V průběhu kurzů, které jsem nedávno absolvoval, jsem okukoval různé vychytávky a konfigurace nosičů plátů. Jednou ze zásadních věcí bylo upevnění bojového nože na vestu/nosič. Z praktického hlediska (snadná ovladatelnost jak levou, tak pravou rukou) mi jako nejlepší přišlo uchycení na střed vesty za sumky se zásobníky. Ovšem vesta, která mi byla inspirací, měla za předním panelem MOLLE i na samotném nosiči = uchycení pouzdra nože bylo snadné, pomocí plastových stahovacích pásek. Já na samotném nosiči MOLLE nemám, musel jsem to tedy vymyslet jinak.
Sehnal jsem si 80mm široký pás samolepicího suchého zipu (háčky i smyčky) a nalepil jej na pouzdro nože. Doporučuju to před nalepováním pečlivě promyslet, abyste ve výsledku na vestě neměli pouzdro opačně (jako se to napoprvé stalo mě…naštěstí jsem měl suchého zipu dostatek). Lepení drží velice dobře, takže jsem plastové pásky, kterými jsem to plánoval ještě proplést, nepotřeboval. Jen je nutné obě strany suchého zipu pečlivě a hlavně bez varhánků a bublin slepit k sobě.
Jak vidíte z obrázku, pouzdro s nožem se krásně přilepí na vestu a díky druhé straně suchého zipu nepřijdete o žádnou plochu pro přichycení bočních chlopní vesty/nosiče plátů. Celé je to navíc snadno demontovatelné, včetně odstranění suchých zipů z pouzdra na nůž.
Sice jsem na letošní rok měl velké plány na objezd celého Balkánu, ale protože jsem nakonec nenašel spolujezdce, z celé akce sešlo. A tak jsem vzal zavděk zájezdem u již ozkoušené cestovní kanceláře Alpina. K textu níže jen drobná poznámka – nebudu sem kopírovat texty odjinud, ale využiji vymožeností HTML = pro podrobnější informace o jednotlivých místech si prosím klikejte na odkazy 😊
V pátek 19.8. jsem se přes drobné komplikace (zácpa na D1 před Brnem) v pohodě dostal k odjezdu autobusu, naložili jsme se a vyrazili. Jak je již u Alpiny zvykem, v autobusu byly nakombinované 3 typy zájezdů – my („jednodenkáři“), „přechoďáci“, co šli několikadenní přechody natěžko a cyklisté. Musím konstatovat, že má Alpina šťastnou ruku při tvorbě zasedacího pořádku v autobusu – můj soused byl aktivní voják = o téma diskuzí na cestu bylo postaráno. Před Budapeští nás trochu zdržely kolony na dálnici. A pak přišel největší zásek (asi na 3 hodiny) v noci na maďarsko-chorvatské hranici – příčinou byl nějaký neodpovídající dokument k autobusu. Nakonec jsme ale úspěšně projeli a druhý den dopoledne už jsme byli v Bosně.
Sobota 20.8. – Visočica – Vito (1960 mnm) – Drstva (1808 mnm) Autobus nás vyložil v údolí jižně od Sarajeva, u horské chaty (spíš hospoda to je) Vrela. Dobré hospody jsou tam dvě, my jsme spíš využili služeb té druhé (restoran Visočica). Odtud jsme pohodovým stoupáním vylezli na hřeben pohoří Visočica. Pak už po hřebeni od vrcholu Vito (1960 mnm) jsme přešli k vrcholu Drstva (1808 mnm). Cestou byly krásné výhledy na pohoří Bjelašnica nad Sarajevem a přes kaňon říčky Rakitnice na vesnici Lukomir. Bohužel na focení to moc nebylo – bylo zamračené počasí a vzdálenější scenerie byly lehce zamlžené. Předpověď počasí slibovala i pro dalších několik dní déšť, nás tentokrát chytil až v závěru výletu a nejhorší nápor jsme přečkali už zpět v hospodě. Po výborném jídle jsme se pak autobusem přesunuli do Sarajeva, kde jsme byli ubytováni v hotelu Hollywood.
Neděle 21.8. – vodopád Skakavac – Sarajevo Den jsme zahájili výbornou hotelovou snídaní ve formě švédských stolů. Od rána bylo dost chladno, a pak se přidal i déšť. Rozhodli jsme se proto vynechat plánovaný výstup na vrchol Bukovik (1534 mnm, severo-severovýchodně od Sarajeva). Soustředili jsme se rovnou na další atrakci – vodopád Skakavac. Jedná se o nejvyšší vodopád v Bosně (98 m). Ovšem vizuální zážitek nic moc – vodopád je docela úzký, takže z vyhlídky vidíte jen slabý proud vody mizící v hlubinách kaňonu. Hlavní zážitek nás překvapil během návratu. Zastavili jsme se v hospůdce Promaha u Dragana. Dragan nejdřív vypadal dost nešťastně, že tak velkou skupinu lidí nečekal…pak ale začal čarovat v kuchyni a zanedlouho nosil na stoly neuvěřitelné mísy plné místních specialit. Naprosto vynikající! A k tomu jeho domácí borovička…ta byla taky vynikající (však jsme mu vykoupili zásoby, i já mám jednu láhev doma). Za mě 5* na Google Maps 😊 Po dobrém jídle už se nám moc chodit nechtělo. Protože autobus ze Sarajeva až sem nejezdí, zavolali jsme si místní taxíky, které nás odvezly do centra města a vysadily nás přímo u Baščaršije. Zbytek odpoledne jsme tedy strávili potulováním se uličkami Sarajeva, kávičkou (to se prostě v centru Sarajeva nesmí vynechat) a kocháním se.
Pondělí 22.8. – Neretva rafting – Konjic – Mostar Na tento den jsme měli v plánu jednu z hlavních atrakcí celé dovolené – sjezd úseku Neretvy do Konjice. Autobus nás odvezl na místo startu. Cestou jsme ještě udělali krátkou zastávku u Boračko jezera, kde byla naše skupinka „přechodářů“, kteří si z autobusu potřebovali doplnit zásoby. Místní rafťáci na nás čekali u řeky kousek jihovýchodně od jezera. Každý nafasoval helmu (já měl svojí, kterou jsem si vezl kvůli držáku na kameru) a záchrannou vestu, poskládali jsme se do raftů a mohli jsme vyjet. Na každém raftu byl jeden „kormidelník“ z té místní party. Zajímavé je, že měli různé metody vedení lodě, někteří seděli klasicky na zádi, náš ale seděl na špici lodě a řekl bych, že řízení odtud bylo velmi účinné. Sjezd není nijak nebezpečný – peřejnaté úseky jsou krátké a vždy vás „vyplivnou“ do klidného úseku. Jen je to místy dost slalom mezi balvany. Příště už to pojedu ve svém packraftu! V nejužším místě kaňonu posádky raftů překvapí vodopády, vytékající z jeskyní ve stěnách kaňonu.
Podotýkám, že fotky (odkaz na konci příspěvku) jsou vesměs z klidných míst, v peřejích jsem raději držel pádlo a natáčel na kameru. Když jsme úspěšně sjeli do Konjice, rafťáci nám připravili výtečný pozdní oběd na jejich základně. Po obědě jsme se autobusem přesunuli do Mostaru, kde jsme byli ubytovaní v Student Hotel Mostar vedle vlakového nádraží. Večer jsme pak věnovali prohlídce Mostaru.
Úterý 23.8. – Počitelj – vodopády Kravica – Međugorje – Mostar Snídaně v tomto hotelu byla o level horší, než v Hollywoodu v Sarajevu – formou klasické kantýny, s obsluhou. Ovšem člověk víceméně dostal, o co si řekl a bylo to dobré. Teda až na kafe. To bylo snad nejhorší kafe, co jsem kdy pil. Hned po snídani jsem si proto musel jít spravit chuť normálním kafem vedle do restaurace. Autobus nás pak odvezl jižně od Mostaru, k starobylé vesničce Počitelj. Už několikrát jsem projížděl skrz ni a obdivoval jsem pevnost, tyčící se nad vesnicí…nikdy jsem tam ale nezastavil. Tak tentokrát jsme na prohlídku měli dost času a celou vesničku jsme důkladně prozkoumali. Specifický pro toto místo je osvěžující domácí džus z granátových jablek (rostou tam všude okolo), spousta fíků a také všelijaké likéry (zakoupil jsem malinový). Naše další zastávka byla u vodopádů Kravica. Tohle jsou opravdu moc pěkné vodopády, říčka Trebižat tu padá hojně zarostlým stupněm do mělkých jezírek v šířce přes 120 metrů. Bohužel je to vyhlášená turistická atrakce = všude spousta lidí, stánky, restaurace atd. No a naše poslední zastávka tohoto dne bylo katolické poutní místo Međugorje, po jehož prohlídce jsme se vrátili do Mostaru. Večer jsme opět strávili v uličkách města a výbornou večeří s výhledem na Stari most.
Středa 24.8. – Rujište – Prenj – Kamenac (1867 mnm) – Mostar Po snídani nás autobus vyvezl do sedla Rujište. Odtud jsme pak po turistických značkách vystoupali pohořím Prenj až na vrchol Kamenac (1867). Cestou jsme se potkali s našimi „přechodáři“, kteří se tam také potulovali a přespávali v horské chatě. Výstup na Kamenac je zcela nová turistická trasa – ještě ji v mapách nenajdete. Návrat proběhl po stejné trase. Autobus nás pak i s „přechodáři“ zavezl zpět do Mostaru. Večer jsme završili malou party u řeky pod Starým mostem.
Čtvrtek 25.8. – Neum – NP Sutjeska – Tjentište Pro tento den bylo hlavně v plánu koupání v moři. Abychom se vyhnuli bosensko-chorvatským hranicím, autobus nás dovezl do jediného většího bosenského městečka na pobřeží – Neumu. Podařilo se nám najít klidnější místečko na oblázkové pláži a dosyta jsme si užili moře a sluníčka. Ceny tady byly trochu vyšší, než ve vnitrozemí, ale pořád celkem v pohodě. Po vykoupání a pozdním obědě nás čekal dlouhý přejezd autobusem do NP Sutjeska, kde jsme byli ubytováni v turistickém středisku Tjentište v hotelu Mladost. Navzdory názvu hotel spíše evokuje 80.léta minulého století, interiér se lehce rozpadá, teplá voda teče jen občas a tak podobně…
Pátek 26.8. – Jagodino jezero – Lebršnik – Ravna Greda (1656 mnm) Snídaně v hotelu zcela odpovídá těm osmdesátým létům, zmíněným v popisu předchozího dne. Každý dostal hotovou snídani na talířku (plněná omeleta, marmeláda, máslo, chleba), k tomu čaj, cokoliv dalšího se platilo extra (i kafe). Ale zasytilo to, tak OK. Po snídani nás autobus vyvezl na sedlo Čemerno, kde jsme čekali na místní transport (VW Transportery). Tím jsme se dovezli šotolinovou cestou jihovýchodně od sedla k horské chatě Papin Do. No a už po svých jsme kolem malého Jagodina jezera vystoupali na hřeben pohoří Lebršnik (přelézali jsme to přes sedlo přímo na hranici s Černou Horou, cca 1780 mnm). Po sestupu na druhé straně hřebene jsme se vraceli přes travnatou náhorní planinu (žádné cesty), kolem anténního komplexu a vrcholu Ravna Greda (1656 mnm) zpět do sedla Čemerno. Výhledy byly tentokrát krásné, ne jako loni, kdy jsme tady byli autem. Autobus nás pak zase svezl zpět do Tjentište. Vystoupili jsme si o pár set metrů dřív, abychom se pokochali brutalistním památníkem bitvy na Sutjesci. A taky jsme si dali dobrou večeři v místní hospůdce.
Sobota 27.8. – Bosanski Maglić (2386 mnm) – Trnovačko jezero (1520 mnm) Po snídani nás odváží místní doprava (mikrobus + VW Transporter) do pohoří Maglić na hranice přírodní rezervace (pralesa) Perućica, severovýchodně od našeho hlavního cíle dne. Odtud pak stoupáme, nejprve celkem pohodově, v závěru místy i s pomocí rukou, po skalách na nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny – Bosanski Maglić (2386 mnm). Na vrcholu bylo docela dost turistů, potkali jsme tam i další Čechy. Počasí se ale začínalo kazit, v dálce hřmělo (na odpoledne byla předpověď deště), tak jsme vrchol záhy opustili a po hřebeni se vydali jihovýchodně do Černé Hory a dolů k Trnovačko jezeru. Přesně na hraně strmého sestupu k jezeru nás chytla bouřka, chvíli i s nepříjemnou ledovou krupicí. Pěšina se rázem stala náramně kluzkou. Opravdu jsem byl rád za trekové hůlky, nedovedu si představit, jak bych dolů lezl bez nich. Sestup nám ještě trochu komplikovala skupinka velice pomalých srbských turistů – když musíte na tom kluzkém povrchu moc brzdit, víc to klouže. Ideální je plynule krátkými rychlými krůčky cupitat dolů. Jak jsme se dostali před ně, už to bylo v pohodě a záhy jsme byli u jezera. Je tam horská chata a měli tam Nikšičko pivo! Hned jsem si musel dát dvě 😊 Od jezera nás už čekal jen pohodový přechod s malým převýšením k horské chatě Prijevor, zpátky v Bosně a Hercegovině. A odtud jsme se zase vrátili na Tjentište pomocí místní dopravy (stejná jako ráno). Využili jsme zázemí hotelu a přilehlého kempu, osprchovali se, dali si večeři a naložili se definitivně do autobusu. A pak už nás čekal jen přejezd zpět domů.
Cestou jsme se zase trochu zasekli na chorvatských hranicích (stejný papír, jako minule), ale v neděli 28.8. dopoledne už jsme bezpečně dorazili do Brna. Lístek na autobus do Prahy jsem si koupil přes internet cestou, jakmile bylo jasné, kdy budeme v Brně. Takže v pohodě a odpoledne už jsem byl doma.
Finanční náklady: Alpina = 14900,- Kč, útrata v Bosně = cca 150,- EUR
Moje fotky, rozdělené do složek podle dnů, najdete TADY
Článek a pár fotek od jedné spolucestovatelky – ZDE
I když vodácké weby uváděly, že na Sázavě je málo vody a spodní úsek je nesjízdný, rozhodl jsem se to zkusit. Však packraft má malý ponor, ne? No, úplně bez problémů to nebylo. Dost často jsem brousil dnem lodi o kameny. A pod jezem v Žampachu jsem musel asi 100m loď táhnout, tam se jet prostě nedalo. Poslední problematické místo bylo pod lávkou v Pikovicích, pak už je to volej až k soutoku s Vltavou, kde jsem končil.
Tak jsem se konečně rozhoupal k tomuhle projektu. Vzhledem k mezinárodní situaci to bylo trochu obtížnější – dostupnost balistických panelů a i samotných nosičů není moc dobrá. Po prozkoumání trhu jsem nakonec zakotvil u české značky Argun. Spekuloval jsem i o značce Fenix, ale dodatelnost jejich výrobků je aktuálně velmi špatná. Takže finální konfigurace:
Balistické panely – keramický/kompozitní panel Argun LBP7 (nejlehčí dostupný panel – deklarovaná hmotnost 2,7kg, já jsem navážil 2,8kg)
Tréninkové panely – aby si člověk neničil drahé balistické panely při výcviku na střelnici, dělají se váhově podobné náhražky – já jsem pořídil 2,5kg tréninkové panely Templar’s Gear
Zásobníkové sumky – moje oblíbené (mám je i na chestrigu) samosvorné sumky Templar’s Gear v provedení „multicam-tropic“ (nedělají se ve vz.95 a toto provedení je barevně nejblíže)
Zádová kapsa/obal na hydratační systém – Templar’s Gear Medium H3 v kamufláži AČR vz.95 – pojme hydratační vak o objemu 1 litr, nebo se dá využít jako kapsa na cokoliv jiného. Kapsa se dá umístit na zádový panel nosiče plátů ke straně, tím zůstanou ještě 2 sloupce MOLLE volné, například na uchycení vysílačky, nebo jiného vybavení.
Dobrodružstvím ve volné přírodě doba moc nepřeje. Země je přelidněná (myšleno planeta) a lidí je všude víc, než zdrávo. Proto se stávají trendem aktivity, které jednotlivce dostanou mimo dav, do „divokých a dobrodružných“ lokalit. Háček je v tom, že když stejnou lokalitu začne volit moc lidí, přestane být „divokou a dobrodružnou“. Ruku v ruce s tím jde i „oldschool“, nebo konzumní přístup, k dané lokalitě a způsobu rekreace. Ty staré způsoby většinou znamenají pohyb vlastní silou, nebo maximálně offroad auta, kterým ale dotyčný na místo přijel. V důsledku to znamená, že daný cestovatel nedělá moc blbosti a jeden z hlavních bodů jeho zájmů je, bezpečně se vrátit domů = nepoškodit prostředky, které k pohybu používá. Naopak valná většina čtyřkolkářů, motorkářů a i majitelů e-vehiklů, se na místo obvykle doveze jinak, a tam jen za pomoci výkonných motorů vyráží „řádit do terénu“. Následkem jsou traily vyježděné na skálu, erozní rýhy v chráněných územích a podobně. Tomu se pak brání místní samospráva zákazy, které ale dopadají na všechny bez rozdílu. Hádám, že tento článek nikde nic nezmění, je to jen takové postesknutí si nad současnými trendy a v důsledku konzumní společnosti mizícími možnostmi svobodného vyžití v přírodě…
Krásný krosový závod, již tradičně ve velice horkém dni. S horkem se vypořádat umím, ale nějak jsem špatně pořešil boty/ponožky a po cca 1/3 závodu jsem to musel vzdát kvůli rozedřeným patám.
COVID šílenství polevilo, a tak se zase začíná plnit termínovka závodů. A protože maraton jsem naposledy běžel v září 2020 v Kladně (a nedokončil), naplánoval jsem si účast na tradičním maratonu v Unhošti. Předpověď počasí byla taková, že člověk nevěděl, co si vzít na sebe…táhl jsem toho tedy pro jistotu víc. Sice svítilo sluníčko, ale ve stínu bylo chladno a foukal silný vítr. Zaregistrovaný jsem byl přes internet, takže po příjezdu k sokolovně jsem si jenom vyzvedl startovní číslo a začal se pomalu připravovat. Mezi přítomnými běžci jsem měl několik známých, které jsem už skoro 2 roky neviděl, takže bylo o čem si povídat. No a před 10. hodinou už jsme poskakovali na startovní čáře před sokolovnou.
Po startovním výstřelu jsem začal dost zvolna. Současně s námi běží i závodníci na 1/2maraton, a ti by mě mohli snadno vyhecovat k moc rychlému tempu. Závod je okruhový, jeden okruh má 4,22 km a na celý maraton je jich tedy 10. Běžím v menší skupince, trochu kecáme a já se pomalu dostávám do příjemného tempa. To mi v podstatě drží až do půlmaratonu. Hodně běžců pak končí, protože běželi jen tu půlku a další putování už je tedy převážně individuální. Problém je, že mi tuhnou nohy. V tréninku jsem běhal maximálně 24km a tohle už je víc. Ale stále udržuju pohyb dopředu. Vítr je hodně nepříjemný a mám pocit, že skoro pořád fouká proti. Po 30.km už se poměr chůze/klus obrací v neprospěch klusání. V posledním okruhu už jsem odběhl sotva kilometr. V důsledku toho se do cíle dostávám v čase 4:51:20, což je můj druhý nejpomalejší maraton. Ovšem ten nejpomalejší byl kopcovatý maraton Českým Rájem…navíc v příšerném vedru.
No, v každém případě závod je dokončen. Po závodě jsem do sebe ještě rychle hodil pozávodní párečky a jedno nealko pivo a šup domů. A teď závěrečný souhrn:
Sežráno: ke snídani jeden banán, trocha müsli, piškotů a kakaa s mlíkem, čaj. Před startem pak ještě jeden banán. Během závodu cca jeden banán (po kouscích), 1x Nutrend Endurosnack, 3x Nutrend AntiCramp tableta, voda, cola a ionťák z občerstvovačky. Po závodě ty párky (2 nožičky + chleba), nealko pivo, jedno kafe a proteinová tyčinka Crip Crop.
Rozhovor se Svatoplukem Zatloukalem, duchovním otcem a šéfkonstruktérem značky, a jako bonus rozhovor s Tomášem Dočekalem, sběratelem Moratek. Mimochodem, s Tomášem se znám už dlouho a v jeho sbírce skončila pěkná řádka mých Moratek a Morati komponentů, když jsem se jich zbavoval.
Seržovo virtuální domeček 