Pražský maraton 2017

Jelikož jsem kvůli jiným aktivitám přes léto moc netrénoval, přistupoval jsem k tomuto závodu s velkým respektem a bez nějakých očekávání. Cíl byl vlastně jen jeden – dokončit v limitu.

Zjistil jsem, že z Bráníku mi jede až na Hradčanskou přímá tramvaj. Super – doprava tedy velice jednoduchá a bez přesedání v centru. Do Stromovky je to pak již jen dvě zastávky autobusem. Okolo startu/cíle už byla spousta závodníků, na prezentaci trochu fronta, ale ubývalo to rychle. Jako vždy jsem se potkal se spoustou známých…člověk by se skoro zakecal, že by propásl start. S oblečením to letos bylo jednoduché – mělo být teplo, takže krátké kalhoty+tričko s krátkým rukávem.

V 10:00 je odstartováno. Dávám se dohromady s kamarádem, běžíme tempo tak 5:30/km a kecáme. Závod nám tak rychle ubíhá, až cca do 15.km (běží se 10 okruhů po 4,2km). Začínám cítit svaly v nohou – nojo, když není natrénováno…Takže musím trochu zpomalit a kolega mi zdrhá. Pokračuju sólo, zatím furt jakž-takž v pohodě až do 25.km (půlmaraton jsem měl těsně přes 2h). Dostavuje se krize, stejná, jako mě obvykle potkávala až po třicátém kilometru. Další okruh se proto sotva plazím. Kamarád, fungující jako organizátor a fotograf, mi dává loknout piva. To mi trochu srovnává sladkou chemií rozhozený žaludek. Zezadu se na mě dotáhl starší fousatý běžec a začal mě hecovat. Dali jsme se tedy dohromady a další dva okruhy jdeme společně. Bohužel chlapík je o kolo napřed. Takže když se blížíme k cíli mého devátého (a jeho desátého) okruhu, chlapík zrychluje a utíká mi. Do posledního okruhu tedy vybíhám zase sólo. Asi v půlce okruhu se na mě dotahuje běžkyně s číslem 60 a že to prý doklepeme do cíle společně. Ve dvou to jde skutečně lépe, takže nakonec probíháme finišem v čase 4:42:45. Je to hodně pomalé, ale odpovídá to tomu nulovému tréninku v létě. A navíc podle některých běžců prý byla trať zase delší (už to tak bylo loni).

(C) Jan Zubíček

Po doběhu dostávám dřevěnou medaili (nic moc koláč z větve s vypáleným letopočtem) a jdu se najíst. Párky ještě jsou, ale PIVO UŽ DOŠLO!!! Katastrofa! 😦 To pochopitelně sráží celkový dojem ze závodu, který byl jinak moc fajn. Dodatečně jsem se dočetl, že se změnil organizátor závodu. Proto na občerstvení nebyly rohlíčky z pekárny Kabát a pro finishery taška s nějakým CD+tyčinkou+jablkem, jako v minulých letech. No, uvidíme, jak to nový organizátor uchopí. Po jednom ročníku to je těžké posuzovat…

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Velkou fotogalerii najdete TADY (je odsud i ta fotka výše – díky za ní)
  • A ještě jedna fotogalerie ZDE
Reklamy
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Support Catalunya!

Obrázek | Posted on by | Napsat komentář

Českosaské Švýcarsko

Pátek 22.9. – Edmundova soutěska, Pravčická brána
Brzo ráno odjíždíme z Prahy směr Děčín a Hřensko, kde máme domluvené ubytování. Je to pokojíček pro dva s vlastním umyvadlem, WC, sprcha a kuchyňka sdílené s dalšími dvěma pokoji. V těch sice byli na dvě noci ubytovaní nějací Němci, ale prakticky jsme je nepotkali. Cena 300,- Kč osoba/noc, parkování před penzionem (přímo v centru Hřenska). Jen jsme naházeli věci do pokoje a vyrážíme na první výlet. Proti proudu Kamenice do Edmundovy soutěsky, kde se vezeme na lodičce (80,- Kč/osoba). Horní část kaňonu Kamenice (Divokou soutěsku), která je také průjezdná lodí, se rozhodujeme vynechat – stezka dál kaňonem je totiž v rekonstrukci = neprůchozí, tudíž bychom se museli vracet. Od Mezního můstku tedy zelenou TZ stoupáme po příkrých schodech na Meznou a po silnici jdeme dál na Mezní Louku. Tady nastupujeme na zdejší asi nejpopulárnější trasu po červené na Pravčickou bránu. I když je pracovní den a mimo sezónu, je zde docela hodně lidí…ale zase žádná šílená procesí, jako v sezóně. Stoupáme až pod Pravčickou bránu, ale nechce se nám platit 75,- Kč za osobu za vstup. Fotíme tedy jak se dá a sestupujeme po červené TZ na Tři prameny (cestou jsme si ještě udělali malou odbočku k jeskyni Českých bratří). Po silnici se pak vracíme do Hřenska.

Sobota 23.9. – Grosser Winterberg, Rotkehlchenstiege
Ráno (no, spíš dopoledne) se vydáváme pěšky podél silnice do Německa. Ve vesnici Schmilka kousek za hranicí ze silnice odbočujeme a lezeme dlooouhým nudným stoupáním po žluté, a pak červené TZ, okolo CZ/DE hranice na Grosser Winterberg. Jediným zpestřením byla vyhlídka Kipphornaussicht, záludně ukrytá asi 150 metrů od cesty. Z Grosse Winterberg pokračujeme po zdejší asi hlavní trase, po modré TZ. Ta směřuje kousek k severu, ale pak se stáčí na západ. Z trasy se dá odbočit na celou řadu nádherných vyhlídek, takže každou chvíli fotíme a nejdeme moc rychle. Z modré TZ odbočujeme na zelenou a krkolomnými schůdky Breite Kluft klesáme ze skal a vracíme se do Schmilky a do Hřenska. Na cestě podél Labe už trochu mokneme – kazí se počasí.

Neděle 24.9. – Jetřichovické stěny
Počasí je nic moc. Jemně mrholí a je mlha. Autem přejíždíme do Jetřichovic, kde parkujeme před MÚ. Po červené TZ stoupáme na první atrakci tohoto dne – Mariinu vyhlídku. Stoupání je náročné, místy už si člověk musí pomáhat rukama. Však taky prý jsou zde akce záchranářů docela časté (pády, různé zlomeniny…). Z vyhlídky není nic vidět, protože je mlha. Tak zase lezeme dolů a pokračujeme na Vilemíninu stěnu. Na tuhle vyhlídku je přístup jednoduchý…ale vidět není zase nic. Jdeme tedy dál. Před námi je perla dne – Rudolfův kámen. Výstup je místy trochu lezecký, místy po žebřících s velkými mezerami mezi příčkami = malé děti a psy je lepší nechat dole. Mlha se sice pomalu rozpouští, ale viditelnost je furt mizerná. Děláme tedy pár vrcholových fotek a opatrně lezeme dolů. Všechno je mokré, chce to dávat velký pozor. Další pokračování po červené TZ je už ale víceméně pohodlná procházka. U skalní kaple Posledního soudu odbočujeme na modrou TZ a po ní se vracíme do Jetřichovic. Protože je ještě brzo, rozhodli jsme se utratit nějaká eura a zajet do Schmilky okoštovat pivko z místního malopivovaru (na zpáteční cestě do Hřenska jsem pochopitelně neřídil). Ceny jsou tedy docela kruté (pivko + kafe = něco přes 6 EUR), ale posezení na zahrádce rodinného podniku s mlýnem, pekárnou a pivovarem bylo moc příjemné.

Pondělí 25.9. – údolí Křinice (z německé strany)
Od rána jemně prší a mě se vůbec nikam nechce. Nakonec ale vyjíždíme, tentokrát zase do Německa. Jedeme až do Bad Schandau, kde odbočujeme do údolí říčky Kirnitzsch/Křinice. Údolím vede vtipně turistická tramvaj – koleje (jedny pro oba směry) jsou v jednom pruhu silnice. Je tedy nutné dávat bacha na tramvaje v protisměru. Projíždíme Hinterhermsdorf a poblíž Buchenparkhalle hledáme místo k zaparkování. Nakonec jsme auto nechali u polní cesty, dost stranou od silnice. Od hospody se vydáváme po červené TZ na vyhlídku Königsplatz. Sice pořád jemně prší, ale výhled je lepší, než včera z Jetřichovických stěn. Od Königsplatz cesta pokračuje zábavnými tunýlky a jeskyňkami na další vyhlídku – Schlegelhütte. Tato vyhlídka je přímo nad Křinicí, která zde tvoří hranici mezi ČR a SRN. Dolů k říčce se dá sejít dvěma způsoby – křivolakou, ale docela širokou pěšinou…nebo uzoučkou puklinou po téměř kolmých schůdcích. Volíme cestu pro hubeňoury, tedy puklinu. Asi v půlce zjišťujeme, že už nemůžeme jít normálně. Sundáváme proto batůžky a protahujeme se bokem. Je to fakt natěsno 🙂 Dole se napojujeme na modrou TZ, po které pokračujeme po proudu říčky. Zpočátku je ještě několik zajímavých míst, včetně prolézaní jeskyněk, postupně se ale cesta srovnává a vede pohodlně podél krásných říčních meandrů. Bohužel stále jemně poprchává a všude je spousta bláta. Zjišťuju, že pouštní boty do těchto podmínek nejsou zcela ideální 😦 Naštěstí se pěšina napojuje na širší cyklostezku. Po té docházíme na rozcestí s červenou TZ, po které se vracíme zpět k autu. Dojezd zpět do Hřenska nám okořenila bouřka s průtrží mračen, která se strhla přesně v momentě, kdy jsme před penzionem vystupovali z auta.

Úterý 26.9. – Tiské stěny
Ráno balíme věci, loučíme se s majiteli penzionu a odjíždíme směr Děčín. Počasí je kupodivu docela pěkné. Z Děčína míříme na západ na Tisou. Auto necháváme na parkovišti kousek od turistické chaty Tisá. Platíme vstupné (30,- Kč/osoba) a vydáváme se po červené TZ po okraji skal. Nádherné výhledy a panoramata 🙂 Asi po kilometru je další kasa, kde jenom ukazujeme zakoupené vstupenky a pokračujeme do Malých Tiských stěn (po značce naučné stezky). Tady nejsou moc velké výhledy, zato se cesta proplétá úzkými mezerami mezi pískovcovými věžemi, různými skalními okny a průlezy…Jednotlivé atrakce jsou číslované, občas šipka s číslem pomůže k nalezení nějaké zajímavosti, která není vidět normálně z cesty. Naučnou stezkou se postupně vracíme zpět k první kase, kde jsme do Tiských stěn vstupovali. I když je celý okruh krátký, pár hodin nám to trvalo – spousta focení, prolézání různých puklin a děr…takže se postupuje hodně pomalu. Za naprosto unikátní ovšem považuji to, že jsme kromě pár Němců nepotkali žádné turisty a měli jsme skály víceméně sami pro sebe. V sezóně a o víkendech tady musí být procesí…To ostatně platí i pro další lokality v celém Českosaském Švýcarsku. Víc lidí jsme potkali jen během víkendových výletů a samozřejmě v okolí Pravčické brány. No, Tiské stěny byl náš poslední výlet, takže sedáme do auta a vracíme se do Prahy.

 

Závěrem musím říct, že to byla moc pěkná dovolená za pár korun a i přes drobnou nepřízeň počasí naprosto luxusní lokalita. Ale jak píšu výše – návštěvu doporučuji striktně mimo sezónu…a chce to pohlídat si i německé státní svátky. Pro výlety jsou pěkné trasy na našem území, ale rozhodně se vyplatí zařadit i některé trasy v Německu. Auto na transport mezi jednotlivými lokalitami se hodí, ale je nutné počítat s poplatky za parkování (ne vždy se podaří to někam šoupnout zadara). Kolo je dle mého názoru blbost – cyklotrasy nevedou přes nejzajímavější místa, a i kdyby tam člověk jel „ilegálně“, bude kolo půl cesty nosit na zádech. Při plánování tras se nenechte mýlit malou kilometráží – po schodech a žebřících to jde pomalu, navíc s focením a zastávkami = rychlost je tak 2 km/h 🙂

  • Všechny moje fotky najdete ZDE
Rubriky: Cestování, Sport, Ze života | Komentáře: 1

MNE, BiH a Chorvatsko 2017 s Jimnym

5.8.2017 – Praha – Daruvar
Ráno nakládáme do auta poslední věci a v 7:30 vyjíždíme směr Brno. Dálnice byla víceméně bez problémů. Za Brnem jsme se nějak zakecali a minuli odbočku na Břeclav. Vracíme se tedy malou oklikou přes Slovensko. Díky tomu ale dojíždíme k benzínce s téměř prázdnou nádrží. Po natankování pokračujeme přes Rakousko a Maďarsko. Za Balatonem si dáváme přestávku na oběd a dolití benzínu z kanystru. V autě je jak v peci. Jelikož nemáme klimu, jsou víceméně dvě možnosti – mít otevřená okénka a vydržet silný hluk, nebo okénka zavřít a pomalu se smažit. Volíme otevřená okénka. Do Daruvaru přijíždíme cca v 19:00. Po dobré večeři ještě chvíli kecáme s hostiteli a jdeme spát.

6.8.2017 – Daruvar – Zminičko jezero
Do Daruvaru jsme dojeli nečekaně úsporně – máme ještě půl nádrže benzínu. Možná to je tím horkem. Snídáme a v 10:00 vyjíždíme k hranici s Bosnou. Na hranici máme ještě pořád víc jak čtvrt nádrže, takže odkládáme tankování na později – 48 litrů za 44,- EUR. Letos žádné bloudění – po plánované trase dojíždíme na hranici s Černou Horou a míříme do Plevlji. Tam doplňujeme palivo, abychom měli maximum, a už potmě se vydáváme přes Taru a dál šotolinovou cestou na Zminičko jezero. Tam stavíme stan a úplně KO jdeme spát.

7.8.2017 – Zminičko jezero – Sinjajevina – Gornje Lipovo
V noci byla docela zima, naše letní spacáky jí nezvládaly. Ráno ale máme romantickou snídani u zamlženého jezera 🙂 Snažíme se směrem na jihozápad napojit na trasu napříč Sinjajevinou. Jedna cesta je blokována spadlým stromem, pak několikrát volíme slepou cestu končící u různých katunů (salaší). Nakonec jsme se ale trefili a pomalu projíždíme jihovýchodně na Ružicu, a pak na jih do Gornje Lipovo. Cestou potkáváme paní, hledající ztracené tele. O kus dál se při míjení stáda ovcí na naše auto vrhají tři sebevražední ratlíci…skáčou na kola a lezou pod jedoucí auto. Nakonec je ale vidím všechny OK ve zpětném zrcátku. V Gornje Lipovo máme domluvené ubytování (5,- EUR osoba/noc). Užíváme si domácí kávu, pivko (Nikšičko) a teplou sprchu. Večeříme z vlastních zásob (máme strašně moc jídla a musíme to sníst). Ve vedlejším pokoji je ubytován jeden dobrodružný Kanaďan (pěšky, jen s batohem). Večer tedy panuje mezinárodní konverzace ve třech jazycích (srbochorvatsky/anglicky/česky).

8.8.2017 – Gornje Lipovo – Kolašin – Komovi – Prokletije
Paní domácí nám chystá výbornou snídani – míchaná vejce, chléb, sýr, nakládaná paprika – vše domácí. K tomu opečené maso. Po snídani sjíždíme do Kolašinu, kde tankujeme a děláme malý nákup. Vyjíždíme na Trešnjevik a planinu Štavno a kocháme se výhledem na Komovi. Pak pokračujeme směr Plav. Zastavujeme v malebném městečku Gusinje. V pekárně si kupujeme burek a směřujeme na první zdejší turistickou atrakci – Ali-Pašini izvori. Vývěr říčky Vruja je hodně navštěvovaným místem, takže i teď je tu spousta turistů. Děláme jen pár fotek a jedeme na další atrakci – vodopád Grlja, kde se potok zároveň i noří pod zem. Je ale málo vody a samotný vodopád není vůbec vidět. Jedeme tedy dál do doliny Ropojana, kde je další atrakce – již mnohem méně navštěvovaná. Je to jezírko s vyvěračkou, zvané Oko Skakavice. Vody je ale i zde velice málo. Okolo jezírka se potulují žíznivé krávy. Kousek dál v dolině pořizujeme ještě pár fotek a vracíme do Gusinje. Kupujeme si nanuky a prohlížíme si městečko. Pak odjíždíme do sousední doliny Grebaje. Vjezd do zadní části doliny je uzavřen závorou a platí se poplatek (osoba/den = 1,- EUR a stan/noc = 3,- EUR). Stavíme stan na ukrytém místě, které znám od dovolené s Alpinou. Dolina je v zadní části vlastně jako kemp, okolo hlavní cesty je dost ruch. Přibyly hospody a salaš, kde jsme kdysi kupovali domácí sýr a chleba, je přesunutá asi o 200 metrů. Připravujeme si věci na zítřejší plánovaný pěší výlet, děláme si večeři a myjeme se v prameni (i když je vedro, voda je ledová). Dolinou se místo bučení krav rozléhá povykování dětí.

9.8.2017 – Prokletije – Volušnica – Talijanka (2056 mnm)
Po výživné snídani stoupáme na hřeben Volušnica. Cestou fotíme, zobeme borůvky rostoucí kolem cesty a kocháme se. Na hřebeni potkáváme několik dalších turistů – Francouze a Holanďany…a stádo ovcí. Na nejvyšším vrcholu Talijanka (2056 mnm) obědváme. Pak strmým svahem po albánsko-černohorské hranici sestupujeme do malé kotliny. Je tam malé hospodářství, o které se stará albánská stařenka. Má tam svedený pramen, tak doplňujeme vodu. Zpět na dno doliny Grebaje sestupujeme křivolakou pěšinkou a sbíháme dlouhým suťovým polem. Dole se zastavujeme v hospůdce na zasloužené pivko. Připravujeme si večeři, pácháme hygienu a do hajan.

10.8.2017 – Prokletije – Kolašin – Međuriječje – Morača
Balíme stan a sjíždíme z doliny Grebaje do Gusinje. Chtěli jsme koupit pečivo, ale ve městečku bylo moc lidí, tak jsme přejeli do Plavu a nakoupili tam. Serpentinami vyjíždíme na Trešnjevik, když tu nám cestu blokuje auto s technikou na prořezávání větví a stromů kolem cesty. Po chvíli zdržení ale projíždíme a na Trešnjeviku baštíme čerstvé pečivo z Plavu. V Kolašinu tankujeme a přes Međuriječje vyjíždíme na Moračku planinu. Ve Velje Duboko si ještě děláme přestávku a pěšky zalézáme kousek do kaňonu Mrtvice. Špatná obuv (sandály) a časová tíseň nás ale vrací zpět k autu. Výjezd ke Kapetanovu jezeru je stále hardcore, stejně jako loni. Jimny si hrábnul na hranice možností, řekl bych. Ale zvládl to se ctí. Na okraji planiny doplňujeme vodu z pramene. Pak pokračujeme k jezeru. U jezera jsme si chtěli dát pivko, ale blbě jsem si zajel, a jak jsem se otáčel, najel jsem na velký kámen. Výsledkem je urvaný plast z pravého prahu a urvané pravé přední plastové nadkolí. Nakládám díly do auta a uklidňuju se vychlazeným pivem v hospůdce s výhledem na jezero. Chtěli jsme se vykoupat, tak objíždíme jezero. Vody je tak po kolena, na plavání to není, ale alespoň malé osvěžení. Klidnou chvilku narušuje stádo krav a Polák s rodinkou v obrovském offroadu. S Polákem chvíli kecáme, upozorňuje nás, že se má během dvou dnů zkazit počasí. Pak se jede ubytovat do penzionu u jezera. My se uzoučkou cestou škrábeme na nejvyšší místo planiny, kam se dá dojet autem – asi 1900 mnm. Několikrát jsme se museli trochu přetlačovat s krávami, jednou i s nerudným býkem a stádem koní. Stan stavíme na malém plácku u cesty a chystáme se na noc. Sotva jsme povečeřeli, ženou kolem nás bačové stáda ovcí, koz a krav do ohrad na noc. Jeden bača se přihrnul k nám a asi půl hodiny nás vehementně přesvědčoval, že MUSÍME zajít k nim do nedalekého katunu (salaše) na rakiju…ale odolali jsme.

11.8.2017 – Morača – Lastva (2226 mnm) – Krnovo
Plán dne je výstup na hlavní (i když podle mapy ne nejvyšší) vrchol planiny – Kapu Moračku (2217 mnm). Takže ráno balíme věci do auta, bereme si jen doklady, peníze, trochu jídla, vodu a po stopách ovcí stoupáme k cíli. Místní bačové nám cestou ještě dali pár tipů, kudy nejlépe jít – tady žádné oficiální cesty nejsou, jen pěšinky od ovcí…o kus výš už ani ty ne. Před závěrečnou pasáží výstupu odpočíváme a probíráme, kudy dál. Nakonec přehodnocujeme cíl – výstup na Kapu Moračku by asi byl moc „o hubu“, takže volíme jednodušší a kratší výstup na bližší (ale o 9 metrů vyšší) vrchol Lastva (2226 mnm). I tak je to hodně náročné, navíc je nutné dávat pozor na zmije, které jsou zde hojné. Děláme z vrcholu pár fotek, a pak pomalu sestupujeme zpět k autu. Po malém obědě vyrážíme dolů ke Kapetanovu jezeru a napříč planinou směrem na západ na Krnovo. Kousek od vsi Kruševice (už na asfaltu) zastavujeme v hospůdce na výbornou večeři (pro dva lidi 12,- EUR). Hospůdka nabízí i možnost ubytování v asi kilometr vzdálených chatičkách s nádherným výhledem. Ubytováváme se tedy za 10,- EUR osoba/noc. Chatičku máme sami pro sebe (tři lůžka v přízemí a dvě v podkroví). Je moc pěkná, jen instalace v koupelně jsou dost příšerné a chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, jak se zapne bojler. A postrádali jsme v oknech záclonky 🙂 Okolí zaparkovaného auta okupuje hejno zvědavých slepic.

12.8.2017 – Šavnik – Pivsko jezero – NP Sutjeska – Zelengora
Ráno vracíme klíče od chatky a sjíždíme do Šavniku. I když je to větší městečko, není zde pekárna, takže pečivo musíme koupit v supermarketu (mají menší výběr, než pekárny). Ze Šavniku jedeme na sever a asi po třech kilometrech odbočujeme na Veliko Pošćensko jezero, kde snídáme. Pak pokračujeme nad kaňonem Nevidio na Duži a dál po úbočí nad řekou Bukovica až nad Pivsko jezero. Nádherné výhledy a panoramata. Od vesnice Boričje sjíždíme dolů k řece Piva a podél ní silnicí s desítkami tunelů míříme k hranici s Bosnou (přechod Šćepan Polje). Na hranici trčíme ve frontě asi hodinu a půl a užíváme si příšerného vedra. Zpoždění začíná být kritické. Fofrem projíždíme přes Tjentiště na Čemerno, kde doplňujeme vodu. V kazícím se počasí (Polák před dvěma dny měl pravdu) uháníme přes Zelengoru na Orlovačko jezero. Dojeli jsme rozpadající se starý VW Transporter, ze kterého pootevřenými zadními dveřmi vypadávají na cestu různé věci. Jedna bota…kalhoty…druhá bota…Upozornil jsem na to řidiče – byl šťastnej jak blecha 🙂 Díky tomu jsme dodávku předjeli a mohli zase uhánět svým tempem. V nejvyšší části kopců nad jezerem je zima, vichr a nízké mraky. Navíc je už skoro tma. Ideální podmínky pro HC sjezd k jezeru. Pokoušíme se najít rozumné ubytování, ale blízké chaty jsou opuštěné. Již potmě a za slabého deště tedy stavíme stan na rovince nad jezerem. Během stavění stanu kolem prochází pro vodu k nedalekému prameni partička Čechů, kteří stanují kousek pod námi. Čeká nás asi hodně studená noc – do stanu proto bereme všechno teplé oblečení.

13.8.2017 – Zelengora – Kalinovik – Treskavica – Bjelašnica – Blace
Noc byla skutečně mrazivá, navíc funěl vichr a chvílemi pršelo. Ráno v přestávce mezi přeháňkami balíme mokrý stan a snídáme v autě. Pak na 2x (zapomněl jsem u jezera díly odpadlé z auta) odjíždíme do Kalinoviku. Tankujeme a doplňujeme zásoby. Auto záhadně zlobí a nechce startovat (startér točí, ale motor ne a ne chytit). Nakonec to chytá, uff, vyjíždíme pod Treskavicu, kde zastavujeme u malého odpočívadla (pramen, stůl, lavice), abychom se v klidu najedli. Auto zas nechce naskočit. Naštěstí jede kolem domorodec s Ladou Nivou. Kousek nás popotáhnul a motor naskočil. Přes vesničku Ljuta jedeme na Sinanovići, Tušila, a pak na Umoljani. V Umoljani zírám jak puk – cesta je vyasfaltovaná až k hospůdce, kde jsem plánoval zastávku. A u hospůdky narvané parkoviště a spousta lidí. Vzdáváme to a techničtějším přejezdem severozápadně od Umoljani se napojujeme na hlavní cestu pod Bjelašnicí a jedeme do Lukomiru. Vesnička pomalu ztrácí svoje kouzlo – domečky se opravují, je zde nová hospoda (stará je zrušená)…i když hospodský je furt stejný. Dáváme si čorbu (polévku), pivko a kávu. Ceny jsou na místní poměry dost vysoké, je vidět, že už je z Lukomiru profláknutá turistická destinace. Vyzvídám od místních, proč je všude tolik lidí. Nojo, neděle – výletníci ze Sarajeva a okolí. Také trochu konzultuju další trasu, ale ukazuje se, že znám tamní cesty líp, než místňáci 🙂 Vyjíždíme na Čuhovići. Tam právě končí nějaká slavnost a na normálně opuštěné cestě je provoz jak na magistrále. Odbočujeme k opuštěné vesnici Blace. Zamýšlel jsem tam noclehovat, ale mé spolucestovatelce se to místo nelíbí, tak popojíždíme kousek dál po další plánované trase a stanujeme za kamennou zídkou na opuštěné pastvině. Nefouká a není taková zima, jako minulou noc, tak se snad vyspíme lépe.

14.8.2017 – Konjic – Borci – Rujište – Mostar – Blidinje
V noci skutečně nebyla moc zima, takže jsme se vyspali trochu lépe. Jen jsme sbalili stan, objevilo se stádo ovcí a zvědavý bača. Serpentinami jsme sjeli do Spiljani a k Neretvě. Zajeli jsme se podívat k bunkru ARK D0 (Atomska Ratna Komanda). Jedná se o bunkr, který byl tajně zbudován v druhé polovině minulého století a měl v případě jaderné války posloužit jako úkryt pro Tita, jeho rodinu a jeho nejbližší spolupracovníky, a také jako velitelství JNA. Dnes objekt patří Ministerstvu obrany BiH a není veřejnosti přístupný. V Konjici doplňujeme zásoby. Pak stoupáme na Borci (díky pravděpodobně shořelému lesu je aktuálně krásný výhled na Boračko jezero) a dál na Rujište. Měl jsem v úmyslu udělat tam pauzu v hospůdce, ale byla zavřená. Pokračujeme tedy pod Velež. Plán byl provést loni neuskutečnitelný přejezd. Tam, kde byla loni cesta zablokovaná, byla letos průjezdná. Hurá! Jenže zával blokující průjezd byl tentokrát o kus dál, navíc v úzkém místě, kde se moc nedalo otočit 😦 Nakonec se povedlo a stejně jako loni objíždíme Velež přes Nevesinje. Hledám další známou hospůdku – měla by být ve vesničce Kružanj – ale nedaří se. Tak sjíždíme k Mostaru. Staví nás policie. Policista nakukuje do auta a praví: „Horko, co? Tak jeďte!“ Tak jedeme 🙂 V Mostaru tankujeme a kousek za Mostarem kupujeme meloun. Nádavkem dostáváme sáček čerstvých fíků. Z Mostaru jedeme podél Neretvy k severu, ale asi po dvaceti kilometrech odbočujeme do hlubokého údolí říčky Drežanka. V závěru údolí vyjíždíme hodně strmou a rozbitou cestou do NP Blidinje. Všude kolem cesty jsou cedulky, upozorňující na nebezpečí min (spíš než miny to bude nevybuchlá munice, ale zjišťovat to nebudu). U jezera Blidinje už žádné cedulky nejsou. Objíždíme jezero z jižní a východní strany po polní cestě. Marně hledáme ubytování. Uspěli jsme až kus za jezerem v penzionu Vilinac. Nocleh pro dvě osoby ve velkém pokoji s koupelnou za 60,- KM (respektive 30,- EUR). Zase jednou budeme spát jako lidi 🙂 Na pokoji ještě vaříme večeři z vlastních zásob (stejně nemáme šanci sníst to všechno). Po večeři přemýšlíme, jak naporcovat meloun, aby neopatlal celý penzion. Nakonec ho krájím ve sprchovém koutě 😀 Rozkrájel jsem půlku, ale vešla se do nás tak čtvrtina – je obrovský. Spát jdeme úplně přežraní.

15.8.2017 – Blidinje – Prozor – Jajce – Bosanska Gradiška – Daruvar
Ráno dojídáme zbytek rozkrájené půlky melounu ze včera. Už nechci meloun ani vidět…Nakládáme se do auta a po silnici se vracíme na hlavní tah od Mostaru – do Jablanice. Podél řeky Rama jedeme do Prozoru. Máme dobrý čas, tak jsme se chtěli podívat na Ramsko jezero a klášter Šćit. Jenže už z kopce nad jezerem jsme viděli dopravní zácpu a kolonu aut od klášteru až do vesničky Ripci. Takže jsme to otočili a vrátili se do Prozoru. Kupujeme pečivo a svačíme. Pak pokračujeme po hlavní silnici na Bugojno a Donji Vakuf. V hospůdce „Šest braće“ si dáváme vynikající a levný oběd – čevápi, pljeskavica, kupus salata, pivko (v mém případě nealko), kávička z džezvy a dezert. Uff. Děláme ještě malou pauzu na focení u Jajce a už bez dalších zastávek dojíždíme do Bosanské Gradišky. Tankujeme a utrácíme poslední marky za suvenýry (pivo, víno, sušenky) a ovoce. Na hranici se zase hodinu a půl pečeme v koloně. Do Daruvaru přijíždíme cca ve 20:00.

16.8.2017 – Daruvar
Dnešní den věnujeme prohlídce města – lázně, park kolem nich, hotel Termal, zámek Janković. Navštívili jsme také nakladatelství krajanského časopisu Jednota a sídlo Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku. No a odpoledne nás čekaly návštěvy přátel, degustace rakije a tak podobně 🙂

 

17.8.2017 – Daruvar (pivovar) – Ivanovo Selo – Dioš
Oproti včerejšku máme na tento den program docela nabitý. Po snídani jedeme na domluvenou prohlídku Daruvarského pivovaru. Udělal si na nás čas sám vrchní sládek, což je rozhodně čest. Po prohlídce provozu pivovaru nás pozval do sklípku, kde mají možnost posezení pro hosty (a časem plánují otevření vlastní hospody). A tady začala nejlepší část dne – degustace různých piv z produkce pivovaru. Standardní pivo Staročeško je dvanáctka s příjemně hořkou chutí. Jenže je dost citlivé na servírování – v hospodách ho podávají přechlazené a chuť pak není tak výrazná. Ovšem pivovar má i novou řadu piv nazvanou 5th Element Beer. Jedná se o speciální silná piva, která jsou naprosto vynikající a snesou srovnání se špičkami české produkce. Takže se mi z degustace vůbec nechtělo odejít 🙂 Po návštěvě pivovaru máme pár hodin na odpočinek. Odpoledne máme domluvenou návštěvu etnografického muzea kultury rodin českých přistěhovalců ve vesničce Ivanovo Selo. Je to skromná sbírka, vlastně jedna chaloupka a pár hospodářských budov okolo. Z Ivanova Sela se jedeme podívat na nedaleký zámek Dioš. Zámku se střídají majitelé, nejsou peníze na opravy, tak postupně chátrá…ale i přes to je stále pěkný. Ještě jsme se stavěli na Vranjevině – oblíbeném výletním místě v lesích nad Daruvarem. Jenže nebyla voda, takže tamní umělý vodopád nevodopádil 😦 Sjíždíme tedy zpět do města a jedeme se podívat do hotelu Termal, kde kamarád hraje. Dali jsme si zmrzlinu, kávičku a při poslechu jsme relaxovali…Večer mám ještě jednu smutnou povinnost – jdeme zapálit svíčku za velitele naší jednotky, který nedávno zemřel. Potom si chvíli povídáme, ale musíme jít spát zavčasu – zítra nás čeká cesta domů.

18.8.2017 – Daruvar – Praha
Ráno vyjíždíme trochu později, než jsem měl v úmyslu. V centru Daruvaru ještě v pekárně kupujeme chleba na cestu. Na hranicích s Maďarskem jsme za chvíli a i potom cesta pěkně ubíhá. Silnice jsou sice „okresky“, ale minimum zatáček, kvalitní asfalt a slabý provoz…Benzín z nádrže nějak nemizí, takže kanystr doléváme až v Rakousku u Dunaje. V Břeclavi jen doplňujeme nádrž a vydáváme se na D1. Po té příjemné cestě po maďarských a rakouských okreskách tohle je noční můra. Příšerný povrch, silný provoz a do toho uzavírky a dopravní omezení. Chvíli popojíždíme krokem v koloně, jak na bosenské hranici. V Praze jsme nakonec až ve 20:30.

Oproti loňsku dovolená skončila šťastně (když nepočítám odrbané plasty na autě).

  • Ujeto cca 3486 km
  • Spotřebováno cca 276 litrů benzínu
  • Průměrná spotřeba 7,9 l/100 km (to teda čumim, jak je to málo)
  • Náklady na benzín MNE + BiH cca 200,- EUR
  • Náklady na benzín CZE cca 2000,- Kč
  • Pojištění auta, lidí, dálniční známka cca 1500,- Kč
  • Ostatní náklady (ubytování, vstupy, poplatky, jídlo, suvenýry) cca 200,- EUR
  • Jídlo zakoupené v ČR cca 800,- Kč

Celkové náklady na dva lidi tedy cca 400,- EUR + 4300,- Kč
To je po přepočtu asi 7500,- Kč na osobu…a to se vyplatí 😀

  • Fotky z celé akce najdete ZDE

Na závěr jen doplním, že použité vozidlo bylo Suzuki Jimny (r.2003) s benzínovým motorem 1,3l bez jakýchkoliv úprav, jen doplněné o plechový kryt podvozku. Pneumatiky GoodYear Wrangler AT/SA 205/70 R15. Stan Husky Sawaj Ultra – dva lidi se v něm sice vyspí, ale je to natěsno a už se tam nevejde žádná bagáž. Do auta by to chtělo trochu větší stan…když už se neřeší hmotnost 🙂

Rubriky: Cestování, Ze života | Komentáře: 1

Krkonoše a Broumovské stěny

Začátek července nám přinesl dva státní svátky a díky tomu výhodnou konstelaci pro dovolenou. V plánu byly Krkonoše. Moje společnice našla levné ubytování ve Velké Úpě. Po menších šachách s nakládáním kol a bagáže jsme v úterý večer vyrazili na sever. Na místě jsme byli před 22. hodinou. Správce chaty nám ukázal co a jak, dal nám klíče a zmizel…a my měli celou horskou chatu jen pro sebe. Kromě nás žádní další hosté, naprosté soukromí a klid. Líp to snad vybrat nešlo.

Středa 5.7.2017
V plánu je první výlet na kole. Po cyklotrase K22A jsme se vyškrábali na Janovy Boudy, odkud pokračujeme sjezdem po K1A do Spáleného Mlýna. Pak zas do kopce po K24 na rozcestí v Malé Úpě. Tam se opět napojujeme na K1A a po ní kolem Lysečinské Boudy na Horní Albeřice. Krátká zastávka na pivko a polívku a šlapeme dál, stále po K1A. Od Rýchorského kříže pokračujeme po K26D k Rýchorské Boudě (1002 mnm) a prudkým sjezdem po K26C se spouštíme do Horního Maršova. Ve sjezdu jsme zaznamenali skupinku cyklistů, jeden ležel na zemi a netvářil se moc vesele – pád na odvodňovacím rigolu, asi zlomená klíční kost. Ale pomoc už měli zavolanou a za chvíli jsme potkali od Maršova jedoucí LandRover Horské Služby. Z Horního Maršova jsme se po silnici vrátili do chaty. Celkem to bylo jen 29,5 km, ovšem nastoupáno 907 metrů.

Čtvrtek 6.7.2017
Usoudili jsme, že si dáme něco náročnějšího. Vyjíždíme do Pece pod Sněžkou. Cestou míjíme stojící kolonu aut. O dopravním kolapsu v Krkonoších informovala toho dne všechna media. Volný den, krásné počasí = na výlet se vydaly davy turistů. My se ale záhy dostáváme mimo dav a stoupáme po K20 na Lučiny. Pak je to víceméně hřebenovka po K1B a K19A až na vrchol Černé hory (1299 mnm). Po náležitém občerstvení sjíždíme kus zpět na rozcestí Pod Kolínskou boudou a vydáváme se po vrstevnici po K19B (modrá TZ) přes Vendlovku do Janských Lázní. Prohlížíme si historické centrum městečka a chladíme se zmrzlinou. Vracíme se na modrou TZ a po ní se nad Modrokamennou boudou napojujeme na K1B. Míříme do kopce, na Krausovy Boudy, pak po K23 po vrstevnici na Vlašské Boudy a Javořím dolem do Velké Úpy. Tentokrát to bylo 37,8 km, nastoupáno 1373 metrů.

(C) Martina Ch.

(C) Martina Ch. Pátek 7.7.2017
Pracovní den jsme se rozhodli využít k pěšímu výletu na Sněžku. Předpokládali jsme, že tam nebude takový nával. Ráno se tedy pěšky sápeme pod lanovkou na Portášky. Pak už je to jednoduché pochodové cvičení po hřebeni, přes Růžohorky až pod závěrečný krpál na vrchol Sněžky. Ten tvoří zpevněné schody a stupně…jak napotvoru to vychází pořád na stejnou nohu, takže si člověk po pár stupních musí přešlápnout. Na vrcholu Sněžky (1603 mnm) je dav lidí, ovšem většina se tam vyvezla lanovkou. Po malém občerstvení a pořízení pár fotek sestupujeme klikatým chodníčkem na západní straně, směrem k Luční Boudě. Dál na Výrovku a Chalupu Na Rozcestí je to úplná autostráda. V dálce začíná hřmít. Nechceme, aby nás bouřka chytla na hřebeni, tak kvapně scházíme po kamenité stezce po zelené TZ kolem Liščí Jámy do Pece. Sice jsme zmokli, ale bouřka nás zastihla už v lese a hodně pod hřebenem. Ušli jsme asi 21 km, převýšení nevím…ale hodně.

Sobota 8.7.2017
Nějak už jsme nedokázali vymyslet kloudný plán na vyjížďku/výlet v Krkonoších. Při zkoumání mapy jsme se ale zahleděli kousek východně, na Broumovské stěny. Tak hurá. První problém nastal už cestou k cíli, kdy jsme se probíjeli labyrintem uzavírek a objížděk. (C) Martina Ch. Konečně parkujeme ve Slavném a vydáváme se po červené TZ mezi skály. Na kilometry nejsou Broumovské stěny nijak rozlehlé, jenže to je samé focení, vyhlídky, krkolomné sestupy/výstupy a podobně, takže se postupuje velice pomalu. Od Kamenných Hřibů stále po červené procházíme až k Supímu hnízdu. Cestou nás chytlo několik malých přeháněk, ale těsně před Supím hnízdem i pořádná bouřka, která proměnila vyšlapané pěšinky v potoky vody. GTX botky dostávají zabrat. Původně jsme chtěli zajít až ke Hvězdě, ale po kontrole času měníme plán a zalézáme do uzoučké Kovářovy rokle. Po červené kolem jeskyně Kovárna a Mariánské jeskyně sestupujeme k Setonově studánce. Zhruba někde u Mariánské jeskyně moje levá bota odmítla dál vzdorovat nepřízni počasí (zase jsme zmokli) a odpadla z ní podrážka. Bohužel jsme po ruce neměli nic, čím by se to dalo trvanlivě vyspravit, takže pokračuju jen v tenoučké vnitřní GTX vložce. Nejkratší cestou (po modré TZ) tedy mažeme k autu. GTX vložka kupodivu těch cca 3,5 km vydržela, takže jsem nedoznal žádné tělesné úhony. Celkem jsme ušli jen něco přes 8 km, ovšem několikrát jsme zmokli, udělali spoustu fotek, lezli různě po skalách a tak podobně…Myslím, že aby se dala tato lokalita prolézt důkladně, chtělo by to přespat někde poblíž a strávit tam tak dva dny.

(C) Martina Ch. Neděle 9.7.2017
Dnes máme v plánu jen odpočinek a odjezd domů. Takže do poledne balíme a lenošíme. Kolem půl druhé ukrýváme klíč od chaty podle telefonických instrukcí od správce (ne, nehodili jsme ho do tůně) a vyjíždíme k domovu. Zase ty objížďky…Při cestě jsme se rozhodli udělat si malou odbočku do Lázní Bělohrad. Nejdřív zastavujeme u Bělohradské bažantnice a jdeme se podívat na Annamariánský pramen a Černé jezero. Pak pomalu projíždíme do centra, kde si jako tečku za vydařenou dovolenou dáváme výborný pozdní oběd.

  • Všechny moje fotky najdete ZDE (doporučuji zapnout si popisky – i v kroužku vpravo nahoře)

(EDIT 20.8.2017) Někde v Trutnově jsem to moc valil (68 km/h – prý úsekové měření) a přišla mi pokuta 1000,- Kč. Sakra.

Rubriky: Cestování, Sport, Ze života | Napsat komentář

Trail Sázava

Před časem jsem náhodou v termínovce natrefil na tento závůdek. Protože tamní končiny znám na biku, vím, že je tam krásně…tak jsem neváhal a přihlásil se. Protože už mám zase auto (HURÁ!!!), ráno jsem se tam v klidu dopravil po vlastní ose. Parkování na slušňáka 50,- Kč na celý den, na drzo zadarmo někde, kde to jde. Prezentace proběhla bez fronty a problémů. Docela mě překvapilo velice kvalitní látkové startovní číslo. Vzhledem k nízkému startovnému jsem takový luxus nečekal. Čas do startu jsem trávil ukrytý ve stínu popíjením ionťáku a požíráním banánu. Věci se daly zdarma předat do úschovny v boudě na mostě. Další plus pro organizátory.

Start byl trochu odložen, ale v 10:20 konečně vybíháme na trať. Startér radostí vypráskal celý zásobník/bubínek ze startovací pistole/revolveru (nevšiml jsem si, co měl). První kilák je víceméně po louce a po rovině. Tepy i teplota letí závratně vzhůru. A pak letíme vzhůru i my. Tedy, spíš se plazíme. Výstup na Medník byl pekelný. Ale někde těch slibovaných 550 metrů převýšení nastoupat musíme, žejo. Seběh zpět na Posázavskou stezku a po ní kousek proti proudu. V protisměru potkáváme běžce z kratší trati (10 km) a pak i špičku z naší dlouhé (15,2 km). Na strategických místech trati jsou profesionální fanoušci, kteří fandí podle přání běžců (negativně, nebo pozitivně – každý si vybral při registraci a dostal podle toho barvu startovního čísla – černou, nebo červenou). Zvlášť hlášky negativní podpory jsou super…jestli to půjdu příští rok, určitě volím negativní podporu! Dobíháme na občerstvovačku v půlce závodu. K dispozici voda + rozinky. Po krátkém občerstvení vbíháme do úzké rokle, kterou se sápeme vzhůru po pěšince vyšlapané jezevci, ježky a běžci před námi. Pro „zchlazení“ nás nahoře čeká krátký přeběh louky (fuj – sluníčko!), ale pak zas šup do lesa. Sbíháme zpět na Posázavskou stezku a vracíme se po ní k cíli. V průběhu závodu jsme utvořili takovou skupinku pěti závodníků…bohužel cca 3 km před cílem jsem zastavil, abych si namočil hlavu v prameni…a skupinka mi zdrhla. Mám je ale na dohled a do cíle tedy totálně upečen dobíhám chvilku po nich. Čas (podle mých stopek) 1:53:00.

V cíli na mě čeká rakvička…naštěstí jen ve formě domácího zákusku. A voda, a ještě víc vody. A taky finisherská medaile. Z mého pohledu tedy za 290,- Kč startovného byla akce zajištěná naprosto skvěle. A k výběru trasy nemám co dodat. BOMBA! Asfalt člověk potkal jen asi 20 metrů u výběhu z Pikovic. Jinak lesní cesty zpestřené schody, kořeny a úzkými roklemi, nahoru a dolů…Tento závod určitě zařazuji do své termínovky pro další roky! Na obrázku níže je graf převýšení a taky moje tepy.

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • A spoustu fotek TADY
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Běhej lesy – Karlštejn 2017

Přesně týden po náročném krosu v Šárce mám další závod. Nevím proč, ale organizátoři posunuli tento závod oproti loňsku o tři týdny dopředu. Nemaje vozidlo, rozhodl jsem se využít vlak. A to bylo nakonec největší dobrodružství dne. Vlak byl vypraven z Hlavního Nádraží. Než dojel na Smíchov, podařilo se ČD docílit zpoždění 10 minut. V Karlštejně pak všechny vyhnali z vlaku, že dál to nejede a musí se autobusem. No, mě to bylo fuk – využil jsem kyvadlovou dopravu pro závodníky, která nás odvezla na Mořinu, kousek od startu. Prezentace proběhla docela svižně, dostáváme obálky s číslem, jsou tam navíc přihozené nějaké časopisy, jedna energetická tyčinka a lístek do tomboly – o dost slabší, než loni. Do startu zbývá spousta času, tak se ukrývám ve stínu – je totiž asi tak 30°C (ve stínu). Na sluníčku bublá asfalt a taví se umělá vlákna.

(C) Běhej Lesy Těsně po 17:30 je odstartováno. Vybíhal jsem ze začátku druhé vlny = jsem cca uprostřed startovního pole. Do kopce skrz Mořinu se to různě přelévá, ale dav běžců je pořád poměrně koncentrovaný. Začíná se to drolit až ve stoupání na Mořinku. Následný přeběh louky je ve vedru a přímém slunci úmorný. Ještě že na začátku louky byla občerstvovačka. I když – mají melouny, což je plus. Ale nemají houbičky, což je v tomhle vedru velké mínus. Aspoň jsem si namočil šátek. Za loukou sbíháme do Karlštejna a sápeme se na hrad. Od hradu seběh singlíkem k hospodě Pod Dračí skálou a kolem Dubu Sedmi bratří nahoru k Malé Americe. U Dubu byla další občerstvovačka. V lese je relativně příjemně, až na ten kopec 🙂 Tento závod mi to funguje nějak opačně, než normálně – získávám v sebězích, ale do kopců ztrácím. Probíháme kolem lomů Mexiko a Velká Amerika a sbíháme dolů do lomu. Tam nás trochu překvapila indiánská kapela. A pak už zbývá jen vyškrabat se zase z lomu nahoru na silnici a seběh do cíle. Tím nakonec probíhám v čase 2:13:12 (čistý čas 2:12:37). Oproti loňsku dost zhoršení, na druhou stranu bylo fakt horko a byl jsem jen týden po ŠUTRu.

Vyzvedl jsem si batoh z úschovny a chtěl se zcivilizovat. Jenže v provizorních umyvadlech přestala téct voda. Tak jsem se jenom převlékl do suchých věcí a procházkovým tempem jsem zamířil dolů do Karlštejna na vlak. Na tombolu nečekám – ta měla začínat až někdy ve 21h. V Karlštejně na zastávce kupodivu vlak zrovna stál, takže jsem jen nastoupil a jelo se. Jenže ve vlaku průvodčí hlásí, že vlak nejede na Smíchov, ale přes Branický most a rovnou na Hlavní Nádraží. Na Smíchov je ale možné využít náhradní dopravu (bus) z Radotína. Takže v Radotíně přestupuju na bus, ten mě veze na Smíchov, a tam přestupuju na MHD domů.

Když shrnu závod:

  • Pozitiva – pěkná trať, jídlo a pití na občerstvovačkách, zázemí závodu (šatny, toalety, prezentace, úschovna zavazadel), kyvadlová doprava busem od stanice vlaku v Karlštejně, neskutečnej bordel kolem občerstvovačky u Dubu Sedmi bratří byl naprosto dokonale uklizen už cca 1,5h po závodě :-O
  • Negativa – chybějící houbičky na občerstvovačkách, ve stávajícím počasí to chtělo na trati občerstvovačky 4 místo tří, došla voda na umývání po závodě
  • Oficiální výsledky najdete TADY, nebo TADY (jsou tu i fotky u jednotlivých startovních čísel)
  • Fotky jsou nějaké ZDE a taky ZDE…a TADY je i krátké video
Rubriky: Sport | Napsat komentář