Mil-Tec HardShell Breathable Jacket Mandra Wood

Moje stávající softshell bunda (Envy Siberium 10000 SRC SS) se po minimálně deseti letech častého používání pomalu odebírá do věčných lovišť (záda prodřená od batohu, zipy v háji), takže jsem hledal důstojnou náhradu. Mojí pozornost upoutala tato bunda: Mil-Tec HardShell Breathable Jacket Mandra Wood. V našich končinách se dá sehnat za cenu těsně pod 2000,- Kč, háček ovšem byl, že nebyla skladem v mojí velikosti (L). Takže jsem si na ní necelý měsíc musel počkat. A dnes přišla.

Materiál je tužší/pevnější, než softshell. Zevnitř je membrána, na pohled podobná GTX (ale strukturou hrubší), přelepené švy. Hádám, že to nepromokne, neprofoukne, ale dýchat moc nebude. Bunda není zateplená = to se dá řešit dle potřeby přidáním vrstvy pod ní. Střih je na delší-štíhlejší postavu. Bral jsem velikost L (měřím 185 cm) a je mi, jako by jí šili na mě…ale nesmím moc ztloustnout 🙂 Kapsy jsou na rukávech, bocích a zádech + větrací zipy v podpaží. Zipy jsou pogumované = nebude do nich zatékat. Na rukávech jsou také velcro panely na nášivky. Kapuce se dá srolovat a přichytit chlopní na suchý zip. To mi moc vychytané nepřijde, respektive už jsem viděl lepší řešení. Stahování kapuce a spodního okraje bundy je řešeno pruženkami v tunýlcích, všechny viditelné konce pruženek mají plastové koncovky.
Bunda celkově vypadá velice kvalitně, dobře ušitá z kvalitního materiálu. Jediné, u čeho mám trochu pochybnosti, je kvalita/trvanlivost zipů…ale to ukáže až čas.

Reklamy
Rubriky: Armáda, Ze života | 2 komentáře

Kurs Base47 – Puška lekce 2 – repete

Už jsem dlouho nebyl na žádném střeleckém kurzu a opakování je matka moudrosti. Takže jsem se (zase) přihlásil na tento kurs. Podle předpovědi mělo být docela chladno, tak jsem chvíli řešil, co na sebe. Nakonec mi stejně byla zima 🙂 Ráno jsem do auta naskládal AKčko, Glocka, haldu plných zásobníků, vestu a tak… Zastavit mě policie, asi by mě odstřelili RPGčkem jako teroristu 🙂 I přes hustou mlhu se mi povedlo dorazit na střelnici včas. Ostatní střelci si chystali vybavení a přitom se probíral incident, který se na této střelnici přihodil před pár dny. Inu – „user error“.

My jsme začali jako obvykle otestováním nastřelení mířidel a základními drily na zahřátí. Poprvé jsem měl na kursu AKS-74U, což má jistá specifika. Vlastně jediný opravdu zásadní rozdíl (oproti Sa58 a klonům M4, které měli ostatní střelci) je absence střelecké pohotovosti. Závěr tedy není možné zablokovat v otevřené poloze. Pro pauzy mezi jednotlivými cvičeními jsem si po dohodě s instruktory musel vystačit jen se zajištěním zbraně (po bezpečném vybití, pochopitelně). AKčko se chová naprosto kultivovaně, vůbec nekope (takže se z něj dá v nouzi v divné pozici vystřelit A TREFIT i bez opory pažby) a je spolehlivé jak smrt. Ostatní střelci sem-tam řešili nějakou závadu (špatné podávání u Sa58, což asi byla chyba zásobníků, double-feed u M4 atd…), já nic. Jediné, s čím jsem trochu bojoval, byly sumky. Mám na zásobníky otevřené sumky, které jsem kdysi kupoval pro Sa58. Zásobníky pro AK ale mají docela velký „zobáček“, který slouží pro zachycení zásobníku ve zbrani. Bohužel za tentýž zobáček se zásobníky zadrhávaly v sumkách a nechtěly ven. Asi budu muset místo měkkých sumek pořídit nějaké plastové/kydexové.

Postupně jsme se propracovali ke střelbě za pohybu a nakonec i ke střelbě v leže/pod autem. Protože tohle už nejsou úplně snadné pozice, nejprve jsme je chvíli „sušili“, ale pak došlo i na střelbu, kdy nám auto „simulovala“ bedýnka na munici 🙂 A také došlo na střelbu s přechodem na záložní zbraň (pistoli), přičemž jsem zjistil, že bych s tím Glockem měl asi víc cvičit. Jako, ne že bych netrefil terč, ale chybí mi tam rychlost a jistota. Nesmím opominout trochu pozdní oběd, a to hlavně proto, že jsme měli štěstí a v místní kantýně se objevila v nabídce daňčí žebírka! Uááááááá! To byla ŇAMKA! 🙂 A navíc velmi slušná porce (s bramborem) jen za 105,- Kč. Nejlepší hospoda široko-daleko 🙂

Poslední cvičení bylo ve dvojici, kdy jsme střídavě „řešili“ popry a papírové terče, za průběžného krytí se a přesunů dopředu. Viz poslední foto. To auto je erární vrak, který slouží pro účely výcviku 😉 Dali jsme si to každý aspoň 2x.

Kurs byl tedy z mého pohledu velmi povedený, pomohl mi sžít se trochu s AKčkem a odhalit mouchy ve výstroji i tréninku. Teď by bylo vhodné navázat dalším levelem, uvidíme, jak se zadaří. Zatím musím doplnit zásoby munice 🙂 Cestou zpět do Prahy jsem ještě vychytal benzín za 28,90 Kč/litr, takže jsem vzal plnou. Megaúspěšný den. Teď se mi na zemi válí rozebrané AK a Glock a čeká na čištění. Jdu na to…

  • Pár fotek od Base47 najdete ZDE
Rubriky: Armáda | Komentáře: 1

Kros Bučiny

Hledal jsem nějaký zajímavý závod poblíž Prahy a z termínovky na mě vyskočilo toto. Přes internet jsem se zaregistroval a dnes ráno jsem dorazil na hráz Voděradského rybníku. Protože jsem si přivstal, byl jsem na místě mezi prvními a tedy jsem v klidu zaparkoval přímo na hrázi, pár metrů od zázemí závodu. Super. Prezentace také proběhla rychle, fronta ještě žádná. Během chvíle se ale začali závodníci sjíždět ve velkém a parkoviště kolem byla rázem plná. A taky se u prezentace vytvořila fronta. Vzhledem k velkému množství závodníků trvala prezentace trochu déle = start byl o chvíli odložen. Nakonec v 11:15 startují závodníci na 10 km trať a po jejich odběhnutí se do koridoru řadíme my, na 15 km.

7-210-fotografie-39-78Zhruba v 11:25 je odstartováno. Běžců je spousta, takže na prvních pár stech metrech je trochu strkanice, ale v prvním seběhu už se to řadí do vláčku. Tepu úplně šíleně, asi 180 bpm. Ale nohy běží, tak se pomalu posouvám startovním polem dopředu. Nečekané. Cesty jsou měkké, ale vysloveně bahno je jen místy. Spíš jsou zpestřením stromy polámané nedávnou vichřicí, různě popadané přes cestu. Musí se různě přelézat, podlézat, obíhat svahem…Běžím v silničních botách (krosky jsem zlikvidoval v červenci v Broumovských stěnách), ale kupodivu docela drží. Na trati je pár pasáží, kdy cestu hledám marně…trať je vyznačená prostě napříč lesem, obvykle do brutálního kopce 🙂 Asi jsem nějak přepálil začátek. Cca po osmém kilometru trochu tuhnu a postupně mě předbíhá skupinka, které jsem zdrhnul po startu. Zařazuju se do následující skupiny. Pod dalším kopcem překvapení – u trati stojí Mistr. Tedy, ne živý, ale papírová figurína v životní velikosti. A má nataženou ruku…tak jsem si s ním plácnul 🙂 Už se blížíme k cíli, ale jsme dost vyřízení. Do prudšího kopečka jdu, když v tom mě předbíhá subtilní běžkyně a hecuje. Říkám jí, že takovou motivaci si nemůžu nechat ujít. Slečna se směje a zdrhá mi…teda, jen o kousek, až do cíle jsem jí měl na dohled. Průběh cílem mě trochu překvapil – čas 1:36:26 jsem opravdu nečekal, myslel jsem, že budu rád za čas kolem 1:40. Výškový profil závodu na obrázku níže.

V cíli se občerstvuju čajem a výborným větrníkem (prý home-made z nějaké soukromé cukrárny). No a protože jsem začal vychládat, tak jsem se přesunul k autu, převlékl se a odfrčel domů na zasloužený oběd.

Závod musím zhodnotit jako moc povedený. Dobře značená a technická trať promotaná skrz krásnou podzimní přírodu NPR Voděradské bučiny, slušné zázemí (jedna občerstvovačka na trati, čaj a pamlsky v cíli) a dobrá organizace. Jo a nesmím zapomenout na hezké finisherské medaile. Takže zařazuji do své termínovky na příští roky.

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Nějaké fotky z prostoru startu/cíle jsou TADY
  • Spoustu fotek najdete ZDE
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Pražský maraton 2017

Jelikož jsem kvůli jiným aktivitám přes léto moc netrénoval, přistupoval jsem k tomuto závodu s velkým respektem a bez nějakých očekávání. Cíl byl vlastně jen jeden – dokončit v limitu.

Zjistil jsem, že z Bráníku mi jede až na Hradčanskou přímá tramvaj. Super – doprava tedy velice jednoduchá a bez přesedání v centru. Do Stromovky je to pak již jen dvě zastávky autobusem. Okolo startu/cíle už byla spousta závodníků, na prezentaci trochu fronta, ale ubývalo to rychle. Jako vždy jsem se potkal se spoustou známých…člověk by se skoro zakecal, že by propásl start. S oblečením to letos bylo jednoduché – mělo být teplo, takže krátké kalhoty+tričko s krátkým rukávem.

V 10:00 je odstartováno. Dávám se dohromady s kamarádem, běžíme tempo tak 5:30/km a kecáme. Závod nám tak rychle ubíhá, až cca do 15.km (běží se 10 okruhů po 4,2km). Začínám cítit svaly v nohou – nojo, když není natrénováno…Takže musím trochu zpomalit a kolega mi zdrhá. Pokračuju sólo, zatím furt jakž-takž v pohodě až do 25.km (půlmaraton jsem měl těsně přes 2h). Dostavuje se krize, stejná, jako mě obvykle potkávala až po třicátém kilometru. Další okruh se proto sotva plazím. Kamarád, fungující jako organizátor a fotograf, mi dává loknout piva. To mi trochu srovnává sladkou chemií rozhozený žaludek. Zezadu se na mě dotáhl starší fousatý běžec a začal mě hecovat. Dali jsme se tedy dohromady a další dva okruhy jdeme společně. Bohužel chlapík je o kolo napřed. Takže když se blížíme k cíli mého devátého (a jeho desátého) okruhu, chlapík zrychluje a utíká mi. Do posledního okruhu tedy vybíhám zase sólo. Asi v půlce okruhu se na mě dotahuje běžkyně s číslem 60 a že to prý doklepeme do cíle společně. Ve dvou to jde skutečně lépe, takže nakonec probíháme finišem v čase 4:42:45. Je to hodně pomalé, ale odpovídá to tomu nulovému tréninku v létě. A navíc podle některých běžců prý byla trať zase delší (už to tak bylo loni).

(C) Jan Zubíček

Po doběhu dostávám dřevěnou medaili (nic moc koláč z větve s vypáleným letopočtem) a jdu se najíst. Párky ještě jsou, ale PIVO UŽ DOŠLO!!! Katastrofa! 😦 To pochopitelně sráží celkový dojem ze závodu, který byl jinak moc fajn. Dodatečně jsem se dočetl, že se změnil organizátor závodu. Proto na občerstvení nebyly rohlíčky z pekárny Kabát a pro finishery taška s nějakým CD+tyčinkou+jablkem, jako v minulých letech. No, uvidíme, jak to nový organizátor uchopí. Po jednom ročníku to je těžké posuzovat…

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Velkou fotogalerii najdete TADY (je odsud i ta fotka výše – díky za ní)
  • A ještě jedna fotogalerie ZDE
Rubriky: Sport | Napsat komentář

Support Catalunya!

Obrázek | Posted on by | 2 komentáře

Českosaské Švýcarsko

Pátek 22.9. – Edmundova soutěska, Pravčická brána
Brzo ráno odjíždíme z Prahy směr Děčín a Hřensko, kde máme domluvené ubytování. Je to pokojíček pro dva s vlastním umyvadlem, WC, sprcha a kuchyňka sdílené s dalšími dvěma pokoji. V těch sice byli na dvě noci ubytovaní nějací Němci, ale prakticky jsme je nepotkali. Cena 300,- Kč osoba/noc, parkování před penzionem (přímo v centru Hřenska). Jen jsme naházeli věci do pokoje a vyrážíme na první výlet. Proti proudu Kamenice do Edmundovy soutěsky, kde se vezeme na lodičce (80,- Kč/osoba). Horní část kaňonu Kamenice (Divokou soutěsku), která je také průjezdná lodí, se rozhodujeme vynechat – stezka dál kaňonem je totiž v rekonstrukci = neprůchozí, tudíž bychom se museli vracet. Od Mezního můstku tedy zelenou TZ stoupáme po příkrých schodech na Meznou a po silnici jdeme dál na Mezní Louku. Tady nastupujeme na zdejší asi nejpopulárnější trasu po červené na Pravčickou bránu. I když je pracovní den a mimo sezónu, je zde docela hodně lidí…ale zase žádná šílená procesí, jako v sezóně. Stoupáme až pod Pravčickou bránu, ale nechce se nám platit 75,- Kč za osobu za vstup. Fotíme tedy jak se dá a sestupujeme po červené TZ na Tři prameny (cestou jsme si ještě udělali malou odbočku k jeskyni Českých bratří). Po silnici se pak vracíme do Hřenska.

Sobota 23.9. – Grosser Winterberg, Rotkehlchenstiege
Ráno (no, spíš dopoledne) se vydáváme pěšky podél silnice do Německa. Ve vesnici Schmilka kousek za hranicí ze silnice odbočujeme a lezeme dlooouhým nudným stoupáním po žluté, a pak červené TZ, okolo CZ/DE hranice na Grosser Winterberg. Jediným zpestřením byla vyhlídka Kipphornaussicht, záludně ukrytá asi 150 metrů od cesty. Z Grosse Winterberg pokračujeme po zdejší asi hlavní trase, po modré TZ. Ta směřuje kousek k severu, ale pak se stáčí na západ. Z trasy se dá odbočit na celou řadu nádherných vyhlídek, takže každou chvíli fotíme a nejdeme moc rychle. Z modré TZ odbočujeme na zelenou a krkolomnými schůdky Breite Kluft klesáme ze skal a vracíme se do Schmilky a do Hřenska. Na cestě podél Labe už trochu mokneme – kazí se počasí.

Neděle 24.9. – Jetřichovické stěny
Počasí je nic moc. Jemně mrholí a je mlha. Autem přejíždíme do Jetřichovic, kde parkujeme před MÚ. Po červené TZ stoupáme na první atrakci tohoto dne – Mariinu vyhlídku. Stoupání je náročné, místy už si člověk musí pomáhat rukama. Však taky prý jsou zde akce záchranářů docela časté (pády, různé zlomeniny…). Z vyhlídky není nic vidět, protože je mlha. Tak zase lezeme dolů a pokračujeme na Vilemíninu stěnu. Na tuhle vyhlídku je přístup jednoduchý…ale vidět není zase nic. Jdeme tedy dál. Před námi je perla dne – Rudolfův kámen. Výstup je místy trochu lezecký, místy po žebřících s velkými mezerami mezi příčkami = malé děti a psy je lepší nechat dole. Mlha se sice pomalu rozpouští, ale viditelnost je furt mizerná. Děláme tedy pár vrcholových fotek a opatrně lezeme dolů. Všechno je mokré, chce to dávat velký pozor. Další pokračování po červené TZ je už ale víceméně pohodlná procházka. U skalní kaple Posledního soudu odbočujeme na modrou TZ a po ní se vracíme do Jetřichovic. Protože je ještě brzo, rozhodli jsme se utratit nějaká eura a zajet do Schmilky okoštovat pivko z místního malopivovaru (na zpáteční cestě do Hřenska jsem pochopitelně neřídil). Ceny jsou tedy docela kruté (pivko + kafe = něco přes 6 EUR), ale posezení na zahrádce rodinného podniku s mlýnem, pekárnou a pivovarem bylo moc příjemné.

Pondělí 25.9. – údolí Křinice (z německé strany)
Od rána jemně prší a mě se vůbec nikam nechce. Nakonec ale vyjíždíme, tentokrát zase do Německa. Jedeme až do Bad Schandau, kde odbočujeme do údolí říčky Kirnitzsch/Křinice. Údolím vede vtipně turistická tramvaj – koleje (jedny pro oba směry) jsou v jednom pruhu silnice. Je tedy nutné dávat bacha na tramvaje v protisměru. Projíždíme Hinterhermsdorf a poblíž Buchenparkhalle hledáme místo k zaparkování. Nakonec jsme auto nechali u polní cesty, dost stranou od silnice. Od hospody se vydáváme po červené TZ na vyhlídku Königsplatz. Sice pořád jemně prší, ale výhled je lepší, než včera z Jetřichovických stěn. Od Königsplatz cesta pokračuje zábavnými tunýlky a jeskyňkami na další vyhlídku – Schlegelhütte. Tato vyhlídka je přímo nad Křinicí, která zde tvoří hranici mezi ČR a SRN. Dolů k říčce se dá sejít dvěma způsoby – křivolakou, ale docela širokou pěšinou…nebo uzoučkou puklinou po téměř kolmých schůdcích. Volíme cestu pro hubeňoury, tedy puklinu. Asi v půlce zjišťujeme, že už nemůžeme jít normálně. Sundáváme proto batůžky a protahujeme se bokem. Je to fakt natěsno 🙂 Dole se napojujeme na modrou TZ, po které pokračujeme po proudu říčky. Zpočátku je ještě několik zajímavých míst, včetně prolézaní jeskyněk, postupně se ale cesta srovnává a vede pohodlně podél krásných říčních meandrů. Bohužel stále jemně poprchává a všude je spousta bláta. Zjišťuju, že pouštní boty do těchto podmínek nejsou zcela ideální 😦 Naštěstí se pěšina napojuje na širší cyklostezku. Po té docházíme na rozcestí s červenou TZ, po které se vracíme zpět k autu. Dojezd zpět do Hřenska nám okořenila bouřka s průtrží mračen, která se strhla přesně v momentě, kdy jsme před penzionem vystupovali z auta.

Úterý 26.9. – Tiské stěny
Ráno balíme věci, loučíme se s majiteli penzionu a odjíždíme směr Děčín. Počasí je kupodivu docela pěkné. Z Děčína míříme na západ na Tisou. Auto necháváme na parkovišti kousek od turistické chaty Tisá. Platíme vstupné (30,- Kč/osoba) a vydáváme se po červené TZ po okraji skal. Nádherné výhledy a panoramata 🙂 Asi po kilometru je další kasa, kde jenom ukazujeme zakoupené vstupenky a pokračujeme do Malých Tiských stěn (po značce naučné stezky). Tady nejsou moc velké výhledy, zato se cesta proplétá úzkými mezerami mezi pískovcovými věžemi, různými skalními okny a průlezy…Jednotlivé atrakce jsou číslované, občas šipka s číslem pomůže k nalezení nějaké zajímavosti, která není vidět normálně z cesty. Naučnou stezkou se postupně vracíme zpět k první kase, kde jsme do Tiských stěn vstupovali. I když je celý okruh krátký, pár hodin nám to trvalo – spousta focení, prolézání různých puklin a děr…takže se postupuje hodně pomalu. Za naprosto unikátní ovšem považuji to, že jsme kromě pár Němců nepotkali žádné turisty a měli jsme skály víceméně sami pro sebe. V sezóně a o víkendech tady musí být procesí…To ostatně platí i pro další lokality v celém Českosaském Švýcarsku. Víc lidí jsme potkali jen během víkendových výletů a samozřejmě v okolí Pravčické brány. No, Tiské stěny byl náš poslední výlet, takže sedáme do auta a vracíme se do Prahy.

 

Závěrem musím říct, že to byla moc pěkná dovolená za pár korun a i přes drobnou nepřízeň počasí naprosto luxusní lokalita. Ale jak píšu výše – návštěvu doporučuji striktně mimo sezónu…a chce to pohlídat si i německé státní svátky. Pro výlety jsou pěkné trasy na našem území, ale rozhodně se vyplatí zařadit i některé trasy v Německu. Auto na transport mezi jednotlivými lokalitami se hodí, ale je nutné počítat s poplatky za parkování (ne vždy se podaří to někam šoupnout zadara). Kolo je dle mého názoru blbost – cyklotrasy nevedou přes nejzajímavější místa, a i kdyby tam člověk jel „ilegálně“, bude kolo půl cesty nosit na zádech. Při plánování tras se nenechte mýlit malou kilometráží – po schodech a žebřících to jde pomalu, navíc s focením a zastávkami = rychlost je tak 2 km/h 🙂

  • Všechny moje fotky najdete ZDE
Rubriky: Cestování, Sport, Ze života | Komentáře: 1

MNE, BiH a Chorvatsko 2017 s Jimnym

5.8.2017 – Praha – Daruvar
Ráno nakládáme do auta poslední věci a v 7:30 vyjíždíme směr Brno. Dálnice byla víceméně bez problémů. Za Brnem jsme se nějak zakecali a minuli odbočku na Břeclav. Vracíme se tedy malou oklikou přes Slovensko. Díky tomu ale dojíždíme k benzínce s téměř prázdnou nádrží. Po natankování pokračujeme přes Rakousko a Maďarsko. Za Balatonem si dáváme přestávku na oběd a dolití benzínu z kanystru. V autě je jak v peci. Jelikož nemáme klimu, jsou víceméně dvě možnosti – mít otevřená okénka a vydržet silný hluk, nebo okénka zavřít a pomalu se smažit. Volíme otevřená okénka. Do Daruvaru přijíždíme cca v 19:00. Po dobré večeři ještě chvíli kecáme s hostiteli a jdeme spát.

6.8.2017 – Daruvar – Zminičko jezero
Do Daruvaru jsme dojeli nečekaně úsporně – máme ještě půl nádrže benzínu. Možná to je tím horkem. Snídáme a v 10:00 vyjíždíme k hranici s Bosnou. Na hranici máme ještě pořád víc jak čtvrt nádrže, takže odkládáme tankování na později – 48 litrů za 44,- EUR. Letos žádné bloudění – po plánované trase dojíždíme na hranici s Černou Horou a míříme do Plevlji. Tam doplňujeme palivo, abychom měli maximum, a už potmě se vydáváme přes Taru a dál šotolinovou cestou na Zminičko jezero. Tam stavíme stan a úplně KO jdeme spát.

7.8.2017 – Zminičko jezero – Sinjajevina – Gornje Lipovo
V noci byla docela zima, naše letní spacáky jí nezvládaly. Ráno ale máme romantickou snídani u zamlženého jezera 🙂 Snažíme se směrem na jihozápad napojit na trasu napříč Sinjajevinou. Jedna cesta je blokována spadlým stromem, pak několikrát volíme slepou cestu končící u různých katunů (salaší). Nakonec jsme se ale trefili a pomalu projíždíme jihovýchodně na Ružicu, a pak na jih do Gornje Lipovo. Cestou potkáváme paní, hledající ztracené tele. O kus dál se při míjení stáda ovcí na naše auto vrhají tři sebevražední ratlíci…skáčou na kola a lezou pod jedoucí auto. Nakonec je ale vidím všechny OK ve zpětném zrcátku. V Gornje Lipovo máme domluvené ubytování (5,- EUR osoba/noc). Užíváme si domácí kávu, pivko (Nikšičko) a teplou sprchu. Večeříme z vlastních zásob (máme strašně moc jídla a musíme to sníst). Ve vedlejším pokoji je ubytován jeden dobrodružný Kanaďan (pěšky, jen s batohem). Večer tedy panuje mezinárodní konverzace ve třech jazycích (srbochorvatsky/anglicky/česky).

8.8.2017 – Gornje Lipovo – Kolašin – Komovi – Prokletije
Paní domácí nám chystá výbornou snídani – míchaná vejce, chléb, sýr, nakládaná paprika – vše domácí. K tomu opečené maso. Po snídani sjíždíme do Kolašinu, kde tankujeme a děláme malý nákup. Vyjíždíme na Trešnjevik a planinu Štavno a kocháme se výhledem na Komovi. Pak pokračujeme směr Plav. Zastavujeme v malebném městečku Gusinje. V pekárně si kupujeme burek a směřujeme na první zdejší turistickou atrakci – Ali-Pašini izvori. Vývěr říčky Vruja je hodně navštěvovaným místem, takže i teď je tu spousta turistů. Děláme jen pár fotek a jedeme na další atrakci – vodopád Grlja, kde se potok zároveň i noří pod zem. Je ale málo vody a samotný vodopád není vůbec vidět. Jedeme tedy dál do doliny Ropojana, kde je další atrakce – již mnohem méně navštěvovaná. Je to jezírko s vyvěračkou, zvané Oko Skakavice. Vody je ale i zde velice málo. Okolo jezírka se potulují žíznivé krávy. Kousek dál v dolině pořizujeme ještě pár fotek a vracíme do Gusinje. Kupujeme si nanuky a prohlížíme si městečko. Pak odjíždíme do sousední doliny Grebaje. Vjezd do zadní části doliny je uzavřen závorou a platí se poplatek (osoba/den = 1,- EUR a stan/noc = 3,- EUR). Stavíme stan na ukrytém místě, které znám od dovolené s Alpinou. Dolina je v zadní části vlastně jako kemp, okolo hlavní cesty je dost ruch. Přibyly hospody a salaš, kde jsme kdysi kupovali domácí sýr a chleba, je přesunutá asi o 200 metrů. Připravujeme si věci na zítřejší plánovaný pěší výlet, děláme si večeři a myjeme se v prameni (i když je vedro, voda je ledová). Dolinou se místo bučení krav rozléhá povykování dětí.

9.8.2017 – Prokletije – Volušnica – Talijanka (2056 mnm)
Po výživné snídani stoupáme na hřeben Volušnica. Cestou fotíme, zobeme borůvky rostoucí kolem cesty a kocháme se. Na hřebeni potkáváme několik dalších turistů – Francouze a Holanďany…a stádo ovcí. Na nejvyšším vrcholu Talijanka (2056 mnm) obědváme. Pak strmým svahem po albánsko-černohorské hranici sestupujeme do malé kotliny. Je tam malé hospodářství, o které se stará albánská stařenka. Má tam svedený pramen, tak doplňujeme vodu. Zpět na dno doliny Grebaje sestupujeme křivolakou pěšinkou a sbíháme dlouhým suťovým polem. Dole se zastavujeme v hospůdce na zasloužené pivko. Připravujeme si večeři, pácháme hygienu a do hajan.

10.8.2017 – Prokletije – Kolašin – Međuriječje – Morača
Balíme stan a sjíždíme z doliny Grebaje do Gusinje. Chtěli jsme koupit pečivo, ale ve městečku bylo moc lidí, tak jsme přejeli do Plavu a nakoupili tam. Serpentinami vyjíždíme na Trešnjevik, když tu nám cestu blokuje auto s technikou na prořezávání větví a stromů kolem cesty. Po chvíli zdržení ale projíždíme a na Trešnjeviku baštíme čerstvé pečivo z Plavu. V Kolašinu tankujeme a přes Međuriječje vyjíždíme na Moračku planinu. Ve Velje Duboko si ještě děláme přestávku a pěšky zalézáme kousek do kaňonu Mrtvice. Špatná obuv (sandály) a časová tíseň nás ale vrací zpět k autu. Výjezd ke Kapetanovu jezeru je stále hardcore, stejně jako loni. Jimny si hrábnul na hranice možností, řekl bych. Ale zvládl to se ctí. Na okraji planiny doplňujeme vodu z pramene. Pak pokračujeme k jezeru. U jezera jsme si chtěli dát pivko, ale blbě jsem si zajel, a jak jsem se otáčel, najel jsem na velký kámen. Výsledkem je urvaný plast z pravého prahu a urvané pravé přední plastové nadkolí. Nakládám díly do auta a uklidňuju se vychlazeným pivem v hospůdce s výhledem na jezero. Chtěli jsme se vykoupat, tak objíždíme jezero. Vody je tak po kolena, na plavání to není, ale alespoň malé osvěžení. Klidnou chvilku narušuje stádo krav a Polák s rodinkou v obrovském offroadu. S Polákem chvíli kecáme, upozorňuje nás, že se má během dvou dnů zkazit počasí. Pak se jede ubytovat do penzionu u jezera. My se uzoučkou cestou škrábeme na nejvyšší místo planiny, kam se dá dojet autem – asi 1900 mnm. Několikrát jsme se museli trochu přetlačovat s krávami, jednou i s nerudným býkem a stádem koní. Stan stavíme na malém plácku u cesty a chystáme se na noc. Sotva jsme povečeřeli, ženou kolem nás bačové stáda ovcí, koz a krav do ohrad na noc. Jeden bača se přihrnul k nám a asi půl hodiny nás vehementně přesvědčoval, že MUSÍME zajít k nim do nedalekého katunu (salaše) na rakiju…ale odolali jsme.

11.8.2017 – Morača – Lastva (2226 mnm) – Krnovo
Plán dne je výstup na hlavní (i když podle mapy ne nejvyšší) vrchol planiny – Kapu Moračku (2217 mnm). Takže ráno balíme věci do auta, bereme si jen doklady, peníze, trochu jídla, vodu a po stopách ovcí stoupáme k cíli. Místní bačové nám cestou ještě dali pár tipů, kudy nejlépe jít – tady žádné oficiální cesty nejsou, jen pěšinky od ovcí…o kus výš už ani ty ne. Před závěrečnou pasáží výstupu odpočíváme a probíráme, kudy dál. Nakonec přehodnocujeme cíl – výstup na Kapu Moračku by asi byl moc „o hubu“, takže volíme jednodušší a kratší výstup na bližší (ale o 9 metrů vyšší) vrchol Lastva (2226 mnm). I tak je to hodně náročné, navíc je nutné dávat pozor na zmije, které jsou zde hojné. Děláme z vrcholu pár fotek, a pak pomalu sestupujeme zpět k autu. Po malém obědě vyrážíme dolů ke Kapetanovu jezeru a napříč planinou směrem na západ na Krnovo. Kousek od vsi Kruševice (už na asfaltu) zastavujeme v hospůdce na výbornou večeři (pro dva lidi 12,- EUR). Hospůdka nabízí i možnost ubytování v asi kilometr vzdálených chatičkách s nádherným výhledem. Ubytováváme se tedy za 10,- EUR osoba/noc. Chatičku máme sami pro sebe (tři lůžka v přízemí a dvě v podkroví). Je moc pěkná, jen instalace v koupelně jsou dost příšerné a chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, jak se zapne bojler. A postrádali jsme v oknech záclonky 🙂 Okolí zaparkovaného auta okupuje hejno zvědavých slepic.

12.8.2017 – Šavnik – Pivsko jezero – NP Sutjeska – Zelengora
Ráno vracíme klíče od chatky a sjíždíme do Šavniku. I když je to větší městečko, není zde pekárna, takže pečivo musíme koupit v supermarketu (mají menší výběr, než pekárny). Ze Šavniku jedeme na sever a asi po třech kilometrech odbočujeme na Veliko Pošćensko jezero, kde snídáme. Pak pokračujeme nad kaňonem Nevidio na Duži a dál po úbočí nad řekou Bukovica až nad Pivsko jezero. Nádherné výhledy a panoramata. Od vesnice Boričje sjíždíme dolů k řece Piva a podél ní silnicí s desítkami tunelů míříme k hranici s Bosnou (přechod Šćepan Polje). Na hranici trčíme ve frontě asi hodinu a půl a užíváme si příšerného vedra. Zpoždění začíná být kritické. Fofrem projíždíme přes Tjentiště na Čemerno, kde doplňujeme vodu. V kazícím se počasí (Polák před dvěma dny měl pravdu) uháníme přes Zelengoru na Orlovačko jezero. Dojeli jsme rozpadající se starý VW Transporter, ze kterého pootevřenými zadními dveřmi vypadávají na cestu různé věci. Jedna bota…kalhoty…druhá bota…Upozornil jsem na to řidiče – byl šťastnej jak blecha 🙂 Díky tomu jsme dodávku předjeli a mohli zase uhánět svým tempem. V nejvyšší části kopců nad jezerem je zima, vichr a nízké mraky. Navíc je už skoro tma. Ideální podmínky pro HC sjezd k jezeru. Pokoušíme se najít rozumné ubytování, ale blízké chaty jsou opuštěné. Již potmě a za slabého deště tedy stavíme stan na rovince nad jezerem. Během stavění stanu kolem prochází pro vodu k nedalekému prameni partička Čechů, kteří stanují kousek pod námi. Čeká nás asi hodně studená noc – do stanu proto bereme všechno teplé oblečení.

13.8.2017 – Zelengora – Kalinovik – Treskavica – Bjelašnica – Blace
Noc byla skutečně mrazivá, navíc funěl vichr a chvílemi pršelo. Ráno v přestávce mezi přeháňkami balíme mokrý stan a snídáme v autě. Pak na 2x (zapomněl jsem u jezera díly odpadlé z auta) odjíždíme do Kalinoviku. Tankujeme a doplňujeme zásoby. Auto záhadně zlobí a nechce startovat (startér točí, ale motor ne a ne chytit). Nakonec to chytá, uff, vyjíždíme pod Treskavicu, kde zastavujeme u malého odpočívadla (pramen, stůl, lavice), abychom se v klidu najedli. Auto zas nechce naskočit. Naštěstí jede kolem domorodec s Ladou Nivou. Kousek nás popotáhnul a motor naskočil. Přes vesničku Ljuta jedeme na Sinanovići, Tušila, a pak na Umoljani. V Umoljani zírám jak puk – cesta je vyasfaltovaná až k hospůdce, kde jsem plánoval zastávku. A u hospůdky narvané parkoviště a spousta lidí. Vzdáváme to a techničtějším přejezdem severozápadně od Umoljani se napojujeme na hlavní cestu pod Bjelašnicí a jedeme do Lukomiru. Vesnička pomalu ztrácí svoje kouzlo – domečky se opravují, je zde nová hospoda (stará je zrušená)…i když hospodský je furt stejný. Dáváme si čorbu (polévku), pivko a kávu. Ceny jsou na místní poměry dost vysoké, je vidět, že už je z Lukomiru profláknutá turistická destinace. Vyzvídám od místních, proč je všude tolik lidí. Nojo, neděle – výletníci ze Sarajeva a okolí. Také trochu konzultuju další trasu, ale ukazuje se, že znám tamní cesty líp, než místňáci 🙂 Vyjíždíme na Čuhovići. Tam právě končí nějaká slavnost a na normálně opuštěné cestě je provoz jak na magistrále. Odbočujeme k opuštěné vesnici Blace. Zamýšlel jsem tam noclehovat, ale mé spolucestovatelce se to místo nelíbí, tak popojíždíme kousek dál po další plánované trase a stanujeme za kamennou zídkou na opuštěné pastvině. Nefouká a není taková zima, jako minulou noc, tak se snad vyspíme lépe.

14.8.2017 – Konjic – Borci – Rujište – Mostar – Blidinje
V noci skutečně nebyla moc zima, takže jsme se vyspali trochu lépe. Jen jsme sbalili stan, objevilo se stádo ovcí a zvědavý bača. Serpentinami jsme sjeli do Spiljani a k Neretvě. Zajeli jsme se podívat k bunkru ARK D0 (Atomska Ratna Komanda). Jedná se o bunkr, který byl tajně zbudován v druhé polovině minulého století a měl v případě jaderné války posloužit jako úkryt pro Tita, jeho rodinu a jeho nejbližší spolupracovníky, a také jako velitelství JNA. Dnes objekt patří Ministerstvu obrany BiH a není veřejnosti přístupný. V Konjici doplňujeme zásoby. Pak stoupáme na Borci (díky pravděpodobně shořelému lesu je aktuálně krásný výhled na Boračko jezero) a dál na Rujište. Měl jsem v úmyslu udělat tam pauzu v hospůdce, ale byla zavřená. Pokračujeme tedy pod Velež. Plán byl provést loni neuskutečnitelný přejezd. Tam, kde byla loni cesta zablokovaná, byla letos průjezdná. Hurá! Jenže zával blokující průjezd byl tentokrát o kus dál, navíc v úzkém místě, kde se moc nedalo otočit 😦 Nakonec se povedlo a stejně jako loni objíždíme Velež přes Nevesinje. Hledám další známou hospůdku – měla by být ve vesničce Kružanj – ale nedaří se. Tak sjíždíme k Mostaru. Staví nás policie. Policista nakukuje do auta a praví: „Horko, co? Tak jeďte!“ Tak jedeme 🙂 V Mostaru tankujeme a kousek za Mostarem kupujeme meloun. Nádavkem dostáváme sáček čerstvých fíků. Z Mostaru jedeme podél Neretvy k severu, ale asi po dvaceti kilometrech odbočujeme do hlubokého údolí říčky Drežanka. V závěru údolí vyjíždíme hodně strmou a rozbitou cestou do NP Blidinje. Všude kolem cesty jsou cedulky, upozorňující na nebezpečí min (spíš než miny to bude nevybuchlá munice, ale zjišťovat to nebudu). U jezera Blidinje už žádné cedulky nejsou. Objíždíme jezero z jižní a východní strany po polní cestě. Marně hledáme ubytování. Uspěli jsme až kus za jezerem v penzionu Vilinac. Nocleh pro dvě osoby ve velkém pokoji s koupelnou za 60,- KM (respektive 30,- EUR). Zase jednou budeme spát jako lidi 🙂 Na pokoji ještě vaříme večeři z vlastních zásob (stejně nemáme šanci sníst to všechno). Po večeři přemýšlíme, jak naporcovat meloun, aby neopatlal celý penzion. Nakonec ho krájím ve sprchovém koutě 😀 Rozkrájel jsem půlku, ale vešla se do nás tak čtvrtina – je obrovský. Spát jdeme úplně přežraní.

15.8.2017 – Blidinje – Prozor – Jajce – Bosanska Gradiška – Daruvar
Ráno dojídáme zbytek rozkrájené půlky melounu ze včera. Už nechci meloun ani vidět…Nakládáme se do auta a po silnici se vracíme na hlavní tah od Mostaru – do Jablanice. Podél řeky Rama jedeme do Prozoru. Máme dobrý čas, tak jsme se chtěli podívat na Ramsko jezero a klášter Šćit. Jenže už z kopce nad jezerem jsme viděli dopravní zácpu a kolonu aut od klášteru až do vesničky Ripci. Takže jsme to otočili a vrátili se do Prozoru. Kupujeme pečivo a svačíme. Pak pokračujeme po hlavní silnici na Bugojno a Donji Vakuf. V hospůdce „Šest braće“ si dáváme vynikající a levný oběd – čevápi, pljeskavica, kupus salata, pivko (v mém případě nealko), kávička z džezvy a dezert. Uff. Děláme ještě malou pauzu na focení u Jajce a už bez dalších zastávek dojíždíme do Bosanské Gradišky. Tankujeme a utrácíme poslední marky za suvenýry (pivo, víno, sušenky) a ovoce. Na hranici se zase hodinu a půl pečeme v koloně. Do Daruvaru přijíždíme cca ve 20:00.

16.8.2017 – Daruvar
Dnešní den věnujeme prohlídce města – lázně, park kolem nich, hotel Termal, zámek Janković. Navštívili jsme také nakladatelství krajanského časopisu Jednota a sídlo Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku. No a odpoledne nás čekaly návštěvy přátel, degustace rakije a tak podobně 🙂

 

17.8.2017 – Daruvar (pivovar) – Ivanovo Selo – Dioš
Oproti včerejšku máme na tento den program docela nabitý. Po snídani jedeme na domluvenou prohlídku Daruvarského pivovaru. Udělal si na nás čas sám vrchní sládek, což je rozhodně čest. Po prohlídce provozu pivovaru nás pozval do sklípku, kde mají možnost posezení pro hosty (a časem plánují otevření vlastní hospody). A tady začala nejlepší část dne – degustace různých piv z produkce pivovaru. Standardní pivo Staročeško je dvanáctka s příjemně hořkou chutí. Jenže je dost citlivé na servírování – v hospodách ho podávají přechlazené a chuť pak není tak výrazná. Ovšem pivovar má i novou řadu piv nazvanou 5th Element Beer. Jedná se o speciální silná piva, která jsou naprosto vynikající a snesou srovnání se špičkami české produkce. Takže se mi z degustace vůbec nechtělo odejít 🙂 Po návštěvě pivovaru máme pár hodin na odpočinek. Odpoledne máme domluvenou návštěvu etnografického muzea kultury rodin českých přistěhovalců ve vesničce Ivanovo Selo. Je to skromná sbírka, vlastně jedna chaloupka a pár hospodářských budov okolo. Z Ivanova Sela se jedeme podívat na nedaleký zámek Dioš. Zámku se střídají majitelé, nejsou peníze na opravy, tak postupně chátrá…ale i přes to je stále pěkný. Ještě jsme se stavěli na Vranjevině – oblíbeném výletním místě v lesích nad Daruvarem. Jenže nebyla voda, takže tamní umělý vodopád nevodopádil 😦 Sjíždíme tedy zpět do města a jedeme se podívat do hotelu Termal, kde kamarád hraje. Dali jsme si zmrzlinu, kávičku a při poslechu jsme relaxovali…Večer mám ještě jednu smutnou povinnost – jdeme zapálit svíčku za velitele naší jednotky, který nedávno zemřel. Potom si chvíli povídáme, ale musíme jít spát zavčasu – zítra nás čeká cesta domů.

18.8.2017 – Daruvar – Praha
Ráno vyjíždíme trochu později, než jsem měl v úmyslu. V centru Daruvaru ještě v pekárně kupujeme chleba na cestu. Na hranicích s Maďarskem jsme za chvíli a i potom cesta pěkně ubíhá. Silnice jsou sice „okresky“, ale minimum zatáček, kvalitní asfalt a slabý provoz…Benzín z nádrže nějak nemizí, takže kanystr doléváme až v Rakousku u Dunaje. V Břeclavi jen doplňujeme nádrž a vydáváme se na D1. Po té příjemné cestě po maďarských a rakouských okreskách tohle je noční můra. Příšerný povrch, silný provoz a do toho uzavírky a dopravní omezení. Chvíli popojíždíme krokem v koloně, jak na bosenské hranici. V Praze jsme nakonec až ve 20:30.

Oproti loňsku dovolená skončila šťastně (když nepočítám odrbané plasty na autě).

  • Ujeto cca 3486 km
  • Spotřebováno cca 276 litrů benzínu
  • Průměrná spotřeba 7,9 l/100 km (to teda čumim, jak je to málo)
  • Náklady na benzín MNE + BiH cca 200,- EUR
  • Náklady na benzín CZE cca 2000,- Kč
  • Pojištění auta, lidí, dálniční známka cca 1500,- Kč
  • Ostatní náklady (ubytování, vstupy, poplatky, jídlo, suvenýry) cca 200,- EUR
  • Jídlo zakoupené v ČR cca 800,- Kč

Celkové náklady na dva lidi tedy cca 400,- EUR + 4300,- Kč
To je po přepočtu asi 7500,- Kč na osobu…a to se vyplatí 😀

  • Fotky z celé akce najdete ZDE

Na závěr jen doplním, že použité vozidlo bylo Suzuki Jimny (r.2003) s benzínovým motorem 1,3l bez jakýchkoliv úprav, jen doplněné o plechový kryt podvozku. Pneumatiky GoodYear Wrangler AT/SA 205/70 R15. Stan Husky Sawaj Ultra – dva lidi se v něm sice vyspí, ale je to natěsno a už se tam nevejde žádná bagáž. Do auta by to chtělo trochu větší stan…když už se neřeší hmotnost 🙂

Rubriky: Cestování, Ze života | 2 komentáře