Osina v (teroristickém) zadku

V souvislosti s nešťastnou smrtí tří českých vojáků v Afghánistánu se média předhánějí v různých reportážích, pohledech na situaci a bulvárních zprávách. A v diskuzích pod články se objevují kvanta odpadu…ne, nebudu to komentovat. Protože ale mám nějaké zkušenosti, rád bych se se čtenáři tohoto blogu podělil o názor, proč vlastně tam naši vojáci jsou a co je podle mě smyslem jejich mise.

Mediální vyjádření, že je to náš závazek vůči NATO, jsou samozřejmě pravdivá. Ovšem samotný smysl mise NATO je…řekněme oficiálně nepříliš přiznávaný. Mezikmenové šarvátky, které aktuálně ústí do stavu Taliban versus ostatní, vyhrát nelze. Jenže jak už se prokázalo, Taliban má i cíle mimo Afghánistán a hodlá jich dosahovat podobně, jako tam = teroristickými útoky. Naštěstí má limitované zdroje (převážně z výroby/prodeje opia). Tím, že jsou v Afghánistánu přítomné jednotky NATO a oficiálně „kopou“ za opozici Talibanu, na Taliban působí, jako ona pověstná osina v pr…ehm, v zadku. Jako něco, co vás svědí, ale nemůžete to podrbat. A je úplně jedno, zda je cílem jednotek NATO jen cvičit oficiální afghánskou armádu/policii, nebo se účastnit přímých bojových akcí.

Taliban se snaží tohle „svrbění“ eliminovat, čímž vyčerpává svoje (finanční i lidské) zdroje ve vzdáleném Afghánistánu…a na dělání neplechy v Evropě/USA už mu nezbývá. Ovšem v momentě, kdy by se odtamtud jednotky NATO stáhly, velmi pravděpodobně by došlo k vzestupu Talibanu, tím i zvýšení jeho zdrojů (jak finančních, tak lidských)…a v brzké době bychom se mohli těšit na překvapení zde. Důkaz o tom najdete například v dokumentu ČT „Za nepřátelskou linií: Afghánistán„. Ano, úplně vidím, jak se vám to dere na jazyk. Tvrzení, že „však tady se ještě žádný teroristický útok nestal“ je pochopitelně irelevantní – je to podobné, jako tvrdit, že „furt tady dodržujeme protipožární předpisy a ještě tu nehořelo = protipožární předpisy jsou zbytečné!“.

Takže když to shrnu, podle mě ano, naši vojáci v Afghánistánu nic nevyřeší, ale jsem moc rád, že tam jsou a vážou aktivitu nepřítele mimo území ČR (viz Sun-Tzu: „Bojuj vždy na území nepřítele!“). Tímto jim tedy moc děkuji a držím palce do další služby!

Reklamy
Rubriky: Armáda, Zprávy a politika | 2 komentáře

Lehké nedělní XC v srdci Křivoklátska

Poslední dobou jsem zase nějak začal prohánět MTB a v souvislosti s tím jsem naplánoval celodenní výlet na Křivoklát. Ráno jsem po vlastní ose dojel na Smíchov a pak metrem na Zličín. V 10h už jsme byli všichni (čtyři) aktéři vyjížďky, takže se jelo. Nejdřív po silnici do Rudné – tenhle úsek bohužel jinak vymyslet nejde. Hned za Rudnou jsme ale přejeli můstek přes dálnici a u Blýskavky se vnořili do lesa. O zhruba 2km dál nás naplánovaná trasa svedla ze široké cesty na parádní singl. Jenže pěšina byla čím dál techničtější – úzká, kamenitá, povrch se sypal a nedržel a navíc to bylo opravdu hodně s kopce. Takže jsme to po 700 metrech vzdali a vrátili se na širší šotolinovou cestu. Sjeli jsme na dno údolí ke Kačáku/Loděnici a po červené TZ jsme pokračovali proti proudu potoka až k rezidenci Petra Kellnera v Podkozí. Za Malou Kyšicí už jsme od potoka odbočili a začali stoupat k Chyňavské Myslivně. Pak cesta klesá do nádherného údolí Žlubineckého potoka, kterým jsme dojeli až k Berounce. V Nižboře v restauraci Keltovna u železničního přejezdu přišla na řadu první občerstvovací pauza.

  

Dobře najedeni a napojeni vysápali jsme se po silnici k hrobce rodiny Fürstenberků a odbočili na červenou TZ vedoucí po vrstevnici směrem na západ. Tahle značka je ale docela zapeklitá. Cesta není moc dobře značená a les je protkaný sítí různých cest a stezek = člověk snadno odbočí blbě. To se stalo i nám. Při prvním takovém odbočení jsme se vrátili na silnici od Nižboru. To bylo ještě v pohodě (jen jsme se ochudili o pěkný kousek singlu a vyhlídku Čerchov). Druhá navigační chyba (bohužel moje) byla horší. Plán byl dojet do údolí Žloukavy a tím sjet k Berounce. Bohužel jsem se unáhlil a k Berounce jsme sjeli už údolím Křížového potoka. Nikomu se nechtělo šlapat ten kopec zpátky, tak jsme chvíli spekulovali, kudy dál. Nakonec jsme se rozhodli zkusit rybářskou pěšinku podél řeky. Ta byla opravdu hodně zarostlá (hlavně kopřivami) a rozbitá, jet se tam víceméně nedalo…ale nakonec jsme se probojovali až k ústí Žloukavy. Starší pár bikerů, které jsme minuli u začátku pěšiny a který se námi nechal strhnout a zkusil to taky, nám asi moc vděčný nebyl. Už nás nebavilo kola dál tlačit, tak jsme asi 800 metrů na začátek Račic projeli po kolejích. Konečně zase rozumná cesta! Projeli jsme Račicemi a napojili se na žlutou TZ. Původní plán byl vyjet po ní k hájovně Kolouch, ale je to dost těžká cesta, hodně do kopce, tak jsme si to trochu zjednodušili a vyjeli jsme na kopec vedlejší širší cestou. Najeli jsme na silnici a po ní popojeli cca 1km směrem ke Zbečnu. Tady se dá napojit na krásnou cestu víceméně po vrstevnici, která vede skrz PR Stříbrný luh až do Roztok. Tady nás bohužel potkaly první technické problémy – kolega si proříznul (asi o ostrý kámen) bezdušový plášť, mlíko to nezalepilo, tak se musela použít duše…a stejně to nebylo ideální řešení. A hned o kousek dál jsem zaregistroval problém i já – měkké zadní kolo…ale ne úplně prázdné, jen takový pomalý defekt. Asi nějaký trn. Jen jsme to dofoukli a jedeme dál. Skrz Roztoky, přes řeku a jako na Křivoklát. Před vsí ale odbočujeme ze silnice na naučnou stezku Paraplíčko a po ní stoupáme kolem stejnojmenné vyhlídky k pomníku knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu. Pořád do kopce. Okolo kostelíku jsme se napojili na další naučnou stezku – Brdatka. Tady je to konečně zase chvíli víceméně po rovině, až k rozcestí Písky. Měníme barvu TZ a po zelené sjíždíme kamenitou cestou dolů k Berounce. Podél řeky už je to jen kousíček do Zbečna a…DRUHÁ OBČERSTVOVACÍ PAUZA! Pivko, gulášek, palačinky…mmm! Taky opět řešíme naše defekty – jak kolegův bezdušák, tak i moje kolo. Kolega asi definitivně problém vyřešil (vyčistil plášť, dal novou duši)…já zas jen dofouknul.

  

Ze Zbečna vyjíždíme až v 18h. To už je dost pozdě, tak začínáme spekulovat o nějaké zkratce. V tenhle moment je ale stále ideální pokračovat po původně naplánované trase. Jedeme směrem ke Klíčavě a kousek před přehradou odbočujeme doprava (do kopce, samozřejmě), na červenou TZ. Předjíždíme skupinku nějakých bikerů se startovními čísly…nevím, co to bylo za akci. Ale kola tlačili a vypadali dost chcíple. Kopec je ale dlouhý, nakonec mě to taky přestává bavit a slézám. Kolega se ze solidarity přidal, tak tvoříme zadní voj naší malé skupinky. Na kopci jsme se zase seskupili. Další úsek cesty, nejprve po červené, pak po zelené TZ, až do Bratronic, je naprostá pecka – parádní singlík lesem, relativně po rovině, nebo mírně s kopce. Tady ale, vzhledem k opravdu hodně pokročilé hodině, radikálně přehodnocujeme další trasu (a já zase dofukuju kolo). Děláme balík a po silnici nejkratší cestou valíme přes Unhošť do Hostivic. Na začátku Hostivic odbočujeme doprava a míříme do Chýně, kde je původně plánovaný závěrečný cíl vyjížďky – pivovar.

Z pivovaru jsme odjížděli s houstnoucím soumrakem každý jinam, dva jsme zamířili zpět na Zličín…a do metra…a domů. Doma jsem byl ve 23:00. Podle mého měření to bylo celkem 120km, 7 hodin čisté jízdy, nastoupáno 1689 metrů. Graf převýšení najdete na obrázku výše (ty zuby na začátku a na konci jsou způsobené přejezdem metrem Smíchov-Zličín). Velmi uspokojivá vyjížďka 🙂

Rubriky: Cestování, Sport | Napsat komentář

Běžecký výlet do Skryj

Před časem jsem dostal nápad na takový běžecký okruh okolo Skryj. Pokoušel jsem se domluvit s několika kamarády na BikeForu, to ale neklaplo, a abych akci vůbec uskutečnil, vyrazil jsem do Skryj sám. Podle předpovědi mělo být přes den dost horko a odpoledne navíc bouřky, z Prahy jsem proto vyjížděl už v 9 hodin dopoledne. Cca za hodinu už jsem hledal místo k zaparkování u skryjského mostu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než zaparkovat v nedalekém kempu (50,- Kč bez časového omezení). Výhodou je, že v kempu je i hospoda 🙂

Takže chvilku po desáté hodině jsem vyběhl zpátky směrem k mostu a po stezce podél řeky ke zřícenině hradu Týřov. Už tato stezka je docela pestrá, rozhodně to není rovinka podél vody. Spíš nahoru-dolů, uzoučká pěšinka ve svahu proložená vystouplými kořeny, skalkami a sem-tam dřevěnou lávkou. Podél stezky všímavého pozorovatele zaujmou prastaré tisy (Taxus baccata). Pod hradem se do Berounky vlévá Úpořský potok. Moje cesta dál pokračovala …………….., kudy dříve vedla myslím zelená turistická značka. Teď, jak stezka není udržována a vlastně ani moc používána, postupně se ztrácí. Je to docela vtipné. Člověk běží pěšinkou, běží, běží…a pěšinka mizí. Po zrekognoskování okolí si všimnete, že vyšlapaná pěšinka je NA DRUHÉM BŘEHU POTOKA…ovšem lávka žádná…tak se různě přeskakuje po kamenech a přelézá po padlých stromech.

 

Podařilo se mi to absolvovat bez namočení bot. Hurá. Další plán byl vyběhnout k silnici, kolem Kučerova Mlýnu k rozcestí U Háků. Bohužel jsem byl příliš nedočkavý (respektive jsem měl špatný odhad absolvované vzdálenosti) a odbočil jsem moc brzo. K silnici jsem tedy vyběhl u bodu záchrany RA-022. Tím jsem se ochudil ještě o kousek krásného údolí a zhruba o 5 km trasy. Jen podotýkám, že výběh byl sice relativně širokou cestou, ale strááášně dlouhý (cca 3 km). A navíc na několika místech byla cesta zablokovaná popadanými stromy, které se různě musely přelézat, podlézat a prolézat…Na druhou stranu byl v lese příjemný chádek. To teď mě čekaly přibližně 4 kilometry po silnici, víceméně pořád do mírného kopce, kolem rozcestí Pod Malým Vlastcem ke křižovatce silnic, kde jsem odbočil doleva, jako na Bzovou. Ještě kousek po asfaltu (furt do kopce), až k odbočce na docela výraznou lesní cestu svažující se do údolí Zbirožského potoka. Tady jsem čekal, že budu bloudit, protože tento úsek trasy neznám. Ale cesta byla perfektní a reliéf krajiny dobře čitelný, takže to bylo úplně bez problémů. Protože po téhle cestě evidentně nikdo nechodí, viděl jsem kolem spoustu zvěře (srny, divočáky, nějakého velkého dravého ptáka, ale byl za stromy, tak nevím, co to bylo). U Zbirožského potoka jsem se napojil na modrou TZ a po ní pokračoval po proudu k Podmokelskému Mlýnu. Jak jsem doteď nepotkal živáčka, tady byly zástupy. Všichni mířili (společně se mnou) podél potoka ke Skryjskému jezírku.

  

V potoce bohužel nebylo moc vody, takže celá atrakce byla jaksi nedokonalá. Takže jsem se ani nezdržoval a pokračoval jsem po modré TZ dál. A tady jsem udělal druhou navigační chybu. Místo abych se držel na dně údolí u potoka, držel jsem se značky, která mě vytáhla sice krásnou, ale špatným směrem vedoucí pěšinou, ven z údolí směrem na Skryje (obec). Pořád jsem hledal nějakou cestičku zpět do údolí, ale nic. U studánky jsem se nakonec rozhodl poslat to dolů napříč lesem bez cesty. Naštěstí to nebylo moc zarostlé, ulovil jsem jen dva klíšťáky, které jsem eliminoval ještě lezoucí. Dole podél potoka vede široká polní cesta, háček je v tom, že je na ní několik brodů, ovšem žádné lávky. Takže finálně došlo i na namočení bot. Nejvypečenější je to u ústí potoka do Berounky, kde se musí přebrodit z cesty na rybářskou pěšinu vedoucí po proudu Berounky. Vody lehce nad kolena 🙂 No a pak už zbýval jen kousek (1,5 km) podél Berounky zpět do kempu k autu. Když jsem to proměřoval, celý okruh měl zhruba 21 km, které jsem absolvoval za 3 hodiny. Je to pomalé, ale vzhledem k terénu, bloudění, různému přelézání a občasnému focení je to myslím v pohodě.

V kempu jsem výlet završil domácí sekanou a nealko pivkem. A protože jsem se těšil na opravdický pivko, vyrazil jsem zpátky k domovu.

Rubriky: Cestování, Sport | Napsat komentář

Kde se vzala lymská borelióza

Tenhle článek nemá za účel dělat nějaká převratná odhalení, ale nedávno jsem si k tomuto tématu našel několik zajímavých informací a řekl jsem si, že by to mohlo zaujmout i další čtenáře. Tak to berte trochu s nadhledem, jo… 😉

Lymská borelióza byla pojmenována podle města Old Lyme kousek severovýchodně od New Yorku, kde byla v roce 1975 poprvé zaznamenána. Ale než k tomu došlo, pojďme trochu do historie. Za druhé světové války mělo Německo mimo jiné i svůj program vývoje biologických zbraní – Blitzableiter. Tento program podléhal přímo Heinrichu Himmlerovi. Výzkumné laboratoře byly umístěné na maličkém ostrůvku Riems na severním okraji Německa.

Výzkumné laboratoře řídil německý veterinář, virolog a vědec Erich Traub. Mimo jiné byla objektem jeho výzkumu možnost přenosu nákazy na cílový objekt (člověka) nakaženým bodavým hmyzem a cizopasníky. Po skončení WWII spadaly laboratoře do Sovětské zóny Německa. Traub ale pracoval na výzkumu dále. V červenci 1948 byl britskými agenty „evakuován“ z ostrova Riems do Anglie, prý z důvodu obav, že by s Rusy spolupracoval na vývoji jejich biologických zbraní. To Traub ovšem popřel. V rámci operace Paperclip byl v roce 1949 přesunut do USA, kde začal pracovat v Naval Medical Research Institute (Bethesda, Maryland). Zanedlouho byl kontaktován vědci z Fort Detrick (což bylo tehdejší US centrum vývoje biologických zbraní) a začal s nimi spolupracovat. Traubem poskytnuté informace položily základ výzkumu, který se začal provádět v laboratořích na ostrově Plum. Oficiálně se jedná o Plum Island Animal Disease Center, ve skutečnosti se ale jednalo o laboratoře vyvíjející biologické zbraně. Výzkum biologických zbraní byl oficiálně ukončen v roce 1969, ovšem o tom, co se vlastně v laboratořích dělo/děje dále, se hodně spekuluje. No a v roce 1975 je na pobřeží 10 km od laboratoří zaznamenán první výskyt lymské boreliózy…navíc přenášené klíšťaty. Pozice ostrova vzhledem k místu nákazy viz obrázek.

Závěr si udělejte každý sám. Utekl virus z laboratoří, nebo se úplně náhodou objevil sám od sebe a úplně náhodou jen 10 km od laboratoří, které se výzkumem takových virů zabývají? Takové náhody se běžně dějí…však docela nedávno došlo ke kuriózní otravě exotickým vojenským jedem náhodou jen 11 km od na tyto jedy specializované laboratoře 😉 (aktualizace 5.7.2018 – a to už dokonce 2x! WOW!)

Ke spekulacím, co že se to vlastně děje na ostrově Plum, napomáhají i další události – například nález podivného tvora na Long Islandu hned vedle…že prý je to medvídek mýval…hahaha 🙂 Aktuálně probíhá přesun laboratoří z ostrova Plum do nové lokace. Prý z důvodu bezpečnosti (mimo jiné). Nové umístění je v centru obilnice USA – Kansasu, prakticky uprostřed města Manhattan. Však to taky místní patřičně komentují a jsou si vědomi rizik. Ovšem jen asi 15 km daleko má armáda obrovskou základnu Fort Riley (domácí základna 1. pěší divize US Army), tak možné problémy jistě zvládnou s přehledem. Necháme se překvapit. Podle dosavadních zkušeností jsou US laboratoře s bezpečností dost na štíru – ztrácí se jim nebezpečný materiál, zdrhají jim nakažená pokusná zvířata, nevedou pořádnou evidenci kolik čeho mají…

  • No, pokud si o tomto tématu chcete počíst anglicky, tak třeba TADY, nebo TADY
  • Jako bonus – zpráva o použití biologických zbraní v Korejské válce – ZDE
Rubriky: Armáda, Zprávy a politika | Komentáře: 1

ZOO Praha + Fata Morgana

Mám tu na pár dní kamaráda z Chorvatska s rodinou, tak působím jako průvodce po Praze a okolí. V rámci navštívených atrakcí dnes přišla řada na ZOO a skleník Fata Morgana.

 

 

Při té příležitosti jsem nacvakal docela dost fotek, jejich výběr najdete ZDE

Rubriky: Cestování, Zábava, Ze života | Napsat komentář

Kros Sázava 2018

Jak jsem si předsevzal loni, zase jsem se přihlásil na tento náročný, ale nádherný závod po úbočích kopců na levém břehu Sázavy. V sobotu ráno jsem v poklidu s dostatečným předstihem přijel do Pikovic a zaparkoval auto na placeném parkovišti (50,- Kč za celý den). Ještě že tak – místní strážníci prý obcházeli auta zaparkovaná různě po vsi a rozdávali pokuty. Odprezentoval jsem se a zbytek času do startu jsem trávil ve stínu pod rozložitým stromem. Nebylo sice takové vedro, jako loni, ale i tak pod stromem bylo výrazně líp, než na prosluněné louce.

Oficiálně měl závod na 15 km startovat v 10:10, ale (stejně jako loni) byl start o 10 minut odložen. Houf běžců není moc velký – cca 200 závodnic a závodníků. Konečně padl výstřel a valíme se přes louku na Posázavskou stezku. Startoval jsem někde ve 2/3 startovního pole, takže si víceméně držím svoji pozici. Po chvíli se trasa závodu strmě zvedá a začínáme se škrabat nahoru na Medník. Začíná se to prosévat, mě se kupodivu rychlou chůzí daří do kopce lidi předcházet. Jenže pak následuje dlouhý seběh kombinovaný s rovinkami a tam jsem pár pozic zase ztratil. Pak už se ve skupince tak nějak střídáme – já obvykle získávám ve stoupání, někdo zase v seběhu…A už je tu (jediná) občerstvovačka. Žvýkám GT-Sport tabletu a zapíjím vodou z občerstvovačky. Teď nás čeká asi nejhezčí úsek trati – úzkou roklí, žádná oficiální cesta. Měl jsem trochu obavy, že po nedávných bouřkách tam bude bahno, ale bylo to v pohodě. Takže i v silničních botách, ve kterých jsem běžel, nebyl žádný problém. Na kopci kousek přes rozpálené louky, a pak už lesem zpět dolů na Posázavskou stezku a fofrem k cíli. Nohy mě kupodivu nijak zvlášť nebolely a běželo se mi dobře, tak jsem začal trochu usilovněji pracovat a postupně jsem stáhl několik závodníků přede mnou. Při náběhu do Pikovic jsme byli bohužel nasměrováni trochu blbě, ale na správnou trasu jsme se vrátili přes louku a vlastně to ani velké zdržení nebylo. A už je tu cíl, kterým probíhám v oficiálním čase 1:48:54 (lepší než loni o 4 minuty)!

Takže s výsledkem jsem docela spokojený. V cíli jsem dostal pěknou dřevěnou medaili a rakvičku (se šlehačkou). Po tomto stylovém doplnění energie mě přepadl hlad, pročež jsem se spakoval a vyrazil zpět ku Praze. Ovšem za rok budu v Pikovicích zase!

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
  • Spoustu fotek najdete TADY (je odsud i ta jedna výše – díky za ní)
Rubriky: Sport | Napsat komentář

ŠUTR 2018

Po nepříliš povedeném maratonu jsem měl v úmyslu trochu si spravit běžeckou reputaci na tomto vyhlášeném krosu. Přihlášený jsem byl už co se registrace otevřely, takže startu nic nebránilo. S využitím MHD jsem se s dostatečným předstihem dopravil na start na Hanspaulce a v klidu se odprezentoval. Kupodivu jsem před startem ze známých natrefil jen na Petra z Běhej.com, který ale letos neběžel, protože pomáhal Michalovi jako dobrovolník v prostoru startu/cíle. Těsně před polednem se nás grupa běžců jen na jeden okruh shromáždila u startovní čáry. Michal před nás nastoupil a povídá: „Letos máme, novinku! Opravdickou startovací pistoli!“ A natáčel pistoli tak, abychom si ji všichni mohli dobře prohlédnout.

BUM! Výstřel se ozval poněkud nečekaně asi minutu před polednem. Inu…prst na spoušti…Dav běžců to ale neřeší a téměř po hlavě se vrhá dolů s kopce do Šáreckého údolí. Všichni mě předbíhají. Za chvíli se ovšem zase sápeme nahoru a situace se uklidňuje. Druhý seběh je technický, okolo mě to nikdo nechce moc hrotit a pořadí už se nemění. Jenže se mi rozvázala tkanička (Jak to? Však jsem měl dvojitou kličku!), takže po výběhu na silnici musím zastavit, abych si jí zavázal a skupinka kolem mě mi zdrhá. Zařazuji se mezi další běžce. Koukám, že někteří to fest přepálili a už chodí. Na stezce podél potoka mě dobíhá běžkyně, se kterou jsem absolvoval značnou část loňského ročníku. Super. Žvaníme a rozumným tempem se posouváme k občerstvovačce. Kolegyně mi zdrhla na naprosto přesně stejném místě, jako loni 😀 Ale neva. Na dno údolí sbíhám sólo a v dalším brutálním stoupání se dávám dohromady s další sympatickou slečnou, se kterou se držím až k Babě. Tam mi zdrhá, ovšem vzápětí mě dotahuje sličná zrzka, která má podobné tempo, takže se držíme spolu až nad další brutální stoupání po betonovém chodníčku, zakončené schody. Další kus jsem si užíval sólo a až na legendárních závěrečných schodech mě došel nějaký běžec. Spekulujeme, zda je šance dát to pod 2 hodiny. Moc realisticky to nevidíme, ale jak jsme vylezli nahoru, koukáme, že by to vlastně šlo. Au. Zmobilizovali jsme poslední síly, sprintujeme do cíle (kolega mi o kousek zdrhnul) a nakonec probíhám v čase 1:59:31! Předsevzetí splněno!

V cíli jsem se šel pozdravit se všemi, co jsem s nimi chvíli běžel – ve dvou to jde vždycky lépe a je proto na místě být za tu psychickou podporu vděčný. Pak jsem se chvíli věnoval vyžírání občerstvovačky, ale začala mi být zima, takže jsem nečekal na vyhlašování vítězů a vyrazil jsem k domovu. Jen na okraj – při prohlížení fotek z minulého ročníku jsem se všiml, že jsem měl loni stejné tričko i šátek. Vtipné 🙂 Samotný závod nelze, než pochválit. Výběr a značení trati, občerstvení, atmosféra…Takže za rok zase!

  • Oficiální výsledky najdete ZDE
Rubriky: Sport | Napsat komentář