Jak se postupně zhoršuje bezpečnostní situace, čím dál víc lidí řeší, jakou zbraň si pořídit pro denní nošení. V současnosti je již více než jasné, že historické ráže 6,35mm, 7,65mm a .380 ACP (v Evropě s nepatrným rozdílem známý jako 9mm Browning, nebo 9×17) jsou překonané a pro praktickou obranu nevhodné. Ze zavedených nábojů tedy zůstává ve hře 9×19 a .45 ACP. K nim se připojí několik novorozených ráží (10mm Auto, .40 S&W, .45 G.A.P.), které ovšem mají podstatnou nevýhodu, a tou je cena za ránu. Protože pokud má zbraň fungovat jako sebeobranná pojistka, je nutné s ní trénovat = střílet = cena náboje je důležitá. Takže nám zase zůstaly ty dva – devítka, nebo pětačtyřicítka. Který z nich zvolit, to je na slušný flame🙂 Osobně preferuji .45 ACP, protože je to „velký pomalý knedlík“, u kterého předpokládám maximální předání energie primárnímu cíli. Proti této ráži hovoří počet ran – při stejně velké zbrani se do pistole v ráži 9×19 vejde o 2-4 náboje víc. A taky cena, protože náboj 9×19 stojí cca 5,- Kč/ks, zatímco .45 ACP stojí cca 8,- Kč/ks. Na druhou stranu statistiky potvrzují, že většina obranných situací se vyřeší (když už to dopadne tak špatně) na cca 2-3 výstřely. Takže mít 5-6 kousků ve zbrani + dalších 5-7 v druhém zásobníku je množství více než dostatečné. Jako negativní argument oproti 9×19 zbývá jen vyšší cena za ránu…ale zas tak strašný to není. Naopak pro .45 ACP hovoří balistické parametry – viz tabulka.
Dal jsem si tu práci a prošel jsem informace o modelech subkompaktních samonabíjecích pistolí v ráži .45 ACP. Jejich přehled najdete v další tabulce.
Jen doplním, že pokud je v políčku n/a, znamená to, že daný údaj se mi nepodařilo zjistit z žádného důvěryhodného zdroje. Hmotnost zbraní je uváděna bez zásobníku. Cena je buď od některého českého prodejce, nebo přepočtem/odhadem z ceny v USA. Pokud v tabulce najdete nějaké nesrovnalosti, nebo dokážete doplnit chybějící údaje, napište to směle do komentáře. Tabulku už upravovat nebudu.
Na závěr jen podotknu, že se vesměs jedná o zbraně s polymerovým rámem, s výjimkou Springfield Micro Compact. To je trpasličí varianta Coltu 1911 – je takříkajíc morálně nemožné psát o zbraních v ráži .45 ACP a nezmínit nějaký klon této legendy. Co se revolverů v odpovídajících rážích týče, tak ty z mého pohledu pro denní nošení vylučuje hmotnost a šířka, daná průměrem bubínku. Také přebití revolveru je (při stejné úrovni výcviku) výrazně pomalejší, než u pistole.
Pondělí 18.7. V hotelu si dáváme slušnou snídani (3,- EUR/osoba) a jedeme do klášteru Morača. Já už jsem tam byl, ale aby si taky Milan a jeho spolujezdkyně užili nějakou atrakci🙂 Od kláštera jedeme kousek na Međuriječje (soutok řek Morača a Mrtvica). Sjíždíme k vodě a začínáme stoupat na Stožac. Zpočátku je to asfalt, ale děsná stojka = místy musím jet na jedničku. Na rovnějším místě zastavuju a čekám na Milana. Milan nikde. Tak ho volám vysílačkou a jsem informován, že jejich Jimny nějak netáhne do kopce, a to ani s redukcí. Vypadá to na nějakou vážnější závadu. Milan se rozhoduje vrátit se. Takže se loučíme a dál pokračuju sólo. Podle mapy i satelitu by až na Velje Duboko měla být dobrá cesta. No, není to tak a místy řadím R2 (mimochodem nakonec v terénu asi nejčastěji používaný převod). Dojíždím do Velje Duboko a podle času je mi jasné, že musím výrazně zkorigovat plány – jedu tak 10-20 km/h. Cesta za vesnicí se ještě výrazně zhoršuje, navíc strmě stoupá. Přes cestu jsou hluboká vymletá koryta od vody, kamenné stupně…to by asi balkánec ve starém Golfu nedal. To je tak…z Čech tam člověk přijede ve vyladěném offroadu, asistent pro jízdu s kopce, asistent pro jízdu do kopce, asistent proti podělání se…a když si myslí, že jede fakt HC terén, potká v protisměru domorodce ve starém Golfu. No, Jimny žádný tyhle asistenty nemá, ale v tomto stoupání jsem místy musel jet i na R1. 98 oktanový benzín z nádrže mizí pořád pomalu. Nakonec jsem se vydrápal na Kapetanovo jezero. Pár fotek a pokračuju na druhou stranu jezera, kde mám v úmyslu vyjet ještě kus nahoru a pěšky si pak vyběhnout na Kapu Moračku (2226 mnm, nejvyšší vrchol). Projíždím kolem salaše a místní mě odchytávají na kafe. Zatímco tam sedím, jede kolem motorkář, který má zřejmě podobné úmysly, jako já. Záhy se ale vrací. Po kávě pokračuju vzhůru, cesta nic moc a hlavně je dost úzká. Musím to asi dojet až nahoru, protože otočit se není kde a couvání by nemuselo dopadnout dobře. Nakonec to vzdávám a otáčím se asi v půlce stoupání na travnaté loučce. 
Bylo by to na další cca 4 hodiny a rozbouralo by mi to plány na další dny. Sjíždím k salaši a kolem jezera pokračuju na západ. Na kopečku stojí nový kostelík a u něj ten motorkář, co už jsme se potkali. Dáváme se do řeči. Má problém, protože si nějak špatně rozvrhl palivo a už mu moc nezbývá. Vypomohl jsem mu pěti litry z kanystru (odkoupil je) – byl šťastnej jak blecha. Mířím dál na západ a lidí na pastvinách se ptám na cestu směrem na Krnovo (v mapě ta cesta je). Prý před lesem odbočit doprava, a pak už nemůžu zabloudit. Odbočku jsem našel, ale cesta se po chvíli vytrácí, kolem jen širé zelené pláně obklopené horami a sem-tam kráva. Snažím se držet správný směr a jedu přes pláně. Po překonání malého brodu narážím na partu lidí, kteří sbírají seno. K mému pobavení mi řekli, že vlastně jedu správně po cestě, že cesta tady byla, ale zarostla. Dál na Krnovo už bez problémů, jak se blížím do civilizace, je cesta stále lepší a lepší. Cestou na Šavnik stavím v hospůdce se sympatickou servírkou a dávám si moc dobrou večeři. Už se stmívá. Ze Šavniku vede silnička přes Podmalinsko a Dragovića Polje na Kolašin. Do Kolašinu dojíždím cca ve 23 hodin. Zkouším různé priváty a penziony, vypadá to ale, že jsou všichni domluvení – cena za noc (bez snídaně) je 20,- EUR. Nakonec tedy jeden vybírám. Je to drahý, ale spát někde musím. Vybavení nic moc, ale funkční – teplá sprcha, studené pivo a klidný spánek.
Cestou, kterou pokračuju, jezdí občas komerční kolony offroadů…ale opačně, než jedu já. Potkávám dvě a navrch jednu skupinu na koních, naštěstí vždy v místech, kde se dalo vyhnout. Na to, že cestou jezdí tolik aut, je dost náročná. Možná je to ale tím, že Jimny je malý a ty ostatní auta zde jsou vesměs velké offroady – vyjeté koleje jsou na mě moc daleko od sebe. Ovšem stejně to co do obtížnosti nemá na pondělí…Sjezd k Biogradskému jezeru je ovšem perlička z jiných důvodů. Cesta vede cik-cak strmým svahem v hodně utažených serpentinách a i když má Jimny velký rejd, některé zatáčky musím projíždět na víckrát…přičemž vnější přední kolo se dostává na centimetry ke srázu. K jezeru dojíždím už v podvečer, přesto je tu docela hodně lidí. Vlastně celá tato oblast (Kolašin, Komovi, Biogradska Gora) se hodně komercionalizuje, všude se něco buduje…tomu pak odpovídají ceny a provoz. A krajina tím dost ztrácí své kouzlo. Od jezera sjíždím už po asfaltu k řece Tara a po hlavní silnici mířím zpět ke Kolašinu. Těsně před ním ale uhýbám doprava na Lipovo. Protože se začíná šeřit, nechci už vyjíždět na Sinjajevinu = sháním nocleh. V závěru údolí nacházím usedlost, kde nabízejí přespání – za noc 5,- EUR, koupelna a WC k dispozici (v dost šíleném stavu), postele parádní dřevěné palandy. Sdílím velký šestilůžkový pokoj se sušícím se lipovým čajem = nádherně to voní. Doma je z rozsáhlé rodiny jen jedna z dcer (cca 16-18 let), pomáhá mi s přípravou večeře, a pak si povídáme asi do 21h, než dorazil zbytek rodiny (rodiče + další 3 děti). Rodina si přivydělává kromě ubytování i výrobou sýra (mají vlastní krávy). Paní domácí krávy podojila a s čerstvým mlékem hned zahajuje proces výroby. Už hotový sýr se pak připravuje do plastových krabic na prodej. Dostávám ochutnat, k tomu domácí jablečná rakija…a povídáme si asi do 23h.
Středa 20.7. Paní domácí mi ke snídani připravila míchaná vajíčka (domácí – od lokální slepice), k tomu chleba domácí. Pak už se vydávám vzhůru na Sinjajevinu. Výjezd je trochu obtížnější, ale v pohodě. Pokračuju podle plánu doprava na Ružicu. Že má odtamtud vést cesta na západ jsem zjistil ze satelitu, na mapě není. Cesta tam opravdu je, dokonce má i turistické značení (rozcestník v Ružici vyvrátily krávy). Oproti NP Biogradska Gora je to tady pustý kraj. Zvlněná obrovská planina, nikde nikdo, jen občas pasoucí se krávy. Nádhera. Vlastně až skoro na druhém konci planiny při zkoumání rozcestníku potkávám francouzského bikera. Při jedné zastávce na focení ke mně došel bača pasoucí opodál ovce, zda nemám něco k pití. Nabízím vodu, pivo, nebo „rakiju“ (špendlíkovice od kolegy z práce). Hádejte, co si vybral🙂 Do Žabljaku dojíždím okolo jezer Riblje a Vražje. Ubytovávám se v kempu Razvršje. Mají tu nově sprchy se solárním ohřevem vody, jenže slunce moc nesvítí a navíc jsou v kempu dva autobusy teenagerů z Francie = teplá voda není. Za stan se platí 2,- EUR za noc, za auto 1,- EUR, k tomu nějaké taxy = celkem 5,90 EUR za noc. Drahý (v porovnání s minulým noclehem). Na večeři jdu do města do hospůdky, kde jsme jedli kdysi, když jsem tu byl na MTB. Hospůdka je stále super (mimochodem chodí do ní i místní). Na ulici je docela rušno a mě napadá, že jsem vlastně ještě neviděl tlustou Černohorku. Večer v kempu Frantíci řvou asi do 1h.
Přes vesnici Trsa sjíždím do nádherného kaňonu řeky Piva🙂 a podél ní desítkami tunelů k hraničnímu přechodu Šćepan Polje do Hercegoviny. Na přechodu zase trocha čekání, ale když už jsem projel, myslel jsem si, že už to pojede. Ó nikoliv! Hned asi po sto metrech opravovali cestu a bagr jí celou zatarasil. Trvalo asi 20 minut, než uhnul a auta mohla projet. Pokračuju na Tjetište a hned skrz NP Sutjeska stoupám na sedlo Čemerno. Tady pokračuju nově vyštěrkovanou cestou k severu, kolem pramene Neretvy na Orlovačko jezero. Zde jsem zaznamenal další dvojici z Čech, tihle ale byli pěšky. Kvalita cesty se postupně zhoršovala a sjezd k jezeru už byl docela náročný. Ještě za světla sjíždím do Kalinoviku a ubytovávám se v hotelu Moskva. Je stejný, jako když jsem tu byl v roce 2013, jen nad recepcí přibyl portrét Putina. Krásný pokoj s luxusní koupelnou a WC, k tomu snídaně = 25,- EUR (stálo to 45,- KM, ale platil jsem v eurech a počítali to kurzem 1,8 KM/1 EUR). Na večeři jsem si vyšel do nedaleké hospůdky, odkud místní halekali nějaké srbské nacionalistické popěvky. Setkal jsem se tam s dalšími českými turisty, tentokrát dva páry s batohy putující „natěžko“. Takže dobrá večeře, pokec v češtině, nějaké pivko…super.
Dojíždím do opuštěné vesnice Blace, fotím si kostel a Blatačko jezero. Říkám si, že bych mohl zkusit alternativní cestu na Konjic, kterou jsem před třemi lety nejel (jeli jsme ve třech normálně na silnici přes Vrdolje a Džepi). Odbočuji tedy jako na Spiljani. Přes cestu mi poletují pestrobarevní ptáci a já zírám. Dudci! Tolik jsem jich nikdy neviděl. Vlastně – ve volné přírodě jsem dudka ještě neviděl vůbec. Nějak jsem se asi zakoukal a vybral jsem si na rozcestí špatnou odbočku. Stařenka u nedalekého domku mě pozvala na kávu a koláč a poradila správnou cestu. Sjezd na Spiljani je docela HC, zase serpentiny s ostrými zatáčkami…je to ale o něco lepší, než v úterý na Biogradsko jezero. Jak jsem na dně údolí, už je to pohoda. Kousek podél Neretvy, a pak stoupání asfaltkou na Boračko jezero. Vjezd k jezeru 5,- KM. Objíždím ho, abych se dostal do kempu. Zvolil jsem ale špatnou stranu a vjíždím do kempu uzoučkou zarostlou cestou z druhé strany, než je brána. Než jsem postavil stan, už u mě byl správce kempu a vyinkasoval 10,- KM za stan. Kemp byl pěkně narvaný, sprchy nejsou, WC turecké a v příšerném stavu. Hejno dětí mi řve před stanem do noci…a o kus dál u ohně se zase zpívá = nocleh nic moc. Vzhledem k množství lidí jsem se ani nešel koupat.
Od Rujište pokračuju šotolinovou cestou pod Velež. Chtěl jsem zkusit vyjet na hřeben a po úbočí nad Mostarem pohoří přejet. Bohužel cesta byla zatarasená nasypanou haldou už dole pod hřebenem. Ve víc lidech s lopatami by to šlo odházet, sám jsem se do toho v panujícím vedru ale nepouštěl. Takže po rovině na severovýchodní straně pohoří přejíždím na silnici a po ní na Nevesinje. Pokračuju do Mostaru, kde jsem ale jenom natankoval a jedu dál podél Neretvy na Jablanicu. Tady Neretvu opouštím a jedu podél řeky Rama až do Prozoru. Dělám si malou odbočku na Ramsko jezero, kde má být podle mapy na poloostrově Šćit nějaký klášter. Klášter tam tedy je, ale nijak mě to nenadchlo. Naopak jezero vypadá velice dobře, spousta zátok a pláží a zdá se, že nikdo tam nikde za vstup nevybírá. Vracím se do Prozoru a navazuji na cestu k severozápadu na Bugojno. Kousek za městem Donji Vakuf stavím v hospůdce na večeři. Byla to dobrá trefa – jídlo je moc dobré a ceny přívětivé (čevápi tak, jak se mají dělat, salát, pivko = 7,50 KM). Už je pozdě, začínám přemýšlet, kde budu spát. V historickém městě Jajce to zkouším, nemůžu se ale kvůli zákazům nikam dostat autem. Takže dál na severozápad. Hned kousek za městem mě padla do oka cedule „SOBE“ u cesty. A vida! Nacházím slušné ubytování za 10,- EUR (pěkný pokojík, sdílená, ale velmi slušná koupelna a WC). Usnul jsem docela brzo.
