Válka v Chorvatsku 1991 – 1992

4. Bosna a Hercegovina – část první

Začátkem března 1992 už jsme měli šest houfnic D-30J, několik ZISů a pár děl T-12 a byli jsme jedna z největších dělostřeleckých jednotek HV. Já už jsem byl zacvičen jako obsluha houfnice, naučil jsem se jí zaměřit do základního směru (dělo se zaměří v určitém úhlu, ten se pak zafixuje pomocí červenobílé tyče zaražené do země tak 10m od děla a pak už se míří na tu tyčku), dělat korekce palby atd. Tedy vlastně činnost velitele děla, i když jsem tu funkci papírově neměl. A také jsem byl zaškolen jako počtář. Se ZISy na palebném postavení u vesnice Bučje, odkud jsme útočili na Srbské pozice u obcí Lipik a Pakrac. Do smrti si budu pamatovat ty cíle, na jejichž počítání jsem se cvičil. Velitel počtářského družstva Bedi mi dával děsnou sodu. Ale bylo to v podstatě moje přání – chtěl jsem se totiž posunout od nabíjení děl někam dál. A pak přišel nový úkol. V Bosně a Hercegovině vypukly boje a Srbové podporovaní JNA tam začali čistky proti ostatnímu obyvatelstvu. Muslimové a Chorvati, kteří tam žili, na tom byli stejně jako Chorvati na začátku války v Chorvatsku – neměli zbraně a výstroj a tak nemohli perfektně vyzbrojeným Srbům vzdorovat. A nám zrovna stály čtyři nevyužité houfnice na dvoře. Bylo nám ale jasné, že když je tam půjčíme, přijdeme o ně. Nezbývalo, než jet s děly. Přípravy byly kolosální, protože jsme počítali s tím, že si budeme muset vybudovat určité zázemí. Čtyři velké náklaďáky narvané municí, za každým náklaďákem připojena jedna houfnice. Jeden menší náklaďák s proviantem a dalším vybavením. My jsme se poskládali do autobusu. Každý měl samozřejmě obrovský lodní pytel s bagáží – nafasovali jsme nové letecké spacáky a spoustu dalších užitečných věcí. A vyjeli jsme. Museli jsme oklikou přes Zagreb, Karlovac a Rijeku. Jiná cesta nebyla bezpečná a mohli bychom na sebe upozornit. Rijeka v podvečerním šeru vypadala jak peklo, osvětlená plameny z ropné rafinerie. Od Rijeky už jsme pokračovali podél moře. U Zadaru bylo další rizikové území. Oblast pod kontrolou Srbů byla blízko moři, občas dokonce ostřelovali Zadar. Nedaleko totiž bylo jedno z center jimi obsazené oblasti – město Knin. Maslenický most u Zadaru byl zaminovaný a nedal se použít. Všichni proto museli v Karlobagu trajektem z pevniny na ostrov Pag. Pro mě to byla premiéra na moři a tudíž nezapomenutelný zážitek. Jen ta fronta na trajekt….Úzká křivolaká silnice padající cik-cak po pobřežních útesech strmě dolů k moři nebyla stavěná na takový nápor. Než jsme se dostali na loď, strávili jsme v koloně několik hodin. Po vylodění jsme pokračovali po Pagu směrem k Zadaru. Tam jsme dali malou pauzu a jeli jsme dál přes Šibenik a Split až na Makarskou riviéru. V městečku Ploče jsme udělali další zastávku, než jsme přejeli do Bosensko-Hercegovského letoviska Neum. Když se podíváte na mapu zjistíte, že to je přesně v tom malinkém ocásku, který je jediným Bosensko-Hercegovským přístupem k moři. V Neumu jsme zůstali pár dní (asi 2 nebo 3). Bylo ještě chladno, takže na koupání to bohužel nebylo. Navíc v tak mrňavém letovisku nebylo vůbec nic. Do hospody jsme tedy jezdili do městečka Ploče. Na skalnatém ostrohu nad Neumem byla umístěna protiletadlová baterie velkorážních kulometů Bofors. Žádný joystick a hydraulika jako dnes, ale pěkně ručně, jedno kolečko na náměr, druhé na elevaci. Zkoušel jsem chvíli udržet v zaměřovači plachtícího racka a byla to neskutečná makačka. Před posádkou tohohle kulometu klobouk dolů. Protože jsme měli být nasazeni vlastně tak trochu „načerno“ za hranicemi Chorvatska, museli jsme sundat nášivky HV a ZNG. Místo nich jsme dostali v podstatě stejné s nápisem HVO, což byly jednotky chorvatské domobrany na území BiH. A pak přišel rozkaz k přesunu. Už bez autobusu, narvali jsme se do náklaďáků a pozdě v noci jsme vyjeli podél Neretvy do vnitrozemí. Přes Opuzen jsme dojeli do Metkoviče. Řidiči dostali kofeinové koncentráty na povzbuzení a zkontrolovali jsme bojové osvětlení (světla přelepená černou páskou, nechala se jen minimální škvíra, že to sotva svítilo). A pak se konvoj pomalu začal šplhat uzoučkými kamenitými cestami do kopců jihovýchodně od Metkoviče. Cesta byla tak úzká, že někde museli řidiči projíždět zatáčky na několikrát. Navíc zakousnutá do strmého skalnatého svahu. A byly zhruba tři hodiny ráno a jelo se skoro bez světel. Jediná chyba a zastavili bychom se až v Neretvě. Řidiči ale prokázali opravdové mistrovství a tak jsme se všichni bez úhony dostali na náhorní plošinu, pod kopec Žaba.

Tam u osady Praovice jsme měli první palebné postavení. Nad ránem jsme postavili baterii a provedli nastavení děl do základního směru. U toho už jsem se trochu motal, chtěl jsem to umět co nejlíp. Nastavení baterie se začíná od prostředního děla, ostatní se pak srovnají na něj. Po nastavení se vynulují zaměřovací zařízení. Ubytovali jsme se v nějakých opuštěných staveních poblíž a čekali jsme na zadání úkolů. Pak jsme dostali seznam potenciálních cílů. V tu chvíli začíná práce počtáře. Hlavního počtáře dělal Bedi, chlapík který mě zaučoval už v akcích okolo Daruvaru. Tady už jsem s ním regulérně spolupracoval a počítali jsme nastavení děl pro dané cíle. Trochu vám to přiblížím, ať si můžete udělat představu. Funguje to zhruba tak: víme kde jsme, tedy souřadnice X, Y a Z palebného postavení. Víme, kde je cíl, tedy X, Y a Z cíle (Z = nadmořská výška, u střelby poměrně podstatná hodnota). Podle vzorce (který už jsem zapomněl) se spočítá odchylka od základního směru, ve kterém je dělo zamířeno a elevace. Do výpočtu elevace je pochopitelně nutné zakalkulovat podle balistických tabulek typ zbraně, respektive použité munice a prachového plnění. U dělené munice je totiž možné upravovat dostřel (a balistickou křivku střelby) odebíráním prachových náplní z nábojky. S tím se počítá a v balistických tabulkách je sloupec pro každou možnou variantu náplně. Zápis v deníku počtáře (ještě ho mám schovanej) pak vypadá asi takhle:  

VP1 (vatreni položaj = palebné postavení) X=61925 OP= 7-00 (osnovni pravac = základní směr) Y=88545 Z=450 2,115 – kóta 511 (označení cíle) X=67360 Y=02475 Z=511 Dg=14953 (daljina gadžanja = vzdálenost cíle) TF-PP (munice – trenutno-fugasna, puno punenje = tříštivotrhavý, plná prachová náplň) K=34-45 (náměr) D=6-32 (elevace) Mes=30-04 (místní nastavení, už si fakt nepamatuju k čemu to bylo)

Do hry samozřejmě ještě vstupují pozorovatelé/průzkumníci, kteří jsou někde schovaní a pozorují kam nám to lítá. Podle toho hlásí korekce. Pozorovatelny mají kódové označení, kterým se pozorovatel identifikuje. Počtář pak ví, kde pozorovatel je a může podle toho korekce upravit. Pokud například kouká pozorovatel na cíl od západu na východ, ale my střílíme od jihu na sever, to co je pro pozorovatele doleva, bude pro nás dál. Souřadnice a kódové označení pozorovatelen jsou obvykle taky v deníku počtáře. Tyhle informace z něj dělají extrémně důležitý materiál, který v žádném případě nesmí padnout do rukou nepříteli. Dalším nástrojem počtáře (kromě deníku, propisky, kalkulačky a balistických tabulek) je tzv.PUV. Je to pouzdro obsahující desku s připevněnou mapou, pravítka, úhloměry, kvalitní busolu atd. Do mapy se zakreslují palebná postavení, cíle, palebné sektory, základní směry děl a pozice pozorovatelen. PUV tedy taky nesmí padnout do rukou nepříteli. Pracovali jsme s vojenskými podrobnými mapami, ovšem často se stane, že pracovní prostor přesahuje z jedné mapy na druhou. Pak je potřeba jednotlivé mapy velice precizně slepit. Takže jsme si s Bedim spočítali všechny cíle, které jsme dostali ze štábu, zapsali je do deníku a zanesli do mapy. Při řízení palby to fungovalo tak, že spojař řekne počtáři cíl, počtář řve nastavení centrálního děla na velitele baterie a ten si musí z hlavy spočítat rozdíly mezi jednotlivými děly (obvykle je to jen +/- dílek na stupnici) a řve nastavení jednotlivých děl na jejich velitele. A pak to jde podle rozkazu „plotun“ (salva), nebo „rafal“ (dávka, jedno dělo po druhém a když jich je víc, vychází to tak, že když střílí poslední, první už má zas nabito), nebo libovolně (prostě jak posádka stíhá nabíjet). To, že jsme si spočítali všechny cíle dopředu byla velká výhoda. Pro nějaké dopočítávání drobností jsme nebyli potřeba oba dva. Každých pár dní odjížděla malá skupina vojáků do Metkoviče vykoupat se v hotelu a uvolnit po hospůdkách. Tudíž jsme se mohli střídat.

Z palebného postavení Praovice jsme obvykle stříleli na cíle přes kopec Žaba. Výhoda naší pozice byla, že jsme byli schovaní za kopcem a tedy k netrefení. Houfnice se střelbou přes kopec problém nemá – na rozdíl od normálního děla může střílet i tzv. horní skupinou úhlů, tedy s elevací větší než 45°. Jednou jsme takhle měli docela napilno, stříleli jsme salvami tak, že granáty musely lítat poměrně nízko nad hřebenem Žaby. Odpálíme další salvu….a najednou nad hřebenem ve vzduchu ohromný výbuch. Nejdřív jsme vůbec nevěděli, co se stalo. Až asi druhý den jsme dostali informaci, že ve svahu byly nalezeny trosky totálně zdemolovaného vrtulníku a že jsme tedy zřejmě sestřelili vrtulník. Předpokládám, že jsme Srbům trochu pili krev a tak chtěli zjistit, kde přesně jsme. A poslali vrtulník na průzkum. Jenže ten měl tu smůlu, že se zpoza kopce zvedl právě do námi vystřelené salvy. No a po zásahu granátem ze 122mm houfnice z vrtulníku pochopitelně moc nezbude. Druhou zajímavou událostí, kterou jsme na tomhle palpostu zaznamenali, byl sestřelený srbský MIG 21. Přelétával docela nízko a tak po něm střílel kdekdo ze všeho možného, snad i z praku. Nakonec to dostal a šel k zemi. Pilot se stačil katapultovat a jak se snášel k zemi, rozhořely se závody kdo ho zajme. My jsme to samozřejmě nebyli, v klidu jsme zůstali u děl.

V Praovici jsme moc dlouho nepobyli a přesunuli jsme se na palebné postavení na druhé (severní) straně kopce Žaba, poblíž vesničky Mramor. Zase jsme byli šikovně schováni za kopcem, tentokrát ale nebyl tak vysoký. Houfnice jsme rozestavili na malé loučce mezi skalami. Ubytovali jsme se zase v nějakých opuštěných domcích, byly to vlastně jen kamenné zdi a střecha. Tak jsme si hodili na zem matrace a na ně spacáky. Doktorovi (respektive medikovi, který s námi jezdil jako zdravotník) přišly nové obvazy. Jak sterilní (v neprodyšných balíčcích), tak i nesterilní, prostě jen smotané. Pomáhal jsem mu s tříděním a ukládáním a při tom koukám, že v obinadle něco je. Opatrně jsem to rozmotal….a vida! Škorpión! Bylo jich tam zalezlých několik, takže jsme museli všechny ty nesterilní obinadla přemotat a zkontrolovat. Pakárna. Domky kde jsme přespávali byly asi 100m od palpostu. Proto jsme se u houfnic v noci střídali na hlídce. Několikrát nás pěkně vyděsily želvy. Hrozně dupou a na výzvu „Stůj, kdo tam?“ nereagují. Jelikož i z tohoto palebného postavení jsme byli aktivní, Srbové záhy zjistili kde asi jsme a zkoušeli nás trefit. Několikrát se stalo, že granáty vybuchovaly na hřebeni před námi, nebo nás bezpečně přeletovaly a explodovaly ve skalách za námi. Prostě dobře zvolené palebné postavení. Jednou zase došlo na plnění nějakého úkolu a já jsem zjistil, že všichni vyšší velitelé jsou pryč. Čtyři kompletní posádky houfnic včetně velitelů byly, ale nebyl velitel baterie, nebyl spojař, nebyl vrchní velitel naší jednotky, nebyl můj velitel družstva Bedi, prostě nikdo. Ale odstřílet jsme museli. Tak jsme doběhli k houfnicím, já jsem si s vysílačkou, deníkem a PUVem vylezl na skalku za baterií a dělal jsem spojaře, počtáře a velitele baterie v jednom. Hukot jak blázen. Ale zvládli jsme to. Při dalších střelbách už bylo všechno jak má být. Ale tentokrát jsme dostali rozkaz střílet salvami. Asi se jednalo o podporu nějaké pěchoty, která se mezi salvami přesouvala. Jenže jsme vystřelili sotva tři salvy, když k nám běží stařenka z nedalekého domku a lomí rukama. „Jóój, jóój, co to děláte, vždyť mě padá střecha!“ A fakt. Tlaková vlna ze salvy ze čtyř houfnic vždycky střechu nadhodila a tašky popojely o kousek dolů. Tak jsme se domluvili se štábem, že salvami to nepůjde a dál jsme už stříleli jen jednotlivě. Babče jsme střechu srovnali jak se dalo a ještě jsme se snažili revanšovat se jí nějakými pochutinami….tak na nás snad nebude mít špatné vzpomínky.