MORATI – 2 perfektní rozhovory o historii značky

Rozhovor se Svatoplukem Zatloukalem, duchovním otcem a šéfkonstruktérem značky, a jako bonus rozhovor s Tomášem Dočekalem, sběratelem Moratek. Mimochodem, s Tomášem se znám už dlouho a v jeho sbírce skončila pěkná řádka mých Moratek a Morati komponentů, když jsem se jich zbavoval.

https://www.starykola.cz/podcast/svatopluk-zatloukal.html

Rubriky: Sport, Ze života | Napsat komentář

#KyleRittenhouse

https://www.securitymagazin.cz/security/uz-asi-muzeme-napsat-kylerittenhouse-byla-to-totiz-sebeobrana-1404067796.html

Rubriky: Armáda, Ze života, Zprávy a politika | Napsat komentář

Pažba FAB Defense RAPS-C

Nadávno se na trhu objevila novinka izraelské firmy FAB Defense – zkrácená/teleskopická verze „sniperské“ pažby RAPS. Označení RAPS-C tedy znamená „Rapid Adjustment Precision Stock – Collapsable“. Pažba má několik možností nastavení (kromě samotného posuvu po trubce).

  • Výsuvná botka = po odjištění botka „vyskočí“ do přednastavené pozice. Přednastavení se dělá ozubeným kolečkem/šroubem na spodní části pažby. Pro transport je tedy možné mít botku zasunutou, po příchodu na palebné postavení jen odjistíte, botka vyskočí a vy znova pažbu zajistíte/zaaretujete. S nastavením to chce si trochu pohrát, aby vám aretace vycházela správně a nervali jste to „přes zub“.
  • Výsuvná lícnice = po odaretování se nastavuje manuálně. Chodí dost ztuha, ale zato drží perfektně.
  • Možnost výškového nastavení gumové botky = je to na 3 inbusy, klíč přiložen v krabici. Umožňuje nastavení v rozsahu +/- cca 20mm.
  • Rail pro montáž monopodu = na spodku pažby pod krytkou
  • Commercial/Mil-Spec trubka = nastavení se dělá inbusem skrytým v předním bodu pro rychloupínací oko na řemen.

Díky kombinaci posuvu po trubce a výsuvné botky můžete krásně nastavit vzdálenost oka od optiky při plném a pohodlném opření tváře o lícnici. Jen bych upozornil menší střelce, že pažba sama o sobě je dost dlouhá. Mě to vyhovuje, ale když jsem pušku půjčil kolegyni menšího vzrůstu, měla ji nastavenou na co nejkratší a pořád to nebylo ideální. Výhodou pažby je, že je relativně plochá, a tedy po sklopení je celá zbraň velmi kompaktní. U pažby GLR16-S, kterou jsem měl na pušce dříve, při sklopení překáží vyčnívající šroub od lícnice. Navíc aretace lícnice nebyla dobrá, i při utažení šroubů „zajížděla“ dolů. To jsem pak musel řešit podložkou vhodné tloušťky mezi pažbu a lícnici. Na nové pažbě vše drží jak má naprosto skvěle.

Rubriky: Armáda | Napsat komentář

„DANUŠKA“ v akci

Rubriky: Armáda, Ze života | 2 komentáře

Daruvar – staré video ČT

Rubriky: Cestování, Jídlo a pití, Ze života, Zprávy a politika | Napsat komentář

30. výročí založení 24.MAD Daruvar

V neděli 26.9.2021 se i přes komplikace, které způsobil COVID, konala v Daruvaru oslava 30. výročí založení dělostřelecké jednotky 24.MAD. Jakožto bývalý člen jsem byl pochopitelně pozván a takové kulaté výročí jsem si nemohl nechat ujít. Před samotnou oslavou jsme ještě zavzpomínali a zapálili svíčky za kamarády a kolegy, kteří již nejsou mezi námi. Mezi nimi i za Mirka Fotaka – velitele a zakladatele jednotky. Před daruvarským zámečkem jsme pak měli slavnostní nástup s krátkými projevy jak velitelů 24.MAD, tak činovníků místní samosprávy a zástupce Topničko-Raketne Pukovnije Bjelovar (do které byla naše jednotka nakonec včleněna).

Během oficiální části programu jsem měl tu čest nést prapor jednotky (to už je podruhé, hmm 🙂 ). No a pak už následovala „neoficiální“ část – výborný guláš, pivko (samozřejmě Staročeško) a hlavně povídání s kolegy a kamarády. Některé jsem neviděl skoro 29 let, takže opravdu bylo o čem si povídat.

Rubriky: Armáda, Ze života, Zprávy a politika | Napsat komentář

31.10.1991. – Operacija Otkos 10

Rubriky: Armáda, Zprávy a politika | Napsat komentář

Montenegro s Jimnym do třetice

14.8. – Praha – Daruvar

Ráno se nám povedlo poskládat se do auta docela rychle, tak vyjíždíme cca v 6:15 směr Brno. Dálnice kupodivu bez problémů. V Břeclavi dotankování a přejezd do Rakouska. Na hranicích nikdo, COVID kontrola žádná. Vše probíhalo fajn až k Neziderskému jezeru, kde jsem asi minul odbočku, navigace začala být kreativní a odtáhla nás do Maďarska, ale špatným směrem (na Nickelsdorf). Zajížďka asi 5 km, zdržení půl hodiny (byly tam kolony). Pak už bez problémů na správný přechod (Pamhagen) a Maďarskem k Balatonu. Kousek za Balatonem jsme stavěli na svačinu a dolití benzínu do nádrže (kanystr jsme naplnili v Břeclavi). Po svačině pokračujeme na jih. U Nagyatádu nás zaskočila objížďka – konal se tam nějaký triatlonový závod. Pak už Barcs a přechod do Chorvatska. Chorvatští celníci kontrolují všechno – pasy/občanky, řidičák, papíry k autu a skenují si i QR kódy z COVID pasů. Ale prošli jsme a do Daruvaru je to už jen kousek. Na místě jsme cca v 18:30. Přespáváme tam u kamaráda – výborná večeře a pivko po náročné cestě bodne.

15.8. – Daruvar – Montenegro – Zminičko jezero

Po vydatné snídani vyjíždíme směr Pakrac – Požega – Slavonski Brod. Na hraničním přechodu do Bosny je tradičně fronta, trčíme tam asi hodinu. Hned za hranicí tankujeme plnou nádrž + kanystr. Benzín je tady totiž velice levný. Během další cesty na Čajniče a hraniční přechod Metaljka do Černé Hory byla navigace na dvou místech zase kreativní a zatáhla nás na nějaké lokální makadamové cesty, které sice byly asi kratší, ale rozhodně pomalejší (kopce, serpentiny, špatný povrch). Zato ta panoramata… Přechod do Černé Hory proběhl bez problémů, celník ještě přidal pár dobrých rad, tak dostal plechovku Kozla. U pramene hned za přechodem doplňujeme zásoby vody. Kousek dál na nás ovšem čekalo pěkné překvapení. Silnice na Pljevlju se předělává a je komplet rozkopaná – projíždí se vlastně staveništěm v délce asi 10 km. Pro Jimnyho žádný problém, ale řidiči jiných aut z toho evidentně nadšení nebyli. Největší záludnost jsou nečekané konce a začátky asfaltových pasáží – to je vždy schod nahoru, nebo dolů, a když na to člověk vletí rychleji, je to o urvání kola. V Pljevlji zase tankujeme a zjišťujeme, že benzín je tu docela drahý. To nebývalo… Pak už podvečerní dojezd přes most na Đurđevića Tari na Zminičko jezero, kam jsme přijeli už za tmy (po 21:00). Na místě nás čekalo další špatné překvapení. Od mé poslední návštěvy tam vyrostlo několik ubytovacích zařízení, veliká hospoda a místo, kde jsme stavěli stan, bylo zasypané štěrkem a bylo z něj parkoviště. Nakonec jsme si našli použitelné místečko ve vysoké trávě a mátě, těsně vedle jezera. Společnost nám dělají kachny a raci, kterých je v jezeře spousta. Jo a kočka somrující večeři.

16.8. – Zminičko jezero – Sinjajevina – Jablanov vrh

Posnídali jsme na břehu jezera, sbalili stan, nastrkali věci zpět do auta a vydali se jihovýchodně napříč přes Sinjajevinu. Nikde nikdo, jen uprostřed plání jsme narazili na polský Defender se střešním stanem. Na druhém konci planiny jsme zastavili u Grkovského jezera, nechali tam auto a vydali se na Jablanov vrh (2203 mnm – 3. nejvyšší kopec na Sinjajevině). Od jezera je to kousek a není to nějak náročné. Jen teda my si to trochu zkomplikovali, protože jsme nešli po značené cestě (tu jsme minuli), ale lezli jsme tam svojí vlastní cestou. Nakonec ale vrchol byl dosažen, i když očekávaná panoramata byla zamlžená, takže fotky nic moc. Ale zato jsme cestou dolů zahlédli na sněhovém poli kamzíky. No a pak už nám jen zbývalo sjet příkré serpentiny do vesničky Gornje Lipovo, kde jsme měli domluvené ubytování. Teda, domluvené – zapomněl jsem poslat definitivní potvrzení, takže to bylo nejisté, ale nakonec to klaplo. Takže na závěr dne luxusní večeře z farmářských zdrojů, pivko, koupel a spát.

17.8. – Gornje Lipovo – NP Prokletije – dolina Ropojana

Snídani jsme si domluvili na 7:00. Když jsme ale sešli z pokoje, paní domácí se omlouvala, že ji ještě nemá připravenou, protože musela rodit tele. A fakt – za budovou na slámě leželo zbrusu nový tele. Paráda. Během snídaně jsme ho pozorovali, byla to od narození jen chvilka a už se snažilo stavět na nohy. Po snídani jsme si posbírali věci a ještě se domluvili, že přijedeme ještě na jednu noc za pár dní – ubytování je tady super = levné, příjemné prostředí a výtečné jídlo (a rakija). Autem jsme pak jeli přes Kolašin na Andrijevicu, Plav a Gusinje, kde jsme zastavili na krátkou prohlídku. Pokračovali jsme kolem známých turistických atrakcí (Ali Pašini izvori, vodopád Grlja a vyvěračka Oko Skakavice) do doliny Ropojana. Vody bylo dost, ale taky dost turistů, takže koupání nepřipadalo v úvahu. Dál v dolině nás odchytil strážce NP Prokletije a skasíroval nás za vstupné – 1 EUR/osoba. Cesta v zadní části údolí už byla dost rozbitá a Jimny si párkrát hrábnul na hranici možností. Dojeli jsme až nad Ropojansko jezero, které ovšem bylo vyschlé a místo něj jen louka. Po pokochání jsme se vrátili údolím zpět a ve vesničce Vusanje (kousek od vodopádu Grlja) jsme začali shánět ubytování. Podle cedulí jsem si vyhlídl jeden penzion, ten jsme ale nakonec nenašli a skončili jsme jinde – v penzionu Dedushi. Následně jsme zjistili, že jsme asi měli štěstí a jedná se o jednu z nejlepších možností v okolí. Pěkné čisté pokoje, sdílená, ale kulturní koupelna a výborné jídlo. A ve finále i přiměřená cena. Navíc je to kousek od stezky, po které jsme měli jít další den. Povečeřeli jsme společně s polskou dvojicí, která se další den plánovala přesunout do vedlejší doliny Grebaje. Pak ale chtěli jet z Černé Hory přes Pljevlju do Bosny…a tam je ta rozkopaná silnice. Protože měli jen takové městské autíčko, asi by tam měli problémy, a tak byli rádi, že jsme je varovali.

18.8. – NP Prokletije – Vusanje – Zla Kolata

Snídani jsme měli domluvenou na 6:00. Předpověď počasí hlásí déšť (možné bouřky) po poledni, tak jsme to chtěli stihnout – čeká nás výstup na nejvyšší vrchol Černé Hory – Zla Kolata (2535 mnm). Z penzionu jsme vyšli cca v 6:40 a začali docela svižně stoupat údolím. Značení není moc dobré (zlaté české značení!), tak se nám povedlo pár drobných zakufrování, ale nakonec jsme správně a docela brzo se dostáváme na vrchol. Nádhera! Vrchol je na hranici s Albánií = na jednu stranu koukáte do Albánie a na druhou do Černé Hory. Protože jsme ale zaznamenali kumulující se mraky a znali jsme tu předpověď počasí, raději jsme se vydali zase dolů. V sedle pod vrcholem jsme potkali německou dvojici, která právě lezla nahoru. No, varovali jsme je… Slezli jsme ještě o kus níž a začalo pršet. Naštěstí zatím ještě ne bouřka. Z deště se vynořila nějaká Němka a ptala se na ty dva. Poinformovali jsme jí a mazali dál dolů. Cestou jsme došli ještě větší skupinu Němců – vypadalo to, že všichni patří k sobě, ale většina to vzdala, jen ta jedna dvojice šla na vrchol a v sedle pod vrcholem měli „záložní tým“, který na ty dva čekal. Celkem rozumná volba, když už teda lezli nahoru v tom hnusném počasí. Na úzkou stezku se před nás nacpalo stádo ovcí. Po skalách bylo naprosto bez šance se dostat před ně. Tak jsme šli za nimi…a to byl problém. Nějak jsme přitom minuli odbočku značky a trochu zakufrovali. Naštěstí mě nezklamal orientační smysl a postup špatným směrem jsem zarazil. Po návratu na stezku už zbytek sestupu proběhl bez problémů…jen teda pořád v dešti. Byli jsme mokří skrz naskrz…což nijak nevadilo, bylo celkem teplo. Do penzionu jsme došli dost brzo, už někdy odpoledne. Čas do večeře jsme trávili očistou a sušením věcí a odpočinkem. K večeři byla vynikající hovězí čorba (vydatná polévka s obrovským kusem hovězího)…no a protože se po dešti dost ochladilo, už jsme moc neposedávali venku, ale šli jsme radši spát.

19.8. – NP Prokletije – Hridsko jezero – Plav

Opět vynikající snídaně (servírují zde často domácí kyselé mléko – mňam!). Po snídani sedáme do auta a jedeme do Plavu. Za městečkem stoupáme údolím na Hridsko jezero. Zase nás odchytil strážce NP = zase 1 EUR za osobu vstupné (platí vždy 1 den). Na druhou stranu nám dodal pár užitečných informací ohledně naší plánované trasy (varoval nás před možným padlým stromem přes cestu), na základě čehož jsme se rozhodli jet trasu opačně, než bylo původně v plánu. Takže jedeme rovnou na jezero. Cesta z údolí k jezeru je upravená a srovnaná. Na základě zkušeností z mé minulé MTB dovolené jsem čekal, že to bude rozbité a kamenité. Teď tam ale projede bez problémů i standardní auto. V důsledku toho bylo pochopitelně kolem jezera dost lidí – kromě klasických turistů s batohy i „piknikáři“, co se vyvezli autem. Jezero je ale pořád nádherné. A kolem rostla spousta borůvek. Posvačili jsme a já se od místních snažil vyzvědět, jak vypadá cesta dál…ale nikdo to tam asi ani autem nezkoušel. No, riskneme to… V podstatě je potřeba po cyklotrase objet kopec Hridski krš a podél hranice s Kosovem sjet na Katun Bogićevica. Cesta byla místy docela technická. Nejzajímavější byl asi přejezd improvizovaného můstku (který jsme si raději ještě trochu upravovali), a pak průjezd velice zúženým místem ve strmém svahu. Padlý strom zmiňovaný strážcem parku jsme viděli, ale již byl rozřezaný a odtažený z cesty. Od katunu je už cesta bez záludností. Zpátky do Plavu jsme dojeli docela brzo, a protože bylo relativně hezké počasí, rozhodli jsme se pro koupel v Plavském jezeře. Voda ale byla docela studená, tak to na velké plavání moc nebylo…ale zas to bylo velmi osvěžující. Na břehu jsme pak čekali, až vyleze sluníčko schovávající se za škodolibý mrak a snažili se ubránit věci před dotěrným psem. Měl tendenci odnášet nám boty, olizoval bidony s pitím a tak podobně. Když jsme trochu oschli, přesunuli jsme se do kempu Lakeview na pivko a po něm na večeři do legendární restaurace TIMM. Ta opět nezklamala a večeře byla *****. Po večeři jsme přejeli do doliny Grebaje, kde jsme zakempovali na šikovném ukrytém místě.

20.8. – NP Prokletije – Grebaje – Karanfili

V hlubokém údolí byla noc docela studená. Naštěstí už jsem poučen a vzal jsem si teplejší spacák, takže bez problémů. Plánovaný výstup na Karanfili (2460 mnm) je relativně krátký (i když technický), tak jsme vstávali trochu později a na cestu se vydali po dobré snídani až v 8:45. Cesta zpočátku stoupá sice hodně strmě (kolmo na vrstevnice), ale pořád je to v pohodě. Do tuhého jde až pod skalní rozsedlinou Krošnja vrata. Tam se cesta škrábe nahoru podkluzující sutí a v závěru i lezeckými úseky. My si to ještě trochu zpestřili, protože jsme zase kousek odbočili ze značky a lezli jsme jinudy. Průlez rozsedlinou je vystrojen ocelovým lanem. Místy pomůže, ale někde zase vypadalo dost nedůvěryhodně, tak jsme radši lezli bez něj. V závěrečné fázi výstupu jsme potkali skupinku Němců, kteří už lezli dolů. Na vrcholu jsme byli asi ve 13h (je to 1500 metrů nahoru). Po krátkém odpočinku a svačině nastal čas na to nejtěžší – sestup. Technické pasáže nám dolů trvaly přibližně 1,5x déle, než nahoru. Nechceš udělat chybu – tady chyba je rovnou konec. Měl jsem běžecké boty – líp se v nich leze po skalách. Trochu jsem měl obavy ze seběhu sutí od rozsedliny Krošnja vrata dolů…ale kupodivu to bylo bez problémů. Problémy trochu dělala rozlehlá sněhová pole, která místy pokrývala stezku. Pak se muselo lézt buď okolo, nebo přes sníh, což ovšem pekelně klouzalo. Kolegovi došlo pití, tak se prohrabal k čistému sněhu a zkusil si nabrat do bidonu…že prý se to rozpustí. Naše cesta pokračovala skrz skalní okno Šuplja vrata (zase lezecký úsek vybavený pochybným lanem), a pak už dolů do Grebaje. Hned po sestupu jsme zakotvili v místní hospůdce na dobrou večeři a zasloužené pivko. Sníh v bidonu měl pořád pevné skupenství, tak jsme ho vyklepali do ešusu, vrazili do něj dvě plechovky piva a šli provést středověkou hygienu u pramene kousek od tábořiště. Cestou ke stanu jsme se ještě zasekli u místního bači na výbornou domácí rakiju. U stanu na nás pak čekala sněhem parádně vychlazená pivka, jako definitivní tečka po náročném dni.

21.8. – Štavna – NP Biogradska gora

Posnídali jsme z vlastních zásob a vyjeli z Grebaje na Andrijevicu. Tady jsme museli dotankovat, což bylo trochu zdržení. Benzínka v Plavu je totiž v rekonstrukci, takže ta v Andrijevici byla jediná široko daleko. Z Andrijevice už stoupáme šotolinovou cestou (značená cyklotrasa) na planinu Štavna s výhledem na Komovi. Trochu jsme se tam pokochali a pokračujeme dál po hřebeni přes sedlo Trešnjevik (1573 mnm) směr Zekova Glava (2122 mnm). Na úbočích kopců směrem ke Kolašinu zděšeně pozorujeme rozsáhlou výstavbu lyžařských areálů a další turistické infrastruktury. Tady už je to zabitý 😦 Naštěstí je na hřebeni hranice NP Biogradska gora – za ní už se nic nestaví. Svahy jsou ale pokryté hustým borůvčím, které se vydávají plenit spousty lidí. Osamostatnili jsme se až kousek dál, u pramene Biogradské řeky. Pak už jsme během celého přejezdu hřebene NP nepotkali nikoho. Teda, ještě jednu slečnu na naložené terénní motorce, která nás předjela kousek od pramene. Na závěr přejezdu nás ovšem čekala veliká legrace – sjezd strmými serpentinami k Biogradskému jezeru. I když je Jimny malý a má velký rejd, některé zatáčky jsme museli jet na dvakrát. Okolo Biogradského jezera vede pěkný chodníček (asi 4-5 km), který jsme si prošli. Zejména bažinatá pasáž na zadní straně jezera, kde je stezka vedena po dřevěných lávkách, je zajímavá. Od jezera jsme pak dojeli do Gornje Lipovo, kde jsme zase měli domluvené ubytování na farmě (viz 17.8.). Jen tentokrát, protože pokoje už byly plné, jsme to měli pod stan. Ale s možností využívat sociální zařízení a hlavně výtečnou domácí kuchyni. V pokojích byla ubytovaná parta srbských turistů, která zrovna ten den zdolala nejvyšší vrchol Sinjajeviny – Bablji Zub (2217 mnm). Měli s sebou i zkušeného horského vůdce, takže večer bylo co si povídat a docela jsme se tam zasekli.

22.8. – Gornje Lipovo – Rikavačko jezero – Moračka planina

Ráno nás ve stanu vzbudilo slunce a halekání snídajících srbských turistů. My byli se snídaní na řadě po nich, tak jsme využili času a v klidu si sbalili věci. Snídaně byla skutečně opulentní (burek, vejce, kyselé mléko, chleba, sýr…). Co jsme nesnědli (burek a nějaká vejce), jsme dostali na cestu. A ještě jsme dostali svačinu – veliké sendviče z domácího chleba s pršutem a sýrem. Před odjezdem jsme ještě každý zakoupili litr domácí rakije (po degustaci, samozřejmě). Vyjeli jsme na Kolašin a Mojkovac. Od Mojkovace se projíždí staveništěm nové dálnice, cesty jsou rozkopané, všude bordel, cedule v čínštině, Číňani v bagrech…(dálnici pro Černou Horu staví čínská firma). Když jsme odbočili do kopců, cesta už nebyla rozkopaná, ale zase klasická kamenitá a šotolinová. Dokodrcali jsme se až na Rikavačko jezero (1320 mnm), kde jsme se chvíli zastavili na kochání a focení. Dál od jezera jsme vystoupali dost těžkým výjezdem na jihozápad do sedla Velika Ćafa (1850 mnm). Tedy 530 výškových metrů na necelých šesti kilometrech. Pak už byla cesta relativně v pohodě, přes vesnici Korita a Orahovo do Ubli. Tady jsme zase odbočili z hlavní cesty a přes Kosor začali sjíždět do Bioče. Je to asfaltová cesta a není to daleko…problém ale byl, že okolo zuřil požár. Všude mraky dýmu, kolem silničky šlehaly plameny…Potkali jsme tam hasiče (2 auta), ale v tom neprostupném terénu s tím asi moc neudělají. Když jsme sjeli do Bioče, dostali jsme se z kouře a už to bylo OK. Po hlavní silnici jsme pokračovali na sever na Međuriječje. A tady jsme zase odbočili do „divočiny“. Nejprve přes kopec do vesničky Velje Duboko (820 mnm). A za ní začíná technické, kamenité, strmé a dlouhé stoupání na Moračku planinu (první „sedlo“ má cca 1530 mnm). Tedy na vzdálenosti 6 km nastoupáno cca 710 metrů. Bylo docela teplo a motor se při pomalé jízdě (zejména na 4×4 s redukcí) moc neuchladí. Udělali jsme si tedy někde v půlce kopce přestávku, abychom ho nechali oddechnout. Při té příležitosti jsem zběžně kontroloval celé auto a zaznamenal jsem malý únik benzínu za pravým předním kolem. To je z přívodu od nádrže do motoru. Bylo to ale jen pár kapek, a i když jsme to pak kontrolovali celý zbytek dovolené, už jsme to znova nezjistili. Přičítám to tedy extrémnímu horku a přehřátí motoru. Vyjeli jsme až na Kapetanovo jezero, kde jsme si v hospůdce dali zasloužené pivko. Náš cíl byl ale ještě několik kilometrů dál. Začali jsme tam stoupat uzoučkou cestou ve svahu rokle. Bohužel jak se cesta kroutí, není vidět moc daleko dopředu. Nejprve nás zaskočilo několik krav scházejících dolů k jezeru, ale s těmi jsme se nakonec minuli v pohodě. Větší problém byl protijedoucí offroad. Uhnout nebylo kam, tak jsme museli dost nepříjemně couvat velký kus zpátky, kde byla cesta malinko širší a povedlo se nám se vyhnout. Ale bylo to dost natěsno. Se soumrakem jsme dojeli na vybrané kempovací místo, postavili stan, povečeřeli z hojných zásob od snídaně a vytuhli.

23.8. – Moračka planina – Lastva – Etno selo Vojnik

Posnídali jsme čínský instantní nudle s gulášem z konzervy, sbalili věci do auta a jen nalehko se vydali na nejvyšší vrchol planiny – Lastva (2226 mnm). Stoupali jsme cestou, kterou jsem už šel 2x, ale tentokrát jsme zjistili, že je to vlastně zbytečně složité (strmé). Na vrchol se dá dojít šikmo svahem s příjemným stoupáním a víceméně bez lezení po skalách. Chvíli jsme si užívali výhledy, než jsme se vrátili k autu. Bez nějakých problémů (jako při cestě nahoru) jsme pak sjeli k jezeru, kde jsme zase zastavili v hospůdce na pivko. Pak jsme pokračovali planinou na západ-severozápad, na větrníkovou farmu Krnovo. Odtud jsme sjeli na hlavní silnici na Šavnik. Plán byl ještě před Šavnikem zakotvit v hospodě Naše selo, případně i pořešit tam nocleh. Bohužel, hospoda byla zavřená. Ve vedlejší (taky zavřené) nás ale nasměrovali na turistické zařízení kousek od silnice (Etno selo Vojnik). Vida, tam už jsem jednou byl při minulé návštěvě. A právě že to patřilo k té zavřené hospodě Naše selo. Inu, asi změna majitele. Chatičky vypadaly stejně, jako minule, jen byly bohužel všechny obsazené. Taky tam byla nová moc pěkná hospoda. Odchytili jsme majitele a domluvili se, že si můžeme postavit stan kde chceme a že koupelna/WC je nám normálně k dispozici. Po kratším hledání jsme našli rovný plácek, bohužel velmi podělaný od ovcí…ale to tam bylo prakticky všude. Když jsme tedy byli ubytovaní, odpotáceli jsme se do hospody a čekali na večeři. Ta se totiž právě připravovala a vzhledem k množství lidí to docela trvalo. Během dne bylo velmi horko a my jsme asi trochu podcenili doplňování tekutin = oběma nám bylo blbě. Studené pivko to trochu vylepšilo, ale hlavně nás postavila na nohy vynikající večeře – dušené jehněčí. Na to se fakt vyplatilo čekat! Večeři jsme zakončili kávičkou a panákem rakije na lepší trávení. A pak už jen zalézt do spacáku a spáááát.

24.8. – Šavnik – Plužine – NP Sutjeska – Orlovačko jezero

Ráno jsme se jen sbalili a dojeli do Šavniku. Tam jsme dotankovali a udělali malý nákup (chleba + něco sladkého k snídani). Kousek za Šavnikem je Pošćenjsko jezero, kde jsme zastavili a posnídali na břehu. Pak jsme pokračovali klikatou silničkou nad kaňonem říčky Komarnica a později nad řekou Piva až k mostu přes Pivsko jezero na Plužine. Chtěl jsem se totiž vyhnout šílenému hraničnímu přechodu do Bosny – Šćepan Polje. Tam se vždycky hrozně dlouho čeká a cesta navíc vede docela dlouhou oklikou. Z nějakého motorkářského webu jsem odchytil informaci, že v kopcích nad Plužine je malý přechod a že by mělo být možné přejet tam. Cestou jsme se radši ještě ujistili dotazem u domorodců – a ti nám potvrdili, že přechod funguje. Podle mapy jsem čekal klasickou šotolinovou cestu, ale překvapil nás relativně dobrý asfalt až do Bosny. Na samotné hranici navíc nebyl vůbec nikdo (ani celníci), takže jsme prostě jen projeli. Kolem přehrady Klinje, přes vesničku Dramešina a začali jsme stoupat extrémně špatnou cestou na masiv Ravna Greda (580 metrů na 5,7 km). Na strmém útesu (1700 mnm) je tam vysílač a předpokládal jsem, že budou krásné výhledy. Bohužel, počasí se kazilo, bylo pod mrakem a vše bylo hodně zamlžené. Sjeli jsme tedy dolů na Čemerno. Po silnici R-434 (honosný název okresky, která je ale stejně šotolinová a kamenitá, jako obyčejné vedlejší cesty) směrem na sever jsme dojeli až na Orlovačko jezero, kde jsme zakempovali. Když jsme měli postavený stan, rozhodli jsme se, že se vykoupeme. Voda v jezeře byla sice chladná, ale teplejší, než před pár dny v Plavu. Z vody nás vyhnala částečně teplota a částečně rybky, které nám dost nevybíravým způsobem začaly okusovat nohy. Akorát jsme se oblíkali, když se z dálky přiblížil chlapík, který se prokázal jako strážce NP Sutjeska. Nojo, jezero je pár desítek metrů za hranicí parku. Takže s náma došel ke stanu (ještě že jsme slušně zakempovali na správném místě) a skasíroval nás – 10,- KM za osobu za vstup do NP + myslím 15,- KM za stan. Celkem tedy 35,- KM (což je přibližně 18,- EUR). Pěkně drahý, teda. Asi aby se nějak revanšoval, pozval nás do chaty na kafe, sušenky a domácí rakiju. A snažil se nám prodat ubytování v chatě. Jelikož jsme ale měli postavený stan, odmítli jsme…což se později v noci ukázalo jako chybka. Když jsme se vrátili na tábořiště, dali jsme si rychlou večeři a v padající mlze zalezli do stanu.

25.8. – Kalinovik – Treskavica – Bjelašnica – Restoran „6 Braće“

V noci místo mlhy začala padat voda. Hodně vody. Místy (hodně místy) tekla i do stanu. K tomu nějaké ty hromy a blesky. Ještě že mám military spacák, který má trochu voděodolnou úpravu – sice byl zvenku mokrý, ale uvnitř bylo pořád fajn. Ráno za jemného mrholení rychle balíme mokré věci, připravujeme jednoduchou snídani (a hlavně hodně horkého čaje, byla fakt kosa) a mizíme směr Kalinovik. Musím uznat, že cesta je o poznání lepší, než bývala kdysi…ale pořád je to makadam. V Kalinoviku nás zaskočil obrovský pomník…prý na památku obětí války, ale jeho vzhled jednoznačně odkazuje na oslavu místního rodáka – válečného zločince Ratka Mladiće. No, moc jsme se tam nezdržovali, jen jsme nakoupili nějaké dobroty a hlavně luxusní nektarinky a rajčata. Pod hřebenem Treskavica jsme jeli severozápadně do muslimské vesničky Ljuta, pak přes další hřeben na Tušila a dál do Umoljani. Už byl čas oběda, tak jsme tam zastavili v hospůdce „Koliba“ na výbornou čorbu a kafe. Protože byl všední den, byli jsme tam prakticky sami. O víkendech doporučuju sem nejezdit – bývá zde narváno lidmi ze Sarajeva, které je hned na druhé straně hřebene Bjelašnice. Občerstveni jsme vyjeli na kopec nad hospůdkou a průsmykem „Crveni klanac“ (docela náročný úsek) projeli k věhlasné vesničce Lukomir. Háček je v tom, že stavby ve vesničce se různě opravují, vylepšují, přibývají nové…a vesnička kvapem ztrácí svoje kouzlo. Za chvíli z toho bude jen další turistický „disneyland“. Takže trochu zklamáni jsme pokračovali západně směrem na Džepi, s malou odbočkou jižně k opuštěné vesnici Blace. No, a to byl vlastně konec terénního ježdění. Serpentinami jsme sjeli do Konjice, a pak už valili po hlavní silnici přes Jablanicu, Prozor, Bugojno a Donji Vakuf. U vesničky Krivače je tam moje oblíbená hospoda – 6 Braće. A dělají naprosto fenomenální čevápi, což byla plánovaná labužnická tečka za celou akcí. Jen jsme si trochu neprozřetelně dali velkou porci = 20 čevápů…a to se fakt skoro nedalo sníst. Uff. Po večeři samozřejmě kávička. A jako příjemnou tečku jsme se dozvěděli, že je možné se na místě i ubytovat – za 25,- EUR za oba, podle mě docela rozumná cena. Byli jsme na patře nad hospodou sami, pěkný čistý pokoj i koupelna…jen voda byla spíš jen vlažná. To ale přičítám tomu, že s námi nepočítali a asi pustili bojler až když jsme se domluvili. Takže po tolika nocích ve stanu zase jednou spaní v posteli.

26.8. – Jajce – Gradiška – Daruvar

Ráno jsme si dali jen kafe na probuzení a vyjeli jsme na sever k chorvatským hranicím. Přes Jajce až do Banja Luky to jelo celkem pěkně. Pak už je provoz hustší a místy se i trochu zadrhává. Cestou jsme dotankovali a zbaštili ovoce z Kalinoviku. Definitivní zádrhel nastal na hraničním přechodu do Chorvatska – čekali jsme v koloně asi tři hodiny. Peklo. Ještě, že nebylo velké horko. Přitom kontrola byla jen standardní – pasy/občanky a doklady k autu. Do Daruvaru je to od hranic už jen kousek, takže jsme tam dorazili někdy odpoledne. V zázemí u kamaráda nás už čekal jen odpočinek, pivko a dobrá večeře.

27.8. – Daruvar

Tenhle den jsme si vyhradili na relaxaci a krátkou prohlídku Daruvaru. A odpoledne byla v plánu grilovačka! Paráda!

28.8. – Daruvar – Praha

Po dobré snídani nezbylo než naskládat věci do auta, rozloučit se s přáteli a vyjet k domovu. Cesta docela ubíhala, na hranicích nikdo nic nechtěl, jen při vjezdu do Rakouska vojenská hlídka chtěla vidět, zda máme očkovací COVID certifikáty…ale nic neskenovali. A v Praze jsme byli myslím kolem 18 h. Ještě jsem dotankoval, abychom přesně věděli spotřebu paliva, a vyložil kolegu před domem. No, a to je vše 🙂

Závěrem trocha statistiky:

  • Ujeto 3173 km, spotřebováno 258,67 litrů benzínu (tedy spotřeba cca 8,15 l/100 km)
  • Cena benzínu = 225,5 EUR + 2728,- Kč = cca 8591,- Kč (průměrně 33,21 Kč/litr)
  • Pojištění auta + lidí = 1140,- Kč
  • Náklady celkem (na oba dva cestovatele) = 21257,- Kč

Média a odkazy:

  • fotky vložené v tomto článku jsou od RADIUSe, mého spolujezdce
  • video s přejezdem můstku v popisu z 19.8. je také jeho dílo – tímto vyjadřuji poděkování, konečně mám fotky a video, kde jsem já 🙂
  • ostatní prolinkovaná videa jsou jen ilustrační, nalezeno na YouTube
  • moje fotky, rozdělené do složek podle dní, najdete TADY

Rubriky: Cestování, Sport, Ze života | 9 komentářů

Obklíčením Vukovaru eskalovala válka v Chorvatsku

https://www.novinky.cz/historie/clanek/obklicenim-vukovaru-eskalovala-valka-v-chorvatsku-40370370

Rubriky: Armáda, Zprávy a politika | Komentáře: 1

Lumír Němec – SOG Afghánistán 2007

Lumír Němec, bývalý velitel jednotky SOG, publikuje na stránkách Security magazínu zajímavé vyprávění z působení SOGu v Afghánistánu. Zatím jsou publikované tři díly:

  1. SOG Afghánistán 2007 – První setkání s nepřítelem
  2. SOG Afghánistán 2007 – Válka je holt plná zvratů
  3. SOG Afghánistán 2007 – Ztichlá vesnice byla předzvěstí něčeho hrozivého
  4. SOG Afghánistán 2007 – Připraveni na útok, kulomet přichystán

Až se objeví další díly, doplním sem odkazy.

Souhrn informací (neoficiální) o jednotce SOG najdete ZDE

Rubriky: Armáda | Komentáře: 1