ŠUTR 2018

Po nepříliš povedeném maratonu jsem měl v úmyslu trochu si spravit běžeckou reputaci na tomto vyhlášeném krosu. Přihlášený jsem byl už co se registrace otevřely, takže startu nic nebránilo. S využitím MHD jsem se s dostatečným předstihem dopravil na start na Hanspaulce a v klidu se odprezentoval. Kupodivu jsem před startem ze známých natrefil jen na Petra z Běhej.com, který ale letos neběžel, protože pomáhal Michalovi jako dobrovolník v prostoru startu/cíle. Těsně před polednem se nás grupa běžců jen na jeden okruh shromáždila u startovní čáry. Michal před nás nastoupil a povídá: „Letos máme, novinku! Opravdickou startovací pistoli!“ A natáčel pistoli tak, abychom si ji všichni mohli dobře prohlédnout.

BUM! Výstřel se ozval poněkud nečekaně asi minutu před polednem. Inu…prst na spoušti…Dav běžců to ale neřeší a téměř po hlavě se vrhá dolů s kopce do Šáreckého údolí. Všichni mě předbíhají. Za chvíli se ovšem zase sápeme nahoru a situace se uklidňuje. Druhý seběh je technický, okolo mě to nikdo nechce moc hrotit a pořadí už se nemění. Jenže se mi rozvázala tkanička (Jak to? Však jsem měl dvojitou kličku!), takže po výběhu na silnici musím zastavit, abych si jí zavázal a skupinka kolem mě mi zdrhá. Zařazuji se mezi další běžce. Koukám, že někteří to fest přepálili a už chodí. Na stezce podél potoka mě dobíhá běžkyně, se kterou jsem absolvoval značnou část loňského ročníku. Super. Žvaníme a rozumným tempem se posouváme k občerstvovačce. Kolegyně mi zdrhla na naprosto přesně stejném místě, jako loni 😀 Ale neva. Na dno údolí sbíhám sólo a v dalším brutálním stoupání se dávám dohromady s další sympatickou slečnou, se kterou se držím až k Babě. Tam mi zdrhá, ovšem vzápětí mě dotahuje sličná zrzka, která má podobné tempo, takže se držíme spolu až nad další brutální stoupání po betonovém chodníčku, zakončené schody. Další kus jsem si užíval sólo a až na legendárních závěrečných schodech mě došel nějaký běžec. Spekulujeme, zda je šance dát to pod 2 hodiny. Moc realisticky to nevidíme, ale jak jsme vylezli nahoru, koukáme, že by to vlastně šlo. Au. Zmobilizovali jsme poslední síly, sprintujeme do cíle (kolega mi o kousek zdrhnul) a nakonec probíhám v čase 1:59:31! Předsevzetí splněno!

V cíli jsem se šel pozdravit se všemi, co jsem s nimi chvíli běžel – ve dvou to jde vždycky lépe a je proto na místě být za tu psychickou podporu vděčný. Pak jsem se chvíli věnoval vyžírání občerstvovačky, ale začala mi být zima, takže jsem nečekal na vyhlašování vítězů a vyrazil jsem k domovu. Jen na okraj – při prohlížení fotek z minulého ročníku jsem se všiml, že jsem měl loni stejné tričko i šátek. Vtipné 🙂 Samotný závod nelze, než pochválit. Výběr a značení trati, občerstvení, atmosféra…Takže za rok zase!