Bosnou a Hercegovinou na biku mezi minovými poli

Už na přelomu roku jsem se domluvil s dvojicí bikerů z Třince, se kterými jsem loni byl v Černé Hoře, že letos si dáme společně Bosnu a Hercegovinu. Nuže nadešel čas a očekávaný výlet je tu. Na základě mailové informace od CK Alpina, že kola budou transportována v nerozloženém stavu stejným vlekem, jako loni, zvolil jsem svojí nejvymazlenější Moratku – HC 1.2.

16.8. – cesta do Bosny
S obrovským batohem a Moratkou valím na Hlavní Nádraží. Jízdenku i rezervaci na kolo mám koupenou, tak jen čekám, kdy se nějaký železničář uvolí a otevře nám nákladní vagón. Se mnou čeká několik dalších bikerů. Kdybychom se nakonec nerozhoupali a nenarvali kola do nákladního vagónu sami bočními dveřmi pro cestující, asi by nás nechali v Praze. Vivat ČD! V Brně už je vše OK (máme asi 15 minut zpoždění, ale to je klasika). U odjezdu autobusu se scházím s Třinečáky a okukuju další bikery. Když konečně přijíždí náš bus, nestačím zírat – místo mailem slibovaného velkého vleku máme jen pidivlek, do kterého se kola musí rozebírat a jsou tam i tak dost nacpaná! Zatracená prolhaná cestovka…kdybych tohle věděl, beru pochopitelně HC 1.3 s pevnou vidlí a na Deore. Nakonec kolo usazuju tak, že se mu snad nic nestane. Krátce zastavujeme v Bratislavě a nakládáme ještě nějaké pěšáky (v buse je tradičně namixováno víc typů zájezdů). Přes Maďarsko to jede pěkně, až do Budapešti, kde vystupuje druhý řidič a od té doby celý zájezd řídí jen jeden, za převelikého kouzlení se záznamovými kotoučky. Vrrrrr…

17.8. – NP Sutjeska, Tjentište

Po krátkém přejezdu Chorvatska vjíždíme do Bosny. Zastavujeme v kempu Tjentište v NP Sutjeska. Stavíme stany, zahazujeme do nich věci, skládáme kola a nevyspalí a lehce hladoví stoupáme asfaltkou na sedlo Čemerno. Jsme nějací rychlí, takže ztrácíme průvodce. Naštěstí má několik bikerů GPS navigace. Z nich ale vyplývá zajímavý poznatek – na vrcholu stoupání, kde jsme měli přijet do vsi, je jen tunel…a podle GPS vede POD vesnicí. Nakonec nacházíme správnou cestu a čekáme na průvodce v sedle vedle napajedla s báječně studenou vodou. Nejede, tak vyrážíme do terénu sami…tady se přece nedá zabloudit. Měli bychom jet po jedné straně údolí tam, po druhé zpět. Panoramata nádhera. Zabloudili jsme. Parta domorodců, pracující na nějakém domku, nám říká, že cesta, kterou jsme zvolili, nikam nevede. Přesto to zkoušíme a končíme v neproniknutelných křovinách. Prodíráme se zpět na hlavní cestu a doufáme, že miny jsou jen v označených pasážích kolem silnice dole u Tjentište. Srbská partička u domku se směje, ale poslední dva z nás zvou na pivko. V lehce povznesené náladě se sápeme do kopce, na hlavní cestě na nás čeká kolega…že se prý průvodce našel a ukazuje nám, kudy dál jet. Dojíždíme skupinu s průvodcem a končíme v neproniknutelných křovinách, jen asi o kilometr dál. Morálka družstva se rozpadá a většina z nás se individuálně vrací po svých stopách do Tjentište. Ještě nádhernější panoramata v záři zapadajícího slunce. Jedeme rovnou do hospůdky na večeři. Tam je česká přesilovka, spolu s námi je tam další parta, která cestuje individuálně, bez CK. Po vydatné večeři konečně upadáme do spánku, musíme dohnat tu noc v autobuse. Cyklocomputer ukazuje 81,33 km za 5:07:11 (čisté jízdy), průměrka tedy 15,88 km/h. Nastoupáno 1661 metrů. Na začátek dost slušný.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

18.8. – přejezd na Kalinovik
Vstávám asi v 6 hodin ráno. Snídaně z vlastních zásob, balíme stany a ukládáme bagáž do busu. Většinu z nás pak autobus vyváží i s koly na Čemerno, kde čekáme na ty, co kopec vyjíždějí po vlastní ose. Společně po úbočí hřebene Zelengora dojíždíme na Orlovačko jezero. Srbové tam pořádají pikniky, my odpočíváme a někteří se koupou. Pak pokračujeme do domovské vsi válečného zločince Ratka Mladiće (nazývaného „bosenský řezník“) – do Kalinoviku. Pro místní Srby je Mladić ovšem stále hrdina, a proto je třeba dávat si pozor na jazyk. V hospodě u večeře se místní diví, že mluvím srbsky. Nějak jsem to zakecal, ale jeden mi i tak nabízí dceru za manželku. No toto! Uprostřed průměrné balkánské vsi stojí patrový megahotel Moskva. V něm se nakonec ubytováváme, a nestíháme zírat. Mramorové podlahy, koupelny jak v německém čtyřhvězdičkovém hotelu, v téhle pustině prostě zázrak. Nechápu, jak to tady může prosperovat. Jsme jediní hosté. Užíváme si luxusu a večer trochu kalíme v místní hospůdce. Ujeto 57,68 km za 3:45:35, AVS 15,34 km/h, nastoupáno jen 926 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

O ovoci a zelenině: zeleninu a ovoce je možno koupit velice levně prakticky všude. Zajímavé je, že není tak krásná, jako ta (euro)unifikovaná v našich supermarketech. Ale chuťově je několikanásobně lepší. Tvarově avantgardní rajče se světlejšími fleky na povrchu se při nakrájení stejně rozloží na fragmenty a tvar pak nehraje roli.

19.8. – okolo Treskavice do Sarajeva
Hotelová snídaně je teda slabota. Ale sníst se to dá. Dojídáme se nákupy po místních obchůdcích a kupujeme i zásoby na cestu. Vyjíždíme do kopce pod hřeben Treskavica. Po včerejším kalení to jde ztuha, naštěstí je cestou dost různých pramenů, které poslouží jako příjemná záminka k zastávkám. Po výjezdu následuje odměna – nádherná pasáž po vrstevnici s výhledy do krajiny pod námi a dlouhý rychlý sjezd (2 kolegové bohužel chytli defekt) do malé vesničky s mešitou. Pauza u říčky, osvěžujeme se, někdo se i koupe. Svěžest dlouho nevydrží, hned vzápětí stoupáme serpentinami na další hřeben (Visočica). Z vrcholu po malých skupinkách sjíždíme k planinárskému domu Vrela. Čekáme, až se posjíždíme všichni, dáváme výbornou čorbu (polévku) a pivko. Po asfaltu nejdřív s kopce, pak do kopce (nahoře ještě jedno rychlé pivko v maličké hospůdce), dojíždíme k novému zimnímu středisku nad Sarajevem. Odtud nás čeká už jen poslední sjezd do Sarajeva. Silnice je nová, široká, provoz slabý – mám maximálku 74 km/h. Bydlet máme ve stanech v kempu ve čtvrti Ilidža. Nastává ovšem organizační průser – průvodci pěšáků nedodrželi dohodnutý harmonogram a bus s našimi věcmi je někde ve městě. Aspoň se koupeme a dáváme si večeři. Bus přijel až asi v půl deváté večer. Potmě stavíme stany. Po dohodě se správcem kempu parkujeme kola v nepoužívané muslimské modlitebně. Před ní pak kecáme (u pivka) asi do 1h. Ujeto 83,9 km za 4:23:42, průměrka 19,1 km/h, nastoupáno 1274 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

20.8. – Sarajevo
Většina cyklistů se jede podívat do Tunelu, pár nás pospává, já řeším podivný defekt na kole – přední utíká, ale ne do prázdna, nakonec to jen dofukuju. Pak v klidu něco nakupujeme a dáváme si megapizzu s pršutem k obědu (hospůdka kde sedíme nevaří, ale číšník donesl pizzu z vedlejší pizzerie!!!). Po obědě už všichni jedeme tramvají na druhý konec Sarajeva. Zastavujeme se u Sarajevského muzea…hned vedle místa, kde byl spáchán atentát na Ferdinanda. Pak navštěvujeme Sarajevský pivovar, ochutnáváme tmavé pivo (jinde jsem ho neviděl, ale stejně mi nechutnalo) a už individuálně (v malých skupinkách) prolézáme muslimskou část města, pár mešit a hlavně tržiště Baščaršija, kypící orientálním ruchem. Mezi stánky se vším možným si dáváme výtečnou kávu. Pak lezeme na pevnost nad muslimským hřbitovem, fotíme město, chvíli kecáme se Slováky, které jsme tam potkali (chlapík je hodně sečtělý a o městě ví snad všechno, tak se necháváme poučit) a jedeme tramvají zase na „náš“ konec města. Spouští se liják, prcháme do hospody u řeky, kde dáváme super večeři. V kempu příprava na zítra, spát jdeme brzo.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

O kávě: jak je možný, že na Balkáně dělá kdejaká babča v chaloupce na spadnutí kávu lepší, než luxusní kavárny v centru Prahy? Navíc…v centru Sarajeva stála špičková káva cca 1,5 KM (0,75 EUR).

21.8. – pod Bjelašnicí do Lukomiru

V noci ještě trochu pršelo, ráno balíme stany úplně mokré. Je zataženo, chladno, mlha. Kopce kolem Sarajeva vůbec nejsou vidět. Dáváme většinu věcí do busu, s sebou si beru jen narvaný malý batůžek s jídlem a spacákem. Vyjíždíme dlouhý asfaltový kopec k zimnímu středisku, který jsme předevčírem sjížděli. Ve vysoké vlhkosti vzduchu se pot z oblečení vůbec neodpařuje, takže nahoru dojíždíme všichni úplně mokří. Je nám zima, tak na zbytek skupiny čekáme u kávy a polévky v hotelu u silnice (vedený muslimy = neprodává alkohol). Zahřátí a odpočinutí pokračujeme ve stoupání pod Bjelašnici, už ale po makadamové cestě. V mlze je vidět tak na 10 metrů. Mlha se postupně trochu zvedá, ale na vrcholu kopce sedí pořád. I přes to se tam chce asi polovička skupiny podívat. Rozdělujeme se tedy, oni se vydávají serpentinami na vrchol, naše polovička skupiny pokračuje po vrstevnici na Lukomir. Jak se mlha zvedla, už je docela hezky a na Lukomir by to byla jednoduchá a krátká cesta. Rozhodujeme se, že si to trochu zpestříme a sjíždíme do bočního údolíčka do vesničky Umoljani. Tam zastavujeme v hospodě na oběd (čerstvě upečený masový burek a pivko). Strmou makadamovou silničkou se škrábeme na druhé straně z údolí (po jídle to moc nejede, tak to většina tlačí). Odměnou je luxusní pasáž úzkým údolíčkem mezi skalami a skalnatý sjezdík zpátky na hlavní cestu. Po ní už v klídku dojíždíme mezi pastvinami do Lukomiru. „Vrcholová“ skupina už tam sedí v hospůdce a doplňuje energii (a tekutiny). Průvodce zařizuje ubytování u místních – je to přímo u nich, po chaloupkách. Tři z nás si bere na starost čiperná stařenka, zavádí nás do domečku, který vypadá, jako kdyby se tam před sto lety zastavil čas. Dostali jsme k dispozici jednu místnost vybavenou dvěma matracemi a postelí. Stařenka hned připravuje výbornou kávu, pomalu usrkáváme a vyzvídáme, jak probíhá život na vsi takhle daleko od civilizace. Lidé tady žijí převážně z chovu ovcí (dotovaného státem) a z turistů. Ve vesničce jsou ale jen než napadne sníh, to i se stády sestupují do údolí. Pitná voda je v napajedle u hlavní cesty, koupání asi tamtéž (ohřát se dá v puse)…když se člověk k vodě probije přes ovce 🙂 Večer pak sedíme asi do půlnoci v hospůdce, kde na noc parkujeme i kola. Ujeto 48,17 km za 3:32:41, průměrka 13,58 km/h, nastoupáno 1466 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

22.8. – z Lukomiru na Boračko jezero
Ke snídani jsme si v hospůdce objednali 4x burek (s různými náplněmi). Když nám to hospodský přinesl, zjistili jsme, že jsme odhad trochu přestřelili – jak je to syté, úplně by stačily tři kousky. Totálně nacpaní odjíždíme, většina makadamovými cestami směrem na Blatačko jezero (u opuštěné vesničky Blace), pár lidí si ještě jelo zkusit nějaké singlíky kolem Lukomiru, že nás pak dojedou. Dojeli nás akorát u jezera (trochu jsme se zdrželi – oprava defektu). Na louce vysoko nad údolím říčky Rakitnice dáváme pauzu na svačinu. Většina lidí pak chce jet nevyzkoušenou (a tedy nejistou) trasou do vsi Spiljani hluboko dole u Neretvy. Ve třech sázíme na jistotu a přes Vrdolje sjíždíme asfaltkou vinoucí se ve stěně údolí a místy zasekanou do skály do městečka Konjic. Zkoumáme, kde zastavit na pivko, nakonec vhodnou hospůdku nacházíme až v začátku stoupání na Boračko jezero. Následující stoupání je docela makačka, stavíme u pramene a tam nás dojíždí čelo hlavní „experimentátorské“ skupiny. Víceméně pohromadě už dojíždíme k jezeru, kde se nakonec úspěšně scházíme (i s pěšáky) u místního obchůdku. Pěšáci stanují v blízkém kempu, my máme pěkné chatičky na druhé straně jezera. Koupeme se v jezeře. Pěšáci v kempu naráží bečku, ale pivo je hnusné, teplé, dávám sotva jedno a jdu zpátky k chatkám. Na břehu jezera chytají ryby dva vozíčkáři – veteráni ze Sarajeva. Kecám s nimi asi hodinu, pak jdu konečně spát. Ujeto 72,77 km za 4:22:26, průměrka 16,63 km/h, maximálka 68 km/h (sjezd do Konjice), nastoupáno 1112 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

23.8. – výjezd na Rujište
Dopoledne trávíme v kempu, koupeme se v jezeře, doplňujeme zásoby atd. Odpoledne nalehko (bez spacáků) vyjíždíme na Rujište. To obnáší vyšlapat po asfaltu do sedla nad jezerem (zastávka na pivko ve velmi svérázné hospůdce) a dál pak dlouhým stoupáním vyjet na planinu nad jezerem. Vyjíždíme ve třech trochu napřed…a bohužel špatně (do děsného krpálu, samozřejmě). Naštěstí nás dojíždí kolega a obrací nás na správnou cestu. Ta kupodivu stoupá celkem snesitelně, takže záhy sjíždíme hlavní skupinu. Nad kopci trochu hrozí bouřka, v dálce hřmí a na nás občas slabě poprchává. Bouřka nás ale zasahuje jen okrajem, přes planinu do Rujište už dojíždíme v pohodě. Cestou nás trochu překvapuje vyasfaltovaný úsek – představte si hrubou makadamovou polňačku, která uprostřed pustiny náhle přechází do široké uválcované šotolinovky, a pak do luxusní asfaltky…asi na dva kilometry, kde zase přechází do makadamu. V hospůdce nad silnicí (s dobrým výhledem) čekáme na zbytek skupiny a autobus s věcmi. Autobus nakonec dojíždí, ale na druhou stranu úzkého údolíčka, než jsme my. Všichni to objíždí normálně po silnici, jen já experimentuju s přímou cestou, ve strmém singlíku mi na sypkém podkladu ustřeluje přední kolo a letím přes řídítka. Zle naražený levý prostředníček, rozervaná rukavice (díky za ní!), odřená levá dlaň a předloktí, naražený bok. Kolo OK. Stany stavíme na louce pod hospůdkou v zatáčce silnice. S tou dodrbanou rukou to jde blbě, musel jsem si odřeniny přelepit, jinak bych si všechno opatlal krví. V hospůdce sedíme do zavíračky a ještě objednáváme snídani na zítra (množství korigujeme podle zkušeností z Lukomiru). Ujeto 33,97 km za 2:34:02, průměrka 13,23 km/h, nastoupáno 1137 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

24.8. – z Rujište přes Velež do Mostaru

Po ránu trochu hrozí bouřka, balíme proto svižně stany a věci dáváme do busu. Snídáme v hospůdce (burek + káva). Kolem krouží auto Nokia Maps s kamerama, tak asi budeme vyfocený 🙂 Chvíli hledáme pramen, abychom doplnili vodu (u hospody je jen dešťovka z nádrže). Pramen je kus pod vsí, ale máme to víceméně u cesty. Prakticky po rovině dojíždíme pod hřeben pohoří Velež. A přes ten se musíme dostat. Z map to není úplně jasné, nakonec ale zafungují GPS a nějakou cestu nalézáme. Stoupá to relativně pohodově až kousek pod hřeben. Okolní porost jeví známky bývalého lesního požáru. Potkáváme lesáky, cesta je od tahání dřeva pochopitelně dost rozrytá. Stoupání se přiostřuje a cesta je čím dál horší, tlačí nakonec úplně všichni. Pak je přes cestu zával. Chvíli přemýšlíme, jestli tam není schválně. Nakonec lezeme přes něj, cesta pokračuje dál a už je i sjízdnější. Po pravé straně (jako dolů s kopce) jsou cedulky, upozorňující na minové nebezpečí. bih8a Nejistota o stavu cesty končí, když potkáváme další lesáky. Blbý je, že jejich náklaďák blokuje celou cestu, oblézáme ho trochu krkolomně. Někomu dochází voda, vyptáváme se lesáků na pramen – prý cca kilometr dál jeden je. Když tam přijíždíme, vypadá to, že je vyschlý. Nakonec se ukazuje, že je tam studna, odkud se dá voda vytáhnout plechovkou na provázku. Doplňujeme bidony a dlouhatánským makadamovým sjezdem a serpentinami po úbočí kopce Brasina sjíždíme do vesničky Šipovac. Je tam mapa, na které je vyznačen námi právě absolvovaný přejezd jako oficiální MTB trasa. Takže je to asi „čistý“, uff. Kromě mapy ale ve vsi není vůbec nic. Pokračujeme už po asfaltu do vesnice Kružanj. Tam v hospůdce dáváme baštu a pivko. No a nakonec po krásné asfaltce sjíždíme do Mostaru (po levé ruce míjíme romantický Šćepan-grad). Ubytováváme se v hostelu a já zjišťuju, že jsem nějak nedomyslel logistiku – nemám nic na převlečení a s busem se uvidíme až zítra. Večerní prohlídku města a posezení v hospodě tedy musím absolvovat v dresu a tretrách (hlavně ty tretry jsou na oblázkové dlažbě v historickém centru města docela problém). Ujeto 62 km za 3:49:17, průměrka 16,22 km/h, nastoupáno jen 860 metrů (naklesáno ovšem cca o kilometr víc).

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

25.8. – Mostar, Blagajska Tekija

Kupujeme snídani v obchůdku hned vedle hostelu, a pak se jdeme projít ranním/dopoledním Mostarem, ještě bez davů turistů. Potom vyjíždíme z města po rovině kolem letiště do Blagaje. Tam jsou dvě atrakce – Blagajska tekija (klášter dervišů) a mocná vyvěračka – začátek říčky Buna. Procházíme se, fotíme, bohužel dovnitř do kláštera nemůžeme – nesplňujeme nároky na oděv (kalhoty pod kolena). V hospůdce u řeky utrácíme za oběd a pivko poslední marky. Po obědě přejíždíme k hlavní silnici do vesnice Buna, kde rozebíráme kola a čekáme na autobus. Nakládáme se, přes Metković přijíždíme do Chorvatska a pokračujeme do města Starigrad na hranici NP Paklenica. V malém kempu vytváříme hustou stanovou zástavbu. Večeřím „z batohu“ – nemám kune. Večer se scházíme na molu u moře, probíráme zážitky a sledujeme kazící se počasí. Spát jdu relativně brzo. Najeto 23,75 km za 1:13:42, průměrka 19,34 km/h, nastoupáno jen asi 50 metrů.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

26.8. – Starigrad, odjezd domů
Noc nám zpestřil asi ve 2:30 povykující ožralý průvodce od pěšáků. Nad ránem přišla vydatná bouřka, v mém zánovním stanu jsem se jí jen smál a spal jsem dál. Kolem šesté mě probudil ruch okolo stanu a podivné houpání. Zjišťuju, že mi pod stan asi někdo instaloval vodní lůžko – všechno se vlní. Uvnitř stanu je naštěstí sucho, podlážka zatím drží. Otevírám východ do předsíňky a vidím odplouvající sandály. Tretry, které jsem si tam dal, aby vyschly, šly bezpečně ke dnu. Když jsem ze stanu konečně vylezl, vidím, co se děje. V rohu tábořiště se udělalo hotové jezero…a já jsem v nejhlubší části (vody cca po kotníky). Vytahal jsem věci ze stanu a schoval je do umývárny (je tam sucho a počasí nevypadá moc stabilně). Stan jsem odkolíkoval a přenesl ho na suché místo. Sousedi neprošli tak dobře – jim voda podlážkou pronikla a měli všechno mokré. Počasí se postupně zlepšuje, ukazuje se sluníčko, chystám si snídani (z batohu), suším věci (hlavně ten stan) a definitivně balím batoh. Když oschl i stan, dobaluju a uklízím batoh do autobusu. Jen s malým batůžkem se pak přesouvám na pláž jižně od centra městečka. Je tam taková zřícenina, pěkné oblázkové pláže a skoro žádní lidé. Voda je ovšem dost studená, tak jen dopisuju deníček a nekoupu se. Pak jdeme s kolegou od pěšáků vyměnit nějaká eura za kune a hledáme, kde se najíst. Nakonec jsme našli a najezení se zase odsouváme na pláž. Voda už je OK, koupačka, fotím ryby. Odpoledne se přesouvám do kempu, odsoluju se (a taky foťák, hodinky atd.), dořešujeme nakládání věcí do autobusu. Pak vyrážíme na večeři a utratit poslední kune…což se mi daří skvěle, nezbylo mi vůbec nic. No a to je dovolené konec, vyjíždíme na cestu domů. Cestu nám ještě zpestřil jeden z pěšáků – ožral se tak, že na chorvatsko-maďarské hranici nebyl schopen komunikovat s celníky, a už to vypadalo, že nám „za odměnu“ rozeberou autobus.

Fotky z tohoto dne najdete ZDE

27.8. – příjezd do Brna, vlakem do Prahy
V Brně jsme po 7h ráno. Skládám si kolo, loučíme se a pomalu jdu na vlakové nádraží. Vlak mi jede tak akorát, kupuju lístek a už bez komplikací frčím do Prahy (když pominu, že s naloženým batohem jsem se skoro nemohl vejít do dveří a uliček ve vagónech). Doma rozkládám stan na chodbě (v pokoji na to nemám místo), aby doschl. A už mi zbývá jen piplačka se spoustou fotek.

Když to shrnu, tak zájezd byl super, viděli jsme toho dost (určitě víc, než pěšáci) a pojezdili nádherný terénky. A rozhodně to bylo náročnější, než loňský zájezd do Černé Hory. Svojí roli hrálo i to, že se sešla výjimečně namakaná skupina bikerů. Hodnocení kazí jen několik „černých teček“ – dezinformace z CK ohledně typu vleku na kola, nezodpovědní průvodci od pěšáků neschopní dodržet dohodnuté harmonogramy (průser s busem v Sarajevu) a na závěr ten řvoucí ožralý reprezentant CK v půl třetí v noci v kempu.

  • Aaa, už se nám objevují fotky od dalších účastníků! TADY najdete fotky od Pavla, našeho průvodce.
  • Tady je pěkná galerie fotek od Martina (z Třince)
  • Shodou okolností se ukázal i článek na iDnesu
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Sport. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Bosnou a Hercegovinou na biku mezi minovými poli

  1. Pingback: Prokletije MTB – část 1. | Seržovo virtuální domeček

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s