Prokletije MTB – část 1.

V rámci prozkoumávání nových tras v Černé Hoře jsem se přihlásil na tento zájezd Alpiny. Podle propozic tam právě měli v plánu výlety do několika zajímavých lokací. Zájezd sice byl označen jako kategorie 4, tedy dost HC…ale doufal jsem, že to na mém 26“ HT MTB s pevnou vidlicí zvládnu.

9.8.2018 – Cesta do Černé Hory
Před polednem táhnu velký bágl a bike na Hlavní Nádraží. S tím báglem nelze jet na biku = používám MHD. V příšerném vedru přijela klimatizovaná tramvaj, pak příjemně chladné metro a nakonec klimatizovaný rychlík EC (jízdenku s místenkou jsem si koupil v předstihu přes internet). Ve vlaku jsou i krásné háky na pověšení kol, takže poškození nehrozí. V příjemné atmosféře tedy valíme na Brno. V průběhu cesty přistoupila trojice veselých bikerů (jeli do Znojma), pijí rum a je s nima sranda. Pomohl jsem jim otevřít pivo (otvírák vždy po ruce), za což jsem byl odměněn panákem rumu. Slečna, co seděla naproti mně, dostala taky jednoho a vypadalo to na slušnou párty. Naštěstí je tu Brno, vystupuju a přesunuju se na UAN Zvonařka. Ze stání Alpiny akorát odjíždí bus se zájezdem do BiH…tak jsem se pozdravil s cykloprůvodcem, protože je to ten samý, se kterým jsem tam byl v r.2013. Náš bus přijíždí zanedlouho potom. Při nakládání docela koukám – cyklistů je nás jen 5, a to včetně průvodce. Kola tedy skládáme do vaků a aranžujeme je v zavazadlovém prostoru autobusu. V 18h odjíždíme. Krátké zastavení v Bratislavě (přistoupili poslední 2 cestovatelé) a pokračujeme do Maďarska. Před Budapeští trčíme docela dlouho v zácpě.

10.8.2018 – Příjezd do Plavu, Kofiljača
Zhruba ve 2h v noci jsme se trochu zdrželi při přejezdu maďarsko-srbské hranice. Cestou přes Srbsko stavíme na snídani (burek, káva = 3,- EUR). Srbsko-černohorská hranice už byla v rámci možností v pohodě, a tak cca ve 14:30 dojíždíme do Plavu (920 mnm). Bydlíme v malém penzionu na začátku městečka (kromě jednoho statečného, který je kousek pod penzionem ve stanu). Tedy, na ubytování jsme čekali asi hodinu, ale nakonec bydlíme. Skládáme kola a protože je ještě spousta času, průvodce navrhuje výjezd na kopec Kofiljača (1825 mnm) nad Plavem. Cestou se stavíme na policii – pro jeden z dalších dnů potřebujeme povolení pro přechod do Albánie mimo oficiální hraniční přechod. Prý zítra. OK. Zítra je ale sobota, tak tomu moc nevěřím. Sápeme se do nekonečného kopce, ale jak jsou všichni natěšení a plní sil, tlačíme jen pár krátkých strmých úseků (někteří to myslím dali úplně bez tlačení). V protisměru potkáváme velkou skupinu polských bikerek a bikerů, sjíždějících zpět do Plavu. Z vrcholku kopce jsou krásné výhledy a rostou tam lahodné borůvky, ale čas se krátí a musíme dolů. Ve sjezdu jsme minuli odbočku, takže jsme se vrátili trochu jinudy, než bylo v úmyslu…Sjezd nebyl tak svižný, jak mohl být – všude je překvapivě spousta louží s nevyzpytatelnou hloubkou a dost bahna. Večeřím zbytky vlastních zásob a u pivka (několika) v hospodě pak probíhá porada ohledně dalšího programu. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že jsme si za odpoledne projeli trasu plánovanou na celý 5.den 🙂 Tím je laťka nasazena opravdu dost vysoko…

  • ujeto 33,14 km, nastoupáno 946 m

11.8.2018 – Ropojana, Grebaje
Vstáváme v 7h, snídaně měla být v 7:30, ale vrchní pracuje ve slow motion režimu, tak se to trochu protáhlo. K snídani sýr, salám, omeleta, marmeláda, máslo, pečivo, džus, káva. Prakticky totožné snídaně jsme pak dostávali během celého pobytu v Plavu (jednou byl navíc ajvar a jednou byla místo omelety vejce na tvrdo). Zhruba v 8:30 vyjíždíme k policejní stanici řešit povolenku. Prý až v pondělí 😀 Starou silnicí po pravém břehu Plavského jezera jedeme do Gusinje a dál k obvyklým atrakcím – Ali-Pašini izvori (vyvěračka říčky Vruja, odvážlivci se koupou), Grlja (vodopád a ponor) a Oko Skakavice (někdy zvané Savino Oko – vyvěračka, opět malé osvěžení v ledové vodě). Oproti loňskému suchu je letos vody spousta, takže všechny atrakce jsou v plné kráse. Pro mě byl novinkou technický singlík od vyvěračky Ali-Pašini izvori dál do doliny Ropojana. Na hranici NP nás staví strážce parku = platíme vstupné 1,- EUR za osobu. Stoupáme dolinou. Pomalu nám dochází voda a žádný pramen v dohledu, nakonec jsem vyzvěděl od nějakého domorodce, že jeden pramen mají svedený ke stavbě hotelu o kousek dál v dolině. Doplňujeme tedy vodu a stoupáme na poslední morénu v dolině. Pod kola se nám motají tisíce malých žabiček. Za morénou má být Ropojansko jezero…jenže není. Místo něj je jenom louka. Docela záhada, vzhledem k tomu, že všude jinde je vody více než dostatek. Sjíždíme tedy zpět k vodopádu Grlja a v hospůdce hned vedle zastavujeme na doplnění energie (pivko, kačamak). Projíždíme opět přes Gusinje a stoupáme do doliny Grebaje. Začíná pršet. Schováváme se v hospodě a krátíme si čas diskuzí s pěšáky, kteří už za sebou mají první výlet (klasika – Volušnica, Talijanka). Pořád prší, tak odjíždíme v dešti. V Plavu sušíme věci a průvodce opravuje bajka – přetrhl lanko k přesmyku. My ostatní jdeme do centra na večeři. Nacházíme muslimskou restauraci TIMM. Vaří naprosto skvěle a za rozumné ceny. Po večeři ještě kávička…a na pivko musíme jinam – muslimové samozřejmě alkohol nevedou. Nakupujeme tedy pivko v supermarketu. Večer máme pravidelnou poradu ohledně programu na další den.

  • ujeto 70,54 km, nastoupáno 861 m

12.8.2018 – Albánie – Vermosh, Lëpushë
Míříme po silnici na západ a přes hraniční přechod Grnčar do Albánie. Hned za hranicí se fotíme u vyhlášené albánské atrakce – jednoho z mnoha bunkrů. Podél říčky Vermosh skrz stejnojmennou osadu. Asfalt se záhy vytrácí, poskakujeme po kamenité cestě (spolu s různými typy Mercedesů). Široké údolí se záhy rozděluje na úzký kaňon a údolíčko stoupající na jihozápad. Vracíme se zpět do Vermoshe. Zastavujeme na občerstvení v hospodě s kuriozní boudou na stromě. Výborná káva a pivko Tirana. Jeden číšník mluví srbochorvatsky, druhý anglicky – super. Obecně rozsah rozšíření angličtiny mě dost překvapil – jak v MNE, tak v Albánii, jí hovoří spousta dospělých a děti školou povinné snad všechny. Míříme zpět k hranici, ale před ní uhýbáme doprava a táhlým stoupáním vyjíždíme do Lëpushë. Všude zástupy Mercedesů. Je to zajímavý. Vedle v MNE je nejrozšířenější značkou VW, ideálně nějaký starý Golf. Tady v Albánii Mercedesy všech typů a stáří. Na fotbalovém hřišti v Lëpushë probíhá nějaká oslava. Všude se pečou ovce, lidi tančí, muzika, národní kroje…moc pěkné. Dáváme si pivko a sledujeme cvrkot. Ptal jsem se místních, co slaví. Prý že je neděle. No, kecali. Co jsem dohledal, tak to byla volba Miss Mountain (info i ZDE). Sjíždíme k hranici a míříme zpět do Plavu. Jenže hned za přechodem vedoucí navrhl cestu říčním korytem. Kolo se tam boří a nedá se jet – vracím se na asfalt a jedu do Gusinje. Akorát dojídám výborné čevápi, když přijíždějí ostatní, kterým se podařilo projet korytem řeky a najít nějakou silničku. Cestou do Plavu zjišťuji defekt předního kola. Měním tedy na předním kole duši a na zadním plášť (zjistil jsem, že byl říznutý a s tím tady nechci riskovat). Večer sedíme v hospůdce s Němci z kempu.

  • ujeto 77 km, nastoupáno 819 m

13.8.2018 – Hridsko jezero
Je pondělí, takže po snídani zase jedeme na policii řešit povolení. Konečně je tam ta správná osoba a slibuje nám, že odpoledne budeme mít povolení připravené. Pak se pouštíme do stoupání údolím směrem na východ od Plavu. Je to docela nářez – na jeden zátah se vystoupá z 920 mnm do cca 2150 mnm, a to na necelých 27 km. Takže to moc rychle nejede, nejstrmější místa jsme někteří i tlačili. Zhruba ve 2/3 stoupání (víceméně právě v nejstrmější části) jsme potkali párek domorodců, kteří vyráželi z katunu (salaše) u cesty na borůvky. Pán se ptal, kolik je hodin. Využil jsem jazykové znalosti a řekl mu to. Chlapík už-už chtěl odejít, když se najednou otočil a dal nám (byli jsme tam zrovna z celé naší skupinky jen dva) obrovskou domácí chlebovou placku plněnou kajmakem. Spoustou kajmaku. Vynikající! No a protože jsme právě trochu přemýšleli, jak to bude s obědem, tímhle se to elegantně vyřešilo. Dva chrti, kteří nám ujeli, na nás čekali u odbočky ke kosovské hranici. Oni si to vyšlápli (bonusový kopec – cca 200 výškových metrů na necelých 3 km), my ostatní jsme to oželeli – přece jenom čas kvapil a asi by nám to chvíli trvalo. Dojíždíme nad Hridsko jezero. Stezka k jezeru od hlavní cesty je dost krkolomná, s bajky ještě víc. Takže zastavujeme hned na prvním místě u jezera.

Odkládáme kola a vydáváme se hledat vodu – podle mapy je zde pramen. K prameni je ovšem nutné dojít kolem jezera, což obnáší přelézání kamenů a balvanů = v tretrách s SPD kufry vysloveně akrobatický výkon. Vodu jsme nakonec našli, ale nebyl to žádný upravený pramen. Malý potůček vytékal z podmáčeného paloučku. Vodu jsme brali kousek níže, kde potůček pěkně tekl a byl lépe přístupný. U jezera jsme potkali i dva pěšáky s batohy – asi Němci, vypadalo to, že tam chtějí nocovat. Protože taky sháněli vodu, podělili jsme se o právě získané informace. Kolega Karel má ve svém bezedném batohu vařič a pixlu kávy = vaří nám kávu a pro sebe ještě polívku. Tomu říkám příprava na náročné vyjížďky! Po občerstvení lezeme zpět na hlavní cestu. Stezku blokují krávy a tupě nás pozorují. Nakonec vylézáme na cestu…když vtom k nám běží pes. Trochu obezřetně ho sledujeme, ale za ním se blíží holčička a volá, že to je „dobar pas“. Asi fakt jo. Nechal se podrbat a šel si po svých. Už jsme si chtěli oddechnout, když holčička volá, že ten druhej není „dobar pas“. Sakra. Druhý pes se naštěstí drží kus vedle cesty. Sjíždíme zpátky do údolí (kratší a jednodušší cestou, než to bylo nahoru, ale není tak hezká). Všichni mi ujeli – je to dost kamenité, mám HT s pevnou vidlí a navíc mi moc nebrzdí přední brzda. Asi ve třetině sjezdu na Babino Polje (rozcestí) mě zastavují dvě děti (kluk a holka), které tam ženou kozy a krávy. Somrují „nešto slatko“…dokonce překvapily i angličtinou (something sweet). Mám poslední sojový suk, tak jsem jim ho dal…snad se o něj nepopraly. Dojíždíme do Plavu a na policii konečně vyzvedáváme povolení (11,- EUR). Večeříme opět v muslimské restauraci TIMM. Pak řeším tu nefungující brzdu – asi to byly zapečené destičky. Naštěstí mám nové, nasazuji je a je to krása! Před spaním pivko a klasický briefing k dalšímu dni.

14.8.2018 – Albánie – Çerem
S povolenkou od policie v kapse vyjíždíme po snídani jižně od Plavu do údolí Trokuske rijeke. Není to oficiální cyklostezka, ale cesta je víceméně v pohodě (až na velké bahnité kaluže). Překonáváme pár pěkných brodů. V závěru údolí se cesta zhoršuje, ale pořád je to +/- jetelné. Tlačím vlastně jenom proto, že už nemůžu – zase kopec jak sviňa. V sedle Qafë Vranicë (1640 mnm) na hranici s Albánií dáváme pauzu. Pak sjíždíme hodně dobrou cestou do Albánie…a hned kousek pod sedlem narážíme na stánek s občerstvením. Pivko přijde vhod. Prakticky hned za stánkem odbočuje z hlavní cesty turistická stezka kolmo na vrstevnice dolů do údolí. Průvodce říká, že je to na bajku jetelné, tak to zkoušíme. Je to tak 50/50. Pěšinka je úzká a vyšlapaná do hloubky, ostré zatáčky a trčící balvany = někam se s kolem prostě nedá vejít. V závěru sjezdu trochu nešťastně padá Karel a naráží si zápěstí (EDIT 22.8.2018 – teď v mailu čtu, že „sadra 5 tydnu tristiva zlomenina zapesti). Dole v údolí tedy nejprve řešíme fixaci (sešly se asi 3 lékárničky = zodpovědní cyklisté).

Vesnička Çerem (1130 mnm) je víceméně opuštěná. Aktivní osídlení je v údolí cca 1 km na severozápad. Než jsme tam ale dojeli, z cesty nás anglicky nahánějí děti, že hospoda je ukrytá za nedalekým domem. A fakt. V altánku už sedí tři sličné Němky, dáváme se tedy do řeči. Jídlo vychvalují, tak to zkusíme. Výborná káva, zeleninový salát, kajmak s paprikou a čerstvě upečený domácí chleba, pivko. Při placení nás ale zaskočilo ošklivé překvapení – ceny jsou oproti očekávaným nadsazené tak o 1/3. Někdo zkouší smlouvat, ale nemá to smysl – pan domácí je neoblomný. Ponaučení pro příště – nejprve zjistit ceny a až pak objednávat. Stoupáme zpět k bufetu, tentokrát ovšem po normální široké šotolinové cestě. Zase stavíme na pivko. Přes sedlo se spouštíme zpátky dolů do Plavu. Sjezd byl docela zábavný, jen Karel musel jet s naraženým zápěstím hodně opatrně. Večeříme zase v restauraci TIMM…už jsme tam skoro štamgasti 🙂 V podvečer myjeme kola – na další den nám je má kus převézt autobus, tak abychom tam neoklepali metrák bahna. Předpověď počasí ale vypadá hodně špatně, tak je plán nejistý…

  • ujeto 47,45 km, nastoupáno 1279 m

15.8.2018 – Gropa Memina
Stereotypní snídani si většina z nás vylepšuje o jogurt ze supermarketu. Předpověď počasí se nelepší, má pršet. Původní plán tedy rušíme a volíme alternativní kratší vyjížďku. Z Plavu vyjíždíme jihozápadně po značené cyklotrase PL03. Po sedmi kilometrech sjíždíme z asfaltu a začínáme stoupat lesem. Cesta je čím dál horší – kameny, vymletá koryta, popadané stromy, místy je cesta úplně zarostlá vysokou trávou a křovím. Navíc velmi strmá. Stoupání k opuštěnému katunu Gropa Memina (1744 mnm) má přibližně 4,5 km a víc jak půlku jsem tlačil. U katunu je pramen, doplňujeme vodu, odpočíváme a sušíme propocené věci.

Zanedlouho po nás přichází dvojice Belgičanů, které jsme předjížděli kousek za Plavem. Trochu se diví, jak jsme se tam s bajky dostali. Moji tři kolegové (Karel léčí zápěstí, tak dnes odpočívá) se chtějí podívat ještě o kousek dál, až do sedla ve výšce 1910 mnm. Mě se teda dalších skoro 170 výškových metrů tlačit nechce. Tak ještě chvíli relaxuji, a pak se pomalu pouštím do sjezdu zpátky na asfalt. Až na pár extrémně zarostlých míst a padlé stromy to kupodivu jde jet víceméně v pohodě. Ovšem klasika – už na dohled silnice jsem polevil v pozornosti, přední kolo mi odskočilo do strany a švihnul jsem sebou. Naštěstí bez následků. Právě jsem na silnici kontroloval kolo, když dorazilo „vrcholové družstvo“. Sváťa si ve sjezdu pořídil defekt, takže jsme ještě počkali, než to opraví. Společně sjíždíme do vesničky Hakanje a po staré silnici míříme na Plav. Ve vsi Vojno Selo odbočujeme na polňačku, která vede na poloostrov v Plavském jezeře (jedná se vlastně spíš o náplav od říčky Ljuča). Pořizujeme pár fotek a vracíme se do Plavu. Večeře již klasicky – TIMM (tři velké kuřecí špízy s kajmakem, dva kopečky výtečné zmrzliny, skvělá káva = 6,50 EUR). Zase myjeme kola (zítra už prý fakt tím autobusem pojedeme). Večer jsme zašli do restaurace v penzionu na pivko a pokec s pěšáky.

  • ujeto 30,98 km, nastoupáno 846 m
  • mapa trasy (bez odbočky k jezeru)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Sport. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s