Prokletije MTB – část 2.

16.8.2018 – Mokra Planina
Ráno nakládáme kola do autobusu, který nás křivolakou silničkou vyváží do sedla Čakor (1840 mnm, severovýchodně od Plavu). Spolu s námi jede skupina pěšáků – jednodenkářů. Sotva autobus zastavil, pěšáci svižným krokem mizí po hřebenovce jižním směrem. Nám chvíli trvala příprava kol. Než jsme ale stačili odjet, přiřítila se hlídka pohraniční policie v Dusteru, zablokovala autobus a začala zjišťovat, co jsme zač. Kontrolují doklady, ale nakonec nás pouští. Asi mysleli, že chceme tajně do Kosova 🙂

Vyrážíme po hřebenovce severním směrem a snažíme se moc neztratit výšku (když už nás autobus tak pěkně vyvezl). Přes různé salaše – Rušin krš, Mašnički katun, Vraćevo, Ravna Mokra, Završ, Javorak, Gusarice – dojíždíme do sedla za kopcem Usovište (1860 mnm). Tam jsme usoudili, že už jsme dost daleko, a prakticky stejnou cestou se vracíme na Rušin krš. Odbočujeme na západ a cyklotrasou TT3 dojíždíme k maličkému kostelíku Petra a Pavla. Jen jsme zastavili na focení, přibíhají dvě hravá štěňata a dožadují se pozornosti. No, neodolali jsme 🙂 Od kostelíku nás čeká dlouhý sjezd zpátky na asfaltku, po které nás ráno vyvezl autobus. Zpestřujeme si ho zastávkou na sklizeň malin, ostružin a jahod kolem cesty. Po silnici sjíždíme do vsi Gornja Ržanica. Tady se v malém obchůdku občerstvujeme pivkem a zjišťujeme, že majitel má na prodej docela dobrou rakiju. Tři z nás nakonec kupujeme po litru (1 litr = 7,- EUR). A na další cestu jsme ještě od chlapíka z vedlejšího sadu dostali pytlík vynikajících švestek. Pak se už po silnici (nejprve po staré na pravém břehu řeky Lim, pak po hlavní) vracíme do Plavu. Večeře opět TIMM. Sváťa řeší nefunkční zadní kotoučovku (asi zavzdušněná), nevyřešil to, tak dál prý pojede jen na přední. Hmmm…

  • ujeto 59,15 km, nastoupáno 836 m

17.8.2018 – Markolin krst
Po snídani ukrutně rychle valíme v klasickém vláčku po hlavní silnici až do Andrijevice. Odbočujeme do údolí říčky Zlorečica a příjemnou cestou pozvolna stoupáme údolím přes Bojoviće do Ðulići. Tady se údolí dělí – doprava říčka Perućica, doleva Kuckaja. Jedeme doleva dlouhou poklidnou pasáží podél říčky (spíš už jen potoka) až do vesnice Kuti. Cyklotrasa je značena kousek za vsí do brutálního kopce (na 2,2 km vzdálenosti nastoupá 445 metrů) a po hranici s Albánií na jih zpět nad Gusinje. Jenže u nájezdu do stoupání číhala hlídka pohraniční policie v Defenderu a stopla nás. Protože prý stezka místy zasahuje až do Albánie, je možné ji absolvovat jen s povolením, jaké jsme měli k výletu do Çerem. A to teď nemáme. Policisté nás nasměrovali do vedlejšího údolí, že tam by to prý šlo. OK, ale není tam žádná cyklotrasa. Ale cesta (nějaká) na mapě je. Tak to zkusíme. Pohraničníci nás cestou předjíždějí, asi si chtějí zkontrolovat, že fakt pojedeme tudy. Z vesnice Kuti se tedy vydáváme jihovýchodně údolím potoka Štitska rijeka. Cesta se velmi rychle stává hodně kamenitou a prudce se zvedá. Zezadu nás dojíždí prázdný náklaďák a já dostal spásný nápad. Mávám na řidiče a ten nás po krátké domluvě vzal i s bajky na korbu. Náklaďáček poskakuje, kolébá se, ale statečně stoupá. Odvezl nás sice jen asi 1,5 km, ale ušetřil nám značný kus velkého stoupání po špatné cestě. Na palouku, kde nás vysadil (jel tam pro dřevo), na něj čeká žena s dcerou a ještě jeden kolega. Revanšujeme se sladkostmi pro holčičku, která se taky trochu povozila na 29er bajku 😀 Všichni jsou spokojení. Cesta dál nestoupá tak strmě a dá se jet docela dobře. Projíždíme kolem katunu Savovića a zas se to přiostřuje…ale furt to jde. Před námi na cestě stojí auto, kolem poházené obrovské špalky dřeva (průměr tak 80 cm). Koukáme, co je to zač, když vtom se z lesa nad námi ozývá rachot a další špalek se řítí svahem dolů k autu. Kupodivu zastavil na cestě u auta, mezi ostatními. Řvu nahoru do lesa, že bychom rádi prošli, tak ať nic nehází. Ale stejně jsem byl připravený sprintovat pryč – být trefený takovým špalkem, tak je to tutovka konečná. Na konci široké cesty znova potkáváme pohraničníky, obracejí se a sjíždějí zpět do údolí. Začíná pršet a nás teď čeká brutálních 1,3 km lesem kolmo na vrstevnice, přičemž máme vystoupat z 1450 mnm do 1750 mnm. To je ještě brutálnější, než původní plán. Jak prší, cesta se stává kluzkou a jde to ještě hůř. V naději, že přestane, jsme se chvíli schovávali pod stromy, ale nakonec jsme to vzdali. Čím delší čekání, tím víc bahna na cestě. Využíváme bajky jako trekové hůlky – popostrčit bajka dopředu, zabrzdit, udělat krok směrem k němu…a tak furt dokola. Kousek pod sedlem je už cesta skalnatá = tolik to neklouže. Je tam malá plošinka s pramenem. Za hezkého počasí to tady musí být nádhera. Dáváme malou pauzu a při té příležitosti ožíráme okolo rostoucí jahody a maliny. Pořád prší, občas hřmí… Na samotném hřebeni potkáváme domorodce s bandaskami borůvek. Naviguje nás na strmou stezku dolů okolo opuštěného katunu Kunj Markolin. Kousek po travnatém svahu jde dokonce jet, pak už ale bajky zase taháme v ruce. Stezka je sice nesjízdná, ale schůdná relativně dobře (tretry to trochu komplikují). Od sedla (1750 mnm) ke katunu (1550 mnm) je to jen 1,1 km. Háček je v tom, že od katunu se musíme dostat k silnici (950 mnm) a to na 1,3 km vzdálenosti. Tedy 600 výškových metrů. Po pár metrech zjišťujeme, že po cestě naznačené na mapě ve skutečnosti není ani památky. Kloužeme dolů svahem, větve se nám pletou do bajků a pod nohy, prodíráme se křovisky (často trnitými). Jde to neskutečně pomalu…hlavně kvůli bajkům. Pak se trefujeme na suťový svah, kterým to jde trochu rychleji, ale zase pády více bolí. Porost řídne…a my vylézáme na skalní plošině ve výšce 1050 mnm – tedy stále cca 100 metrů nad silnicí. Všude kolem skály. Představa, že bychom se zase měli škrábat nahoru, je děsivá. Naštěstí Sváťa nachází kamzičí stezičku, kterou se dá slézt na dno rokle po levé straně. Už neprší, tak to ani tolik neklouže. Na dně rokle je zase suť, sestupujeme a vylézáme na zahradě za domem u silnice (mezi Radončići a Bojovići). Nikde nikdo, jen dobromyslný pes náš přišel přivítat. Kupodivu nikdo neutrpěl žádné zásadní škody. Úplně vyřízení v klidu dojíždíme do Gusinje a hledáme, kde si dát čevápi. Tam, kde jsem si je dával minule, provádí údržbu grilu. Ale majitel nás směruje do podobného podniku vedle hlavní mešity. S úlevou si sedáme a objednáváme výborné čevápi. A je to vtipné – podnik vedle mešity má i pivko 🙂 Po staré silnici dojíždíme do Plavu a uvádíme se do civilizovaného stavu. Večer trochu kalíme s pěšáky – museli jsme oslavit, že jsme to ve zdraví přežili 🙂

  • ujeto 72 km (to je odhad, vzhledem k tomu lezení), nastoupáno 1213 m

18.8.2018 – přejezd na planinu Štavna
Ráno se vstává trochu ztuha. Naposled si „užíváme“ stereotypní snídani, balíme batohy a dáváme je do autobusu. S využitím vedlejší silničky na pravém břehu řeky Lim dojíždíme do Andrijevice. Máme spoustu času, protože autobus s věcmi má na Štavna přijet až k večeru (čeká v Plavu, až se pěšáci vrátí z jejich výletu na Visitor). V Andrijevici na náměstí si v pekárně kupujeme nějaké dobroty a v kavárně u hotelu si dáváme kávičku. Přitom pozorujeme nakládání jiného českého zájezdu, který právě končí a vrací se do Čech. Z Andrijevice až do Ðulići je cesta stejná, jako včera. V Ðulići ale odbočujeme do údolí Perućice vpravo. Až do Jošanice jedeme podél říčky. Cestou zjišťuji defekt, tak to ve stínu u Jošanice opravuji. Kolegové mezitím našli o pár set metrů dál sympatický hostel Mojan s pivkem za 1,- EUR. Je to vlastně bývalá základna pohraničníků SFRJ, ale moc pěkně zrekonstruovaná. Zajímavý tip na ubytování. Jako kuriozita stojí za zmínku, že kousek nad Jošanicou je místo zvané Japan, přičemž na informačních tabulích je to fakt napsané i japonsky 🙂 Občerstveni se vracíme do Jošanice (930 mnm) a vydáváme se do hlavního dnešního stoupání – na planinu Štavna (1700 mnm). Na těch 770 výškových metrů máme cca 8,5 km. Hlavní část se ale nastoupá během prvních 4 km (do 1400 mnm). Naštěstí je cesta široká a pevná. I tak jsem ale dost tlačil. Od rozcestí na 4. km už to šlo jet pořád. U cíle jsme dost brzo, autobus s věcmi je ještě kdovíkde. Využíváme času k prohlídce planiny. Zároveň hledáme možnosti, kde se dá najíst. Vypadá to ale, že jediná šance je v Eko Katun Štavna, kde jsme ubytováni. Dáváme si tedy výbornou večeři. Ceny jsou bohužel vyšší, je to atraktivní lokace, něco jako u nás například horské chaty v Krkonoších (pivko 2,- EUR, jídlo cca 8,- EUR). Ale nevaří se z polotovarů, vše je z lokálních čerstvých surovin = naprosto vynikající. Jen příprava pochopitelně chvilku trvá, když se to vaří na objednávku. Ubytování je ale, podle informací našeho průvodce, levnější, než v Plavu. Když konečně dorazil autobus, stěhujeme se do chatky. Je velice pěkná, pro 6 lidí, s vlastní koupelnou, WC, teplou vodou a kuchyňkou. Nás je v ní jen 5 – celá naše cyklistická skupina. Večer v chatce probíhá v družném hovoru s průběžným degustováním rakije.

  • ujeto 53 km, nastoupáno 1279 m

19.8.2018 – odjezd do Čech
Ráno nás překvapila luxusní snídaně. Čerstvě upečené (a průběžně dopékané) domácí vdolečky, bylinkový čaj (mátový – máty všude kolem roste spousta), domácí sýr, marmeláda, máslo… Hlavně ty vdolečky – ó jé! Po snídani balí tři z naší skupinky věci a dávají si je do autobusu. Mají ještě v plánu poslední vyjížďku, vlastně sjezd do Andrijevice, kde je má naložit autobus. S tím ale souvisí trochu polní podmínky – před cestou bez koupele (možnost jedině v řece), převlékání někde za křovím a dobalení věcí bůhvíjak. Takže se Sváťou jsme se rozhodli, že si to odpustíme. Pěšáci lezou na Komovi, takže čas do jejich návratu trávíme procházkou po planině, pospáváním v chatce a kávičkou v hospůdce. Cca v 15h se konečně všichni nakládáme do autobusu a úzkými serpentinami sjíždíme do Andrijevice. Míjení se s auty v protisměru je někdy fakt velké dobrodružství, ale řidiči to zvládají bravurně. V Andrijevici nakládáme naše tři kolegy a vyrážíme k domovu. V Berane ještě zastavujeme u supermarketu na dokoupení zásob na cestu. Přechod do Srbska nás kupodivu moc nezdržel, tak jsme zvědaví, jak dopadne přechod ze Srbska do Maďarska. Zádrhel se ale vyskytl už na cestě Srbskem, někde kolem Čačaku, jestli jsem to dobře postřehl. Dlouhé úseky silnice jsou rozkopané a provoz je kyvadlový, řízený semafory. Ovšem protože jsou úseky dlouhé, jsou dlouhé i intervaly na semaforech – hodně se čeká. U Bělehradu konečně najíždíme na dálnici a už to frčí.

  • 20.8.2018 – zase doma
    Na srbsko-maďarské hranici jsme se sice chvilku zdrželi, ale víceméně to bylo taky v pohodě. Překvapivé. A přibližně v poledne jsme v Brně! Skládáme kola, loučíme se…a čtyři z naší pětice míříme stejně na vlakové nádraží. Teda, Karla jsme ztratili někde cestou. A s Danem a průvodcem Kubou se loučím až na nádraží. První rozumný vlak nestíhám, respektive už do něj nejde udělat rezervace – je to EC a tam je rezervace pro kolo nutná. Za hodinu mi ale jede další (railjet), takže si kupuji lístek na něj. V nádražní hale je vedro, už se nemůžu dočkat vlaku. Ve vlaku je klima, spousta místa a cesta do Prahy ubíhá naprosto skvěle. A něco po 16. hodině jsem zase doma.

  • Celkem najeto rovných 500 km, nastoupáno celkem 9613 m
  • Všechny moje fotky z akce najdete ZDE
  • Stránky s oficiálními cyklotrasami v Černé Hoře najdete TADY

Náklady:
CK Alpina = 14680,- Kč
Doprava Praha-Brno (vlak EC) = 184,- Kč
Doprava Brno-Praha (vlak railjet) = 319,- Kč
Útrata (151,- EUR + pivo v autobusu) = cca 4071,- Kč
Celkem náklady = 19254,- Kč (tedy víc jak 2,5x tolik, než loni dovolená vlastním autem)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Sport. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Prokletije MTB – část 2.

  1. Pingback: Prokletije MTB – část 1. | Seržovo virtuální domeček

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s