhůru na Sinjajevinu. Výjezd je trochu obtížnější, ale v pohodě. Pokračuju podle plánu doprava na Ružicu. Že má odtamtud vést cesta na západ jsem zjistil ze satelitu, na mapě není. Cesta tam opravdu je, dokonce má i turistické značení (rozcestník v Ružici vyvrátily krávy). Oproti NP Biogradska Gora je to tady pustý kraj. Zvlněná obrovská planina, nikde nikdo, jen občas pasoucí se krávy. Nádhera. Vlastně až skoro na druhém konci planiny při zkoumání rozcestníku potkávám francouzského bikera. Při jedné zastávce na focení ke mně došel bača pasoucí opodál ovce, zda nemám něco k pití. Nabízím vodu, pivo, nebo „rakiju“ (špendlíkovice od kolegy z práce). Hádejte, co si vybral🙂 Do Žabljaku dojíždím okolo jezer Riblje a Vražje. Ubytovávám se v kempu Razvršje. Mají tu nově sprchy se solárním ohřevem vody, jenže slunce moc nesvítí a navíc jsou v kempu dva autobusy teenagerů z Francie = teplá voda není. Za stan se platí 2,- EUR za noc, za auto 1,- EUR, k tomu nějaké taxy = celkem 5,90 EUR za noc. Drahý (v porovnání s minulým noclehem). Na večeři jdu do města do hospůdky, kde jsme jedli kdysi, když jsem tu byl na MTB. Hospůdka je stále super (mimochodem chodí do ní i místní). Na ulici je docela rušno a mě napadá, že jsem vlastně ještě neviděl tlustou Černohorku. Večer v kempu Frantíci řvou asi do 1h.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Čtvrtek 21.7. Ráno nakupuju v Žabljaku a doplňuju palivo (stále 98 okt.). Pak po asfaltu stoupám kolem Durmitoru na vyhlídku Štuoc. Předjíždím partu bikerek a bikerů a ti na mě hned halekají. A hele – Češi! Na vyhlídce jsme prohodili pár slov, v následném sjezdu byli rychlejší, ale pak už jsem jim ujel. Přijíždím ke kaňonu Sušice a se znechucením zjišťuju, že cestu do kaňonu VYASFALTOVALI! Když jsme to v r.2012 jeli na MTB, byl to docela náročný sjezd a výjezd kamenitou cestou, takže jsem se na to těšil. No, vzhledem k tomu, v jakém to je svahu a co tu dokáží přívalové deště, počítám, že tak do pěti let to zas bude na MTB🙂 Teď jsem ale zklamaný, takže plynule pokračuju nahoru ven z kaňonu. Pauzu na svačinu jsem si dal až na vyhlídce Nedajno na druhé straně. Přes vesnici Trsa sjíždím do nádherného kaňonu řeky Piva🙂 a podél ní desítkami tunelů k hraničnímu přechodu Šćepan Polje do Hercegoviny. Na přechodu zase trocha čekání, ale když už jsem projel, myslel jsem si, že už to pojede. Ó nikoliv! Hned asi po sto metrech opravovali cestu a bagr jí celou zatarasil. Trvalo asi 20 minut, než uhnul a auta mohla projet. Pokračuju na Tjetište a hned skrz NP Sutjeska stoupám na sedlo Čemerno. Tady pokračuju nově vyštěrkovanou cestou k severu, kolem pramene Neretvy na Orlovačko jezero. Zde jsem zaznamenal další dvojici z Čech, tihle ale byli pěšky. Kvalita cesty se postupně zhoršovala a sjezd k jezeru už byl docela náročný. Ještě za světla sjíždím do Kalinoviku a ubytovávám se v hotelu Moskva. Je stejný, jako když jsem tu byl v roce 2013, jen nad recepcí přibyl portrét Putina. Krásný pokoj s luxusní koupelnou a WC, k tomu snídaně = 25,- EUR (stálo to 45,- KM, ale platil jsem v eurech a počítali to kurzem 1,8 KM/1 EUR). Na večeři jsem si vyšel do nedaleké hospůdky, odkud místní halekali nějaké srbské nacionalistické popěvky. Setkal jsem se tam s dalšími českými turisty, tentokrát dva páry s batohy putující „natěžko“. Takže dobrá večeře, pokec v češtině, nějaké pivko…super.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Pátek 22.7. Ráno mě probudil smrad cigaretového kouře. Večer jsem si nezavřel dveře do koupelny a kouř se natáhl skrz ventilaci z jiného pokoje/koupelny. Fuj. No, když už jsem byl vzhůru, dal jsem si snídani a opustil hotel. V Kalinoviku jsem si ještě koupil nějaké pečivo, ovoce a dotankoval jsem. Pak už relativně pěknou cestou stoupám pod hřeben Treskavica. Jedu celkem rychle (tedy místy až 30 km/h). Dolů k vesničce Ljuta s bílou mešitou a přes další kopec na Ozimine. Zastavuju v hospůdce na výbornou polévku. Pak jedu dál až k můstku přes říčku Rakitnica, tady uhýbám z hlavní silnice do kopce na Umoljani. U usedlosti nad vsí paní prodává přírodní bylinkové čaje. Zatímco si prohlížím nabídku, snaží se mě přemluvit nějaký chlápek, abych mu prodal auto🙂 Prý se mu moc líbí…No, neprodal jsem a jedu dál. Je tu takový úzký kaňon, kterým se dá projet na hlavní cestu pod Bjelašnicí. Sjezd byl v r.2013 na MTB trochu výzva, a i teď autem musím jet hodně s citem. Po hlavní cestě je to naopak skoro jako po silnici. Dojíždím do Lukomiru, kde se krátce občerstvuju a hned pokračuju dál na Čuhovići. Cestu si +/- pamatuju od minule, takže ani nekoukám do mapy. Dojíždím do opuštěné vesnice Blace, fotím si kostel a Blatačko jezero. Říkám si, že bych mohl zkusit alternativní cestu na Konjic, kterou jsem před třemi lety nejel (jeli jsme ve třech normálně na silnici přes Vrdolje a Džepi). Odbočuji tedy jako na Spiljani. Přes cestu mi poletují pestrobarevní ptáci a já zírám. Dudci! Tolik jsem jich nikdy neviděl. Vlastně – ve volné přírodě jsem dudka ještě neviděl vůbec. Nějak jsem se asi zakoukal a vybral jsem si na rozcestí špatnou odbočku. Stařenka u nedalekého domku mě pozvala na kávu a koláč a poradila správnou cestu. Sjezd na Spiljani je docela HC, zase serpentiny s ostrými zatáčkami…je to ale o něco lepší, než v úterý na Biogradsko jezero. Jak jsem na dně údolí, už je to pohoda. Kousek podél Neretvy, a pak stoupání asfaltkou na Boračko jezero. Vjezd k jezeru 5,- KM. Objíždím ho, abych se dostal do kempu. Zvolil jsem ale špatnou stranu a vjíždím do kempu uzoučkou zarostlou cestou z druhé strany, než je brána. Než jsem postavil stan, už u mě byl správce kempu a vyinkasoval 10,- KM za stan. Kemp byl pěkně narvaný, sprchy nejsou, WC turecké a v příšerném stavu. Hejno dětí mi řve před stanem do noci…a o kus dál u ohně se zase zpívá = nocleh nic moc. Vzhledem k množství lidí jsem se ani nešel koupat.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Sobota 23.7. Ráno byla rosa. Protože už ale v narvaném kempu nechci zůstávat, balím stan mokrý a nečekám, až oschne. V krámku na druhé straně jezera kupuji snídani a pomalu stoupám nad jezero směrem na Rujište. Do podvozku (zřejmě nad krycí plech) mi asi skočil nějaký kamínek. Vydává to naprosto hrozné zvuky, nejdřív jsem skoro myslel, že auto dojezdilo. Naštěstí po několika kilometrech kamínek vypadl. Na úzké cestě ve svahu dojíždím traktor s připřaženým nějakým strojem. Na malém rozšíření se mi ho povedlo předjet. Hurá. Jenže asi po sto metrech se v protisměru objevil náklaďák naložený senem tak, že přečuhovalo až mimo cestu. Co teď? Za mnou traktor, přede mnou náklaďák…a ani jeden se moc neměl k couvání. Nakonec vyměkl ten s náklaďákem a kus odcouval. Jak jsem měl trochu místa, protáhl jsem se vedle něj a zmizel jsem. Jak to ti dva spolu vyřešili tedy nevím🙂 Od Rujište pokračuju šotolinovou cestou pod Velež. Chtěl jsem zkusit vyjet na hřeben a po úbočí nad Mostarem pohoří přejet. Bohužel cesta byla zatarasená nasypanou haldou už dole pod hřebenem. Ve víc lidech s lopatami by to šlo odházet, sám jsem se do toho v panujícím vedru ale nepouštěl. Takže po rovině na severovýchodní straně pohoří přejíždím na silnici a po ní na Nevesinje. Pokračuju do Mostaru, kde jsem ale jenom natankoval a jedu dál podél Neretvy na Jablanicu. Tady Neretvu opouštím a jedu podél řeky Rama až do Prozoru. Dělám si malou odbočku na Ramsko jezero, kde má být podle mapy na poloostrově Šćit nějaký klášter. Klášter tam tedy je, ale nijak mě to nenadchlo. Naopak jezero vypadá velice dobře, spousta zátok a pláží a zdá se, že nikdo tam nikde za vstup nevybírá. Vracím se do Prozoru a navazuji na cestu k severozápadu na Bugojno. Kousek za městem Donji Vakuf stavím v hospůdce na večeři. Byla to dobrá trefa – jídlo je moc dobré a ceny přívětivé (čevápi tak, jak se mají dělat, salát, pivko = 7,50 KM). Už je pozdě, začínám přemýšlet, kde budu spát. V historickém městě Jajce to zkouším, nemůžu se ale kvůli zákazům nikam dostat autem. Takže dál na severozápad. Hned kousek za městem mě padla do oka cedule „SOBE“ u cesty. A vida! Nacházím slušné ubytování za 10,- EUR (pěkný pokojík, sdílená, ale velmi slušná koupelna a WC). Usnul jsem docela brzo.

  • Fotky z tohoto dne najdete ZDE

Neděle 24.7. Ráno mě asi v 5h probudil hluk na chodbě – ve vedlejších pokojích byla ubytovaná nějaká kapela z Mostaru a asi neměli na práci nic lepšího, než se všichni sejít na chodbě a žvanit. Vydržel jsem to asi do půl sedmé, pak jsem se sbalil a pokračuju v jízdě. Projíždím Banja Luku a docela rychle se dostávám do Gradišky těsně u hranic s Chorvatskem. Doplňuji palivo co se vejde (naposled levné) a utrácím poslední marky (nějaké ovoce, zelenina a suvenýry). Na hranicích překvapivě jen krátké čekání. V Chorvatsku směřuju přes Okučani na Pakrac a do Daruvaru, kam jsem dojel kolem poledne. Zbytek neděle a pondělí 25.7. relaxuju v Daruvaru.

Úterý 26.7. Po snídani vyjíždím směr Barcs. Jede to krásně, prázdné silnice…něco před polednem jsem v Keszthely u Balatonu. Sem tam se objeví přeháňka a silnice jsou mokré. V úseku mírně do kopce s lehce levotočivou zatáčkou asi 500 metrů před vesnicí Zalaszántó je taky mokro. Jen jsem asi 80 km/h, když vtom mi najednou ustřelil zadek auta a to se roztočilo jako čamrda. Teď už těžko zjistím, čím to bylo – jestli jsem moc přišlápl plyn a „utrhl“ to (Jimny je zadokolka), nebo se něco stalo s pravou zadní pneumatikou (když jsem se dostal z auta, byla prázdná), nebo byl na silnici nějaký bordel…Smyk se mi nepodařilo srovnat. Auto narazilo do svahu za příkopem nejdřív čumákem, pak zadkem a nakonec ještě jednou čumákem. Marmelády, piva a rajčata co jsem vezl vzadu byly rázem po celém autě. Pivní lahve se navíc rozbily na asi milion úplně mrňavých střepů. Kanystr vyrazil zadní okno. Mě se kupodivu nestalo vůbec nic (nízká rychlost), dokonce ani nevystřelily airbagy. Ale auto nepojízdné. Levá přední brzda nevypadala OK a navíc byla zdeformovaná tyč řízení. Hned zastavilo několik řidičů, jenže s Maďarem se nedomluvím. Až tedy zastavil jeden, co uměl anglicky. S pomocí náklaďáku jsme auto vytáhli z příkopu a srovnali ho u krajnice. Před dovolenou jsem si k cestovnímu pojištění naštěstí přidal připojištění pro auto. Takže volám na infolinku. Pojišťovna zařizuje odtahovku, ta mi už za necelou hodinu volá, aby upřesnili místo kde jsem, kolik je lidí, jaké auto atd. Během čekání na odtahovku jsme ještě auto dotáhli přímo do vsi, takže nepřekáží na silnici a já si mám kde sednout. Trochu jsem se snažil uspořádat věci v autě, ale je to marný – všechno je lepkavý a plný skla. K autu se slétají vosy ze širokého okolí. Odtahovka přijela asi v 18h. Chlapík docela valil, takže v půl druhé v noci už vykládáme auto u mechanika kousek od Mělníka. Cena odtahu (cca 1200 km) = 27000,- Kč, z čehož 5000,- Kč zaplatila pojišťovna. No, takže takto neslavně končí tato akce…Snad se auto podaří poslepovat zase dohromady.

Závěrem ještě shrnu náklady celé akce (dopočítané podle cesty tam, jako kdybych neboural):

  • Ujeto celkem 3330 km
  • Spáleno celkem cca 270 litrů benzínu (z toho 75 litrů byl 98 oktanový)
  • Spotřeba tedy vychází na cca 8 litrů na 100 km (nechápu, že tak málo)
  • V BiH a MNE celkem tankováno 178,7 litru dohromady za cca 178,60 EUR
  • Ubytování a nutné náklady okolo (příjezd k jezeru, taxy atd.) = 84,- EUR
  • Jídlo + suvenýry = 65,- EUR
Rubriky: Cestování, Ze života | Komentáře: 1

Běhej lesy – Karlštejn

Úplně náhodou jsem v termínovce narazil na tento závod. A protože se to běží v mé domovské lokalitě místy důvěrně známými, byla účast takřka povinností. Naštěstí se mi podařilo se zaregistrovat – zájem evidentně přesahoval limity závodu. Tento závod má navíc další kuriozitu – startuje až v 17:30, což je pro nás spáče a podvečerní běžce naprosto ideální čas. Takže v sobotu odpoledne jsem hupnul do auta a dopravil se na Mořinu. Jak jsem správně tušil, s parkováním to byla bída. Nakonec jsem našel místo na návsi, skoro kilometr od startu. Takže jsem se prošel kilometr k prezentaci, vyzvedl si startovní tašku (s poukázkou na jeden RedBull a třema lahváčema od sponzora). Pak zase kilák k autu, kde jsem se v klidu nachystal, dokrmil a odložil si nepotřebné věci. Zase kilák ke startu. Našel jsem si místo v zástupu běžců a čekáme na start.

foto (c) behejlesy.czV 17:30 je tedy odstartováno (podle mých hodinek o chvíli později, ale to není rozhodující). Běžců je hodně a koridor úzký, takže mi trvalo cca půl minuty, než jsem se dostal na skutečnou startovní čáru. Tam tedy pouštím stopky a valíme. Nejdřív to je do kopce skrz Mořinu. Pak už ale vybíháme do lesa a za celý závod byl asfalt opravdu jen vzácně. Nahoru-dolů lesními cestami směrem na Karlík, před ním ale otáčíme zpět (do kopce, pochopitelně) na Mořinku (trasa podobná Praha-Karlštejn MTB Tour). Pak krásný přeběh polem víceméně po vrstevnici a sešup do Karlštejna. Protože jsem správně očekával teplo, vzal jsem si boty, co nejlépe dýchají. A z těch co mám to jsou boty silniční. Tudíž v sbězích, zejména pokud bylo trochu mokro (a nedej bože bahýnko), mi to docela klouzalo. Takže obvyklý scénář – do kopce, nebo po rovině jsem si vybojoval nějakou pozici, načež v seběhu jsem o ní zase přišel. Na metě 10km koukám, že jsem pod hodinu. No, dobrý. Je mi ale jasný, že zbývajících 9km je výrazně náročnějších, takže jsem ani nedoufal, že to dám do dvou hodin celkově. Od Karlštejna už se hodně chodí (kopce). Ale pořád je to tak, že člověk spíš jde, protože je to ekonomičtější, než že by musel. Za občerstvovačkou U dubu mě dotahuje mladá holčina, ale v kopci jí dochází síly, a také zpomaluje do chůze. Až kousek před lom Mexiko (Schniloušák) valíme společně, tam jí ale trochu utíkám. Jenže jsem se zdržel u občerstvovačky na parkovišti u Velké Ameriky, takže se dostala přede mě. V seběhu na dno lomu jsem jí dotáhl, kousek zas běžíme ve dvou, ve stoupání zpátky (to je to z filmu Limonádový Joe, však víte…) má ale víc sil a definitivně mi zdrhá. A už je tu poslední seběh do cíle. Kousek před cílem nevěřícně koukám na sporttester, kde je čas 1:59:45. Je mi jasný, že za 15 vteřin to nedám, ale snažím se. Cílem nakonec probíhám v oficiálním čase 2:00:42 (čistý čas 2:00:16). Těch 16 vteřin mě tedy pěkně štve.

Po doběhu jsme dostali zajímavé dřevěné medaile, chvíli jsem se zdržel u závěrečné občerstvovačky a začal jsem směřovat zpátky k autu (další kilometr). Když celý závod shrnu, tak trasa je tedy luxusní, servis na dobré úrovni (na občerstvovačkách měli melouny = velké plus, ale neměli houbičky = malé mínus), zázemí standardní. Problém je s mytím po závodě – alespoň trochu to pořešili venkovními umyvadly. Závod ale rozhodně zařazuji do své termínovky na další roky.

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • A nějaké fotky jsou třeba TADY, nebo TADY a ještě ZDE a ZDE
Rubriky: Sport | 2 komentáře

Killflash pro puškohledy Vortex Viper

Na snajperce mám puškohled Vortex Viper PST 6-24×50 FFP MRAD. No a v rámci finálního „tuningu“ jsem si na tento puškohled chtěl pořídit killflash. Přímo Vortex nabízí nasazovací krytku objektivu s killflash mřížkou…ale v diskuzích napříč internetem se o ní moc pochvalně nezmiňují. Jako že materiál nic moc a na puškohledu moc nedrží. Na objektivu je ale vnitřní závit, na který se šroubuje sluneční clona (která je ve standardním příslušenství každého puškohledu). Začal jsem tedy hledat kvalitní aluminiový killflash, který by se dal našroubovat na tento závit. Zásadní problém se odvíjel od toho, že Vortex na svých puškohledech řady Viper má jiný rozměr závitu, než je u objektivů průměru 50 mm obvyklé. Situaci jsem rozklíčoval až pomocí příspěvku v jedné US diskuzi. Pisatel tam uvádí, že na puškohledech Vortex Viper je závit M52, zatímco většinou je pro objektivy průměru 50 mm používán závit M55. Pro redukci mezi závity je nutné zabrousit do světa fototechniky. Řešením je odpovídající redukční kroužek (v ČR jsem našel FOMEI, nebo HAMA) na objektivy fotoaparátů. To bylo půl vítězství. A rozumně kvalitní killflash (výrobce TAC Vector Optics – Čína) jsem nakonec našel zde. Ovšem tam se vyskytl problém, a to s dodatelností. Objednáno 11.2.2016, dodáno dnes (13.6.2016). Ale mám ho! Killflash pasuje na redukci, a ta pasuje na puškohled. Krása. A co je ještě větší krása – vnější průměr killflashe a redukce je stejný, jako průměr puškohledu = celé se to schová pod mojí původní flip-up krytku Butler Creek. Původně jsem se obával, že budu muset kupovat krytku větší.

Na toto téma je na internetu celá řada diskuzí, plných smutných uživatelů, kteří si marně lámou hlavu, jak neblýskat svými Vortexy na ostřelované cíle. Ejhle řešení. A vy víte, kdo na něj přišel🙂 Tedy, ještě zbývá taková drobnost…Vyzkoušet, jestli to na pušce vydrží při střelbě😀

Rubriky: Armáda | Komentáře: 1

ŠUTR 2016

Podařilo se mi uspět ve virtuální bitvě o registraci na tento populární kros. Takže po roce mě zase čeká „sáhnutí si na dno“ při pobíhání singly kolem Šáreckého údolí. Předpověď počasí hlásila docela teplo, naštěstí se většina závodu běží lesem. Díky prodloužené trati metra je to na start ze stanice Bořislavka jen kousek. Plánuju běžet dva okruhy = start mám v 11 hodin. Dorazil jsem tam něco po desáté, v klidu se odprezentoval a začal se chystat na závod.

V jedenáct je naše docela velká skupina vypuštěna na trať, na které už krouží ti, co běží tři, nebo čtyři okruhy. První seběh do údolí pouštím dost rychle, v dalších už jsem ale byl opatrnější. Obvykle je to tak, že v seběhu mě lidi předbíhají, ale protože do strmých kopců chodím hodně svižně, zase je tam doženu. Ani jsem si nepouštěl do sluchátek hudbu – pořád běžím společně s někým, takže kecáme…Trať je suchá, vůbec to neklouže. Na občerstvovačce v půlce okruhu (cca 9.km) si dávám nějaké sušenky, hrozinky a hlavně švestkového nealko Bernarda. Oproti třeba PIM je to tady s občerstvením tak, že si běžec musí něco nést s sebou – 9 km mezi občerstvovačkama je hodně, zejména když je teplo, jako dneska. Mám malou lahvičku s pitím (kterou průběžně doplňuju), gel, müsli tyčinku a nějaké tablety (AntiCramp, GT Sport). Od občerstvovačky běžíme po rovince docela svižně. Já pak ztrácím v kamenitém strmém seběhu, ale v následném příkrém stoupání k Babě jsem si to zase došel. No, do konce prvního okruhu je ještě jedna stojka a pak asi stometrové schody. Obojí jde zatím v pohodě. Kolega mě ovšem vypekl – v cíli okruhu se se mnou rozloučil, že běžel jen jedno kolo. Já jsem s prvním okruhem spokojený – doběhl jsem ho cca za 1:58, což byl +/- plán. Pořádně jsem se nadlábnul a vyrážím do druhého okruhu. Zlobí mě boty. U jedné se na špičce protrhl síťovaný svršek a leze mi ven prst. U druhé se pro změnu rozpadla výztuž paty a když jdu do kopce, tak mě to dře. Pocitově se mi ale určitě běží líp, než loni. Jak je to rovné, běžím docela v pohodě. Na občerstvovačce mě dohnal borec s camelbakem. Nechává si ho dolít a dál vybíháme společně. Jak ale běží, tak mu to tam děsně šplouchá, po pár kilometrech zastavuje, že to musí nějak pořešit. Tak zase sólo. Začínají mi nepříjemně tuhnout svaly. U Baby tedy dávám gel + tablety a zapíjím to ze železné rezervy vody, co mám s sebou. Do cíle už bych to měl vydržet. Poslední stoupání už se pěkně vleču. A to tu jsou ještě ty schody. Na nich mě začaly chytat křeče, vylezu vždycky tak 3-4 a musím se protáhnout. Konečně jsem nahoře a finišuju poslední kousek do cíle, kterým probíhám v čase 4:34:17. To je cca o 4 minuty rychlejší, než loni. To jsem si tedy myslel, že budu lepší.

Po závodě jsem se šel převlíknout, přičemž jsem dostal žihadlo do levé nohy a ošklivou křeč do pravé nohy. Super. Čekání na doběh dalších závodníků a vyhlášení vítězů si krátím vyžíráním občerstvení – výborné bagely, domácí řízečky, kyselé zelíčko, nějaký koláč a tak…Do úplného zakončení a tomboly už jsme ale nečekali a zmizeli domů. Přece jenom, mám toho plný kecky. Jo – kecky…tak ty jsem hned po závodě vyhodil🙂

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Spoustu fotek najdete TADY a TADY (pochází odtud ta jedna výše, díky za ní)
  • Menší galerie je ještě ZDE, nebo TADY a ještě TU
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Pražský mezinárodní maraton 2016

Tak je tu tradiční velká Pražská akce. Přihlášený jsem byl už od loňského podzimu. V sobotu jsem se tedy vypravil na Maraton Expo na výstaviště vyzvednout si číslo, čip…a co mi ještě dají. Taky je to dobrá příležitost prohlídnout si nabídky sportovního vybavení jednotlivých výrobců. Protože mě startovní číslo umístilo až někam do koridoru K, usoudil jsem, že využiju možnosti jako Silver PIM King a budu startovat zepředu s eliťákama. Sice mě pak metrák lidí předběhne, ale ušetřím si ten opruz půlhodinového posouvání se davem v Celetné od startovního výstřelu na skutečnou startovní čáru.

Neděle ráno. Podle předpovědi má být docela teplo, už v osm hodin mi teploměr ukazuje 19°C. Před půl devátou se přesouvám na start, přístup do koridoru A naprosto bez problémů. Jak už to tak bývá, sešel jsem se tam se spoustu známých, takže zbývající čas do startu uběhl v diskuzi docela rychle.

(c) Pavel Zámostný V 9:00 je odstartováno. Na skutečnou startovní čáru ztrácím jen cca 20 vteřin. První větší ztráta je ale hned za mostem na 1. kilometru = musel jsem si odskočit. Ale dobrý, do minuty jsem zpět na trati. Zezadu mě stále předbíhá spousta rychlejších běžců. Docela dlouho se držím nějaké slečny z Polska (měla to zezadu na tričku). Pak jí ale na občerstvovačce někde na 6.km ztrácím (dozadu). Prokousávám se nudou v Holešovicích a Rohanským nábřežím. Pak je tu emotivní průběh centrem, kde je trať lemovaná špalíry řvoucích diváků. Je to fajn – už se za ty roky naučili fandit. Pamatuju ještě tak před deseti lety, kdy tam jenom stáli, koukali a mlčeli, občas jen povzbudili „toho svého běžce“. Nohy zatím pracují OK, ale nějak mi bublá ve vnitřnostech a to není dobré znamení. V důsledku toho neběžím uvolněně, rychleji ztrácím síly a vůbec je to celkově znát. Pod Nuselským mostem mě předbíhá ta Polka, kterou jsem ztratil cca před deseti kilometry. A na 17.km taky parta kolem vodiče na 3:45. Když vidím do protisměru, kontroluju, jak daleko za mnou je vodič na 4:00. Zatím je to dobrý. Ale střeva se hlásí o slovo, takže na 23.km musím zapadnout do budky. To mě stálo něco přes pět minut a cca 300 míst v celkovém pořadí. Znova se rozbíhám a jsem tak lehký a uvolněný!🙂 Tenhle pocit mi vydrží až cca na 26.km. Nohy pomalu tuhnou. U trati poskakuje hejno roztleskávaček, to mi zas trochu zvedá…hmm…náladu🙂 Cupitám pomalu, ale furt, zatímco kolem mě už hodně lidí přechází do chůze – vedro si vybírá svou daň. Taky už se občas objevuje zasahující sanitka. Daří se mi vydržet bez chození až do 30.km. Tam mě předbíhá velká skupina běžců kolem vodiče na čas 4:00. V kopečku pod Palackého mostem už jdu. Na rovinkách ale zase běžím. Na náměstí Jana Palacha se dávám dohromady s nějakým Chorvatem ze Splitu. Takže chvíli konverzace v chorvatštině. Chorvat mi ale záhy zdrhá. Naštěstí po 33.km potkávám borce, který je na tom hodně podobně jako já a k cíli už valíme společně. Je to tak 1/3 chůze, 2/3 klus. V Holešovicích nás zase povzbuzují roztleskávačky…a pak to nekonečné Rohanské nábřeží. Vítr naštěstí fouká do zad, to trochu pomáhá. Dav lidí v Pařížské pomalu řídne, ale pořád je tam fanoušků spousta a ženou nás do finiše. Kolega si chtěl na proběhnutí cílem vzít syna, ovšem byl pořadateli nekompromisně zastaven, že to není možné😦 Cílem nakonec probíháme v čase 4:27:48 (můj reálný/čipový čas 4:27:28). Když vezmu v úvahu ty střevní problémy, tak s tím snad musím být spokojenej🙂

Občerstvení během závodu: před startem 1 Nutrend Gutar. Během závodu pak po kouscích cca 2 banány, voda z občerstvovaček, 1 tableta Enervit GT Sport, 6 tablet Nutrend AntiCramp a jeden Nutrend CarboSnack gel (na 39.km).

V cíli trochu překvapil Carlo Capalbo, který se snažil potřást rukou každému doběhnuvšímu. Dostali jsme finisherské medaile (přijde mi, že jsou rok od roku větší), vodu a přesunuli se na Ovocný trh. Tam jsem ještě uchvátil jeden banán a trochu ionťáku a odpajdal jsem na metro. Tím považuji závod za ukončený a ve statistice je další čárka – aktuálně mám 36 dokončených maratonů. Když to zhodnotím, tak organizace na úrovni, všechno klapalo a všeho bylo dost. Jen by měl někdo vysvětlit organizátorům, že na občerstvovačky se dává nejprve jídlo, až pak voda. Nebo – pokud je vody víc – jeden pultík s vodou na začátek, pak jídlo, a pak další voda. Co mě (pozitivně) překvapilo bylo, jak rychle po sobě dokázali organizátoři závodu „zamést stopy“. Asi v 17h odpoledne jsem projížděl po nábřeží v Podolí a tomu, že tam kolem poledne probíhalo 10000 běžců a bylo tam příslušné zázemí (občerstvovačky, měřicí zařízení), už nic nenasvědčovalo.

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Obrovské množství fotek najdete u Pavla Zámostného TADY (je tam několik subgalerií)
  • Další fotky třeba ZDE
Rubriky: Sport | Napsat komentář