Už je tomu dávno, co jsem byl na kursu na brokovnici. Tak jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas dát si zase nějaký, abych si to osvěžil. Po usilovném hledání jsem zjistil, že v termínech, které by mi vyhovovaly, se okolí Prahy žádný takový kurs nekoná. Ale našel jsem jeden na jižní Moravě.
Protože kurs začínal brzo ráno, nechtěl jsem se tam hnát z Prahy a hledal jsem ubytování v místě. Nejprve to vypadalo dost špatně, ale nakonec mi vyšla vstříc majitelka penzionu Hirmann pár set metrů od střelnice. Super. Dostal jsem celý apartmán, kompletně vybavený, takže luxusní bydlení. V sobotu ráno jsem tedy jen vyskočil a dojel kousek za vesnici do údolí, kde ve starém lomu je střelnice.
Kurs probíhal jako obvykle, tedy od základních drilů po pokročilejší. Háček je v tom, že brokovnice opravdu HODNĚ kope a zejména při střelbě z nestandardních poloh (střelba slugem vleže, střelba z opačného gardu) to fakt bolí. Jak se tedy kurs blížil ke konci, modřiny všech účastníků se úspěšně zvětšovaly a taky se stupňovala únava. Takže na závěrečná docela komplexní cvičení (pohyb, střelba zpoza krytu, dobíjení, záměna munice, přechod na pistoli a zpět, práce ve dvojici) už jsem se držel silou vůle. Ale s odstupem to hodnotím jako velice dobrý kurs, který mi zas na nějakou dobu osvěžil práci s brokovnicí. Určitě si ho budu pamatovat, než zmizí ty modřiny 🙂
Po skončení kursu jsem se zcivilizoval ve svém apartmánu a udělal jsem si večerní procházku přes vinice z Popic do Strachotína na večeři. No a v neděli ráno odjezd zpět do Prahy. Ono by to stálo za nějaký výlet okolo, když už jsem tam byl, ale apartmán jsem musel opustit ráno a pak co se zbraněmi v autě, že… Takže rovnou do Prahy.
Fotky ze střelnice jsou od pořádající agentury Scorpion Defense – díky za ně! Mimochodem – na třetí fotografii můžete vidět krásnou studii různých střeleckých postojů, od „sportovní“ varianty hodně bokem, až po prakticky čelní kolmou variantu, kterou se snažím dodržovat já. Boční varianta sice na jednotlivý výstřel dodá více pohodlí a stability, ale znemožňuje okamžitý pohyb a hlavně oproti přímé variantě nevyužívá ochrany nosiče plátů (já vím, že jsem ho neměl, ale je dobré naučit se tak přemýšlet). Navíc projektil, který tělem projde přímo zpředu, napáchá méně škody, než projektil, který projde z boku, nebo šikmo…
Ve starších verzích operačních systémů Windows (zejména v těch s podporou dotykové obrazovky) byla součástí systému (nebo jako doplněk zdarma) aplikace Microsoft Journal. Funkcí to byl jakýsi předchůdce aplikace OneNote. Těm, kdo aplikaci Journal používali, asi zbyla celá řada souborů v nativním formátu této aplikace – tedy s koncovkou *.JNT
V současné době je od Microsoftu zdarma k dispozici aplikace Journal prostřednictvím Microsoft Store…ALE…tato aplikace neumí pracovat se soubory ze starého Journalu. Pak se nabízí možnost konverze pomocí různých webových konvertorů – to mi ale ani v jednom případě nezafungovalo správně. No a mezi aplikacemi pro Google Workspace se dá také nějaký konvertor najít, ale jeho bezpečnost je velmi pochybná (proto sem ani nebudu dávat odkaz).
Naštěstí je na stránkách Microsoftu stále ke stažení instalační soubor *.MSI staré verze aplikace Journal. Takže stačí soubor stáhnout na váš disk, po klepnutí pravým tlačítkem myši zvolit „instalovat“ a voila – máte klasický starý Journal!
V aplikaci si otevřete váš starý soubor *.JNT a z menu File-Export As jej vyexportujete do webového archivu (soubor *.MHT). A tím je vyhráno – soubory *.MHT jsou asociované s vaším webovým prohlížečem, odkud je můžete vytisknout například na virtuální tiskárnu do formátu *.PDF.
Moje cesta upgradů této brokny asi definitivně skončila. A jak tedy probíhala?
První upgrade spočíval ve výrobě custom railu na předpažbí (na tento ultra krátký model kupodivu nepasuje žádný rail dodávaný jako příslušenství) a montáži přední rukojeti (FAB Defense). Bez toho je totiž tato brokovnice takřka nekontrolovatelná. Zároveň mi puškař (Novotný – Praha) vyměnil červené světlovodné vlákno v mušce za žluté. Výrazně lepší viditelnost.
Druhý level upgrade byla montáž turecké sklopné pažby Hatsan. Pažba není určena na brokovnice Fabarm a pro montáž vyžaduje drobné úpravy. Já měl štěstí a povedlo se mi koupit bazarovou pažbu již upravenou. Její pozitiva: poskytuje oporu, cool efekt (sklopná nahoru), držák nábojů Její negativa: má dost vůle (viklá se), pažbička není moc ergonomická, montáž popruhu je „bastlení“ (ideálně protažení středem čepu), držák nábojů má z fabriky moc ostré hrany
Třetí (a snad poslední) upgrade. Výměna pažby za originál od Fabarm (novinka). Inženýr, co to vymýšlel, byl asi na drogách. Hlava pažby je na trubce standardu M4/AR15 (dodáno s pažbou FAB Defense GL-CORE). Prodává se i verze s nastavitelnou lícnicí, což mi v tomto případě přijde jako zbytečné. Délková variabilita je super, například při střelbě s nosičem plátů/bez nosiče. Jako nedostatek vidím nemožnost pažbu sklopit (pro transport by byla zbraň ještě kompaktnější). Pažbička je také FAB Defense…ALE NA ZBRANĚ TYPU AK. Próóóč? Jako nic proti tvaru pažbičky, ta je OK…ale když už to konstruovali, to se nemohli držet jednoho standardu a udělat to celé v kompatibilitě s M4/AR15???
No…a jak můžete vidět na obrázku výše, také jsem osadil zbraň úsťovou brzdou (originál Fabarm). To proto, že takový „kraťas“ umí docela kopat a doufám, že s úsťovkou se bude chovat více civilizovaně. Montáž úsťovky mi poskytla prostor pro prodloužení zásobníku +1 (také originál Fabarm). Takže brokovnice je teď v kapacitě 5+1 (oproti původní 4+1). Teda…zkoušel jsem to doma a 5x náboj délky 70 tam nenacpu, ale 5x 67,5 už jo. S tím si ještě budu muset pohrát. Pro technofily – postup montáže prodloužení zásobníku:
vyšroubovat původní krytku na zbrani
pomocí kleští na segrovky (ideálně inverzní chod) vyndáte pojistný kroužek – BACHA, VYSKOČÍ NA VÁS PRUŽINA ZÁSOBNÍKU
konec pružiny zasunete do prodlužovacího nástavce a ten zašroubujete místo původní krytky…tadááá, hotovo.
Nedávno jsem za účelem každodenního použití (do práce, z práce, na notebook, nákupy atd.) zakoupil tento legendární batoh. Jak je vlastní všem produktům Savotta, batoh je extrémně kvalitní a velice spartánský = žádné extra vychytávky a doplňky. Pro denní nošení to ale pár doplňků chce. Takže tady je moje verze:
Z výroby má batoh jen holé ramenní popruhy z cordury. Kromě toho, že to může poškozovat bundu/tričko, které máte pod batohem, to při větší zátěži nemusí být pohodlné. Dokoupil jsem tedy polstrované návleky na popruhy (Viper Tactical). Také jsem na každý popruh nasadil jednu GRIMLOCK karabinu – kromě toho, že se dá využít na přicvaknutí nějakého užitečného doplňku (například tam mám na pravém popruhu textilní pouta ESP), slouží také jako zarážky návleků na popruzích. Na levý návlek jsem připevnil MOLLE pouzdro s malou kapesní svítilnou. Je stále po ruce a přitom nijak nepřekáží.
Z přední strany batohu jsem využil MOLLE vazbu a na uzavírací chlopeň jsem přichytil malou lékárničku (o vybavení lékárničky zas někdy jindy). A na samotné přední straně batohu pak mám přiměřeně velkou admin sumku (Viper Tactical) na různé drobnosti (vnitřek batohu není nijak členěný a házet tam propisky a mobily jen tak je prostě blbost). Jo a taky se můžete všimnout fixace upínacích popruhů – koupil jsem za pár korun kotouč zeleného oboustranného suchého zipu na organizaci kabelů – na popruzích funguje skvěle.
Uvnitř batohu jsem do jediné uzavíratelné kapsičky v horní části doplnil originál Savotta pláštěnku na batoh (pro případ biblické potopy, nebo tak něco – batoh sám o sobě má vynikající impregnaci). Do zadní ploché kapsy (určené například na hydratační vak) jsem vložil originál Savotta podložku, která dá zádům tuhost a batoh pak lépe drží tvar. No a před tuto podložku (tedy dále od zad) jsem šoupnul balistickou vložku odolnosti IIIA od 4M (CZUB). Takže odteď je batoh i neprůstřelný 😀
Do batohu se úplně krásně vejde 15″ notebook v ochranném pouzdru…ale asi by se vešel i větší. V případě nečekané potřeby se dá batoh okamžitě zvětšit a pak se do něj vejde opravdu hodně. A poslední, čeho jste se asi všimli, jsou reflexní pásky z obou stran batohu – protože je batoh sám o sobě bez reflexních prvků, do města se to hodí. V případě potřeby pak mohu tyto reflexní pásky okamžitě sundat…No a úplně na závěr si vychutnejte video z testování batohu Savotta Jääkäri S výrobcem 🙂
Protože si mi podařilo prodat Remington 700, neměl jsem žádnou pušku s klasickým „klikovým“ mechanismem. A to nejde. Tak jsem se začal poohlížet po něčem novém. Vzhledem k tomu, že neplánuji střílet dál, než cca na 300m, ale kladu důraz na kompaktnost, nízkou hmotnost a snadnou transportovatelnost, soustředil jsem se na ultrakrátké verze různých pušek. Z české produkce je to například CZ 600 TRAIL. Ta má ale několik nevýhod. V době, kdy jsem to zvažoval, ještě nebyla v ráži 300AAC (teď už je v nabídce – je to horká novinka!). A má „proprietární“ řešení pažby = není možný tuning podle vkusu střelce. No a pak jsem zahlídl v jednom shopu Savage 110 PCS a bylo rozhodnuto.
Zbraň je klasifikována jako „pistole opakovací“ (kvůli absenci pažby a krátké délce – hlaveň je dlouhá jen 10,5″). Je usazena do kvalitního šasi MDT LSS s šachtou na standardní MDT/AICS zásobníky (pro 300AAC se používají zásobníky pro ráži .223). Na ústí hlavně je závit, což je v mém případě nutnost, neboť ráži 300AAC jsem zvolil zejména kvůli možnosti dobrého utlumení hluku. Pažbička je standard M4. Lišta na optiku je jednodílná, nepodbroušená. Zajímavostí je umístění kliky závěru na LEVÉ straně zbraně, což je dáno prodejem jako „pistole“ (když to držíte jednoruč v pravé ruce, není jiná šance, jak to rozumně nabíjet). Snad se s tím nějak srovnám 🙂 Spoušť je velice kvalitní, s krátkým hladkým chodem. Je seřiditelná, ale abyste se dostali ke šroubku na seřizování, musíte zbraň demontovat z šasi (viz druhý obrázek výše). No a co se pažby týče, tak je to zde vyřešeno šalamounsky railem na zadní straně šasi = můžete si tam dát jakoukoliv kompatibilní pažbu. Dokonce se dělají i adaptéry na M4 trubku, takže pak si můžete vybírat z nekonečného množství různých M4/AR15 pažeb.
Nějakou dobu jsem googlil příslušenství, a když jsem dospěl k finálnímu výběru, udělal jsem si grafický návrh…abych viděl, jak to bude vypadat dohromady.
Finální konfigurace:
Zbraň = Savage 110 PCS v ráži 300AAC Blackout, MDT LSS chassis
Tlumič = A-TEC SMG-5 300BLK (modulární)
Optika = Vortex Viper PST 6-24×50 FFP MRAD (ten jsem si nechal z prodaného Remingtona)
Montážní kroužky = Vortex Seekins Precision 30 mm
Pažba = Maple Leaf MLC-S2 včetně adaptéru na RIS, sklopná, s nastavitelnou botkou a lícnicí
Zásobníky = ke zbrani byl jen jeden, dokoupil jsem tedy 2 ks originál MDT zásobníků (jsou úplně stejné, jako ten dodaný se zbraní, jen na botce mají místo loga Savage logo MDT)
Bipod = 7 magic V9-MLK-BP-BK na M-LOK (je to Čína, tak se uvidí, zda vydrží) – vybral jsem ho kvůli možnosti sklápět nožičky dozadu i dopředu…a kvůli ceně, pochopitelně.
A vida – takhle vypadá reálný build. Optika je oproti grafice delší o killflash a tlumič je delší o jeden dílek (segmentový tlumič). Jako velký bonus (a dílo náhody) hodnotím možnost sklápět pažbu doleva – natahovací páka proleze dírou v pažbě! Jinak na obrázku je botka pažby v maximální délce (vyhovuje mi to tak). Lícnice má ještě rezervu. A navíc lze lícnici posunout v případě potřeby dopředu, nebo dozadu. Na bipod stále čekám…asi jede čínskou ponorkou….Možná sem časem hodím aktualizované foto, ale tohle by tak nějak obecně mělo stačit.
Celková délka zbraně (s vyklopenou pažbou a s tlumičem) = 975 mm
Transportní délka zbraně (bez tlumiče a se sklopenou pažbou) = 560 mm
23.9. měla být výroční oslava 24.MADu v Daruvaru, tak jsem si naplánoval dovolenou a měl jsem v úmyslu se zúčastnit. Bohužel na poslední chvíli byla oslava odložena…takže jsem čas strávil návštěvami zajímavých míst a starých kamarádů.
Ani tento rok mi nevyšla Velká Balkánská Expedice, takže jsem koukal po náhradních možnostech. A oko mé modravé spočinulo na tomto zájezdu od CK Alpina. Pro mě trochu nezvyklá destinace, ale vzhledem k tomu, že na příští rok je v plánu Azerbajdžán, bral jsem to jako dobré získávání zkušeností z dané oblasti. Jako první jsem teda zjistil, že vlastně nemám vhodné zavazadlo do letadla…a musel jsem vzít zavděk prastarým vojenským lodním pytlem.
Sobota 12.8. Po mírných zmatcích se shledáváním se na letišti (stejným letadlem odlétal i zájezd Alpiny do Kyrgyzstánu) jsme se nakonec úspěšně shledali. Po odbavení ještě zbyl čas na poslední pivko a s malým zpožděním odlétáme směr Istanbul. Turci se činí a servírují vynikající večeři (kuře). Přistání v Istanbulu okořenily krásné výhledy z výšky na osvětlené město (dostal jsem místo u okna). Let do Tbilisi nám vtipně odlétá z úplně druhého konce letiště, chvátáme tedy skoro 1,5km halami a chodbami. Při snaze najít WC jsme s kolegou omylem vtrhli do muslimské modlitebny…hmm. Během druhého letu Turci servírují…nevím, co to je…ve tři ráno 🙂 Asi snídaně. Míchaná vajíčka. Nad ránem jsme v Tbilisi. Maršrutkou přejíždíme z letiště do centra a ubytováváme se (jsou to víceméně priváty, ale slušně zařízené, koupelna i WC ke každému pokoji). Upadáme do krátkého spánku.
Neděle 13.8. V 10h máme dobrou snídani a vyrážíme na prohlídku města. V šíleném vedru je to dost náročné, proto několikrát zastavujeme a doplňujeme tekutiny. Pivo = 5 až 10 GEL (Lari). 1 GEL = cca 8,50 Kč. Docela drahé, ale žízeň je veliká a některá piva vůbec nejsou špatná. Po prohlídce města (podívejte se na fotky) jsme měli „seznamovací večeři“ v restauraci v centru, a poté posezení u několika lahví lokálních vín na dvorku našeho ubytování. Ve dvou jsme se pak ještě vydali spáchat nějaké noční fotky Tbilisi…s mobilem je to dopředu marná snaha, ale co už… A pak jsme se ještě s kolegou zasekli v hospůdce hned pod ubytováním, kde měli točené pivo za 5 GEL…a trochu se to protáhlo 🙂
Pondělí 14.8. Snídaně opět fajn, jen ty párky asi maso nikdy neviděly. Maršrutkou odjíždíme z Tbilisi a míříme ke kostelu/klášteru Džvari (Jvari). Po prohlídce sjíždíme k soutoku řek Kura a Aragvi do městečka Mccheta (církevní centrum Gruzie a její bývalé hlavní město). Navštěvujeme tamější katedrálu a procházíme se uličkami okolo. Strašné vedro. Turek čaruje se zmrzlinou. Na mě to naštěstí nezkoušel, ale zmrzku měl teda vynikající. Pokračujeme maršrutkou k severu. Stavíme na oběd, ale v tom vedru se dá jíst jen salát. Já budu tááák zdravej! Další zastávka je pevnost Ananuri. A pak už pomalu začínáme stoupat do hor. Těsně před překonáním sedla ještě navštěvujeme post-sovětskou kuriozitu – monumentální monument gruzínsko-ruského přátelství. Následuje sjezd kolem nekonečné řady kamionů, převážejících (asi embargem zakázané) zboží do Ruska, do našeho cíle – městečka Stepantsminda. Tam máme vynikající ubytování a večeři u pohostinného Archila. Teda, má to svá úskalí. Archil rozlévá čaču (domorodá pálenka) do rohů a učí nás gruzínským zvykům. Kromě pálenky ale servíruje i skvělé domácí červené víno.
Úterý 15.8. Po vydatné snídani stoupáme západně od městečka, nejprve ke kostelu Cminda Sameba (Nejsvětější Trojice), a pak dál pod Kazbek. Většina účastníků končí u chaty AltiHut (2980 mnm), ale s kolegou jsme nejrychlejší, tak lezeme až k ledovci Gergeti (cca 3250 mnm). Cestou nás staví gruzínští pohraničníci, ale jen nakoukli do pasů, a když jsme jim řekli, že se hned vracíme, nechali nás jít. Jinak pro výstup na Kazbek je asi třeba vyplnit nějaký formulář (cesta vede kus Ruskem). V závěrečné fázi výstupu k ledovci se cesta dost ztrácela v kamení, zvolil jsem špatnou variantu a kus jsem musel lézt dost nešikovně vedle vodopádu. Při návratu se v chatě potkáváme se zbytkem výpravy a sestupujeme už víceméně společně. Sestup je hodně strmý a klouže to. Pomáhal jsem si proto hůlkami, a to se mi stalo osudným. Jedna z hůlek mi praskla, a jak jsem ztratil oporu, dost blbě jsem spadl. Výsledek = trochu odřená ruka a ošklivě zvrtnutý kotník. Zbytek sestupu jsem tedy pajdal jen s jednou hůlkou a velice pomalu. Na okraji městečka stavíme na pivko. Na ubytku nás pak čekala výborná večeře, čača a domácí víno.
Středa 16.8. V plánu je výstup k jezeru Chaukhi Lake a k vodopádu cca 2,5 km nad ním. Volitelně pak až do sedla Chaukhi Pass (3338 mnm). Normálně bych si to dal až nahoru, noha je ale v háji, pajdám pomalu a hlavně mám problém s přecházením potoků a technických úseků vůbec. Maršrutka (terénní Mitsubishi Delica – v Gruzii velice oblíbené auto) nás dovezla kousek před vesnici Juta (v údolí jihovýchodně od Stepantsmindy). Dál tedy šlapeme po svých (v mém případě pajdáme). Dolezl jsem až k tomu vodopádu nad jezerem, abych zjistil, že je to vlastně úplně marné a vodopád stojí za prd. Mnohem hezčí vodopád byl hned vedle jezera. Takže jsem se vrátil a šel si ho prohlédnout. Přelézání divoké bystřiny ovšem bylo náročné normálně, natož s tím zvrtnutým kotníkem. Naštěstí jsem se cestou potkal s kolegyní a přes obtížná místa jsme si vzájemně pomohli. Cestou dolů k vesnici jsme se ještě stavěli u kouzelné babičky na rychlé občerstvení (pivko). V hospůdce ve vesnici jsme počkali na zbytek výpravy a maršrutkou jsme se zase vrátili na ubytování, kde nás čekala tradiční výtečná večeře. Tentokrát jsme se trochu zasekli u toho domácího vína…nezbylo nic 🙂
Čtvrtek 17.8. Tento den je plánovaný dlouhý přejezd do Kutaisi (mimochodem bývalé hlavní město bájné Kolchidy), s malým doplňkovým výletem k travertinovým kaskádám a na pevnost Zakagori. Já se rozhodl šetřit kotník a tento výlet vynechat. Potkávám se tedy se zbytkem výpravy, až když se vrátili. Maršrutkou pak jedeme zase přes sedlo Jvari Pass (2379 mnm) – je to totiž prakticky jediná cesta z/do Stepantsmindy. Mimochodem, kolem stoupání do sedla jsou také travertinové kaskády…a prý větší, než byly na tom volitelném výletu 🙂 (Jvari Pass Travertine Natural Monument). Následně musíme sjet skoro až k Tbilisi, abychom se napojili na dálnici na západ, do Kutaisi. Stavíme na oběd = zase salát. Protože je cesta dlouhá, střídají se řidiči, respektive přesedáme do jiné maršrutky. Dálnice není ještě hotová, místy projíždíme staveništěm. Staví to číňani a moc se s tím nemažou – podkopávají svahy kolem naprosto bez respektu = furt se jim to sype a silnice se kvůli tomu na noc zavírá. Máme tudíž trochu honičku, abychom to stihli projet, než to uzavřou. Nakonec ale vše dopadlo dobře a už za tmy dojíždíme k hotelu v Kutaisi. Hotel je standardní, evropských parametrů. Hlad! Skupinově se vydáváme do města najít vhodnou restauraci. První pěkná je plná…a kolem nic jiného v dohledu. Zastavil jsem dvě domorodé slečny a ty nás po krátké domluvě dovedly k velké restauraci v centru. Ceny normální, jídlo výborné…jen obsluha trochu pomalejší a hlavně tam děsně řvalo karaoke 🙂 Jestli jsem správně pochopil Google Maps, tak se ta hospoda jmenuje Prague 🙂 Nakonec jsme tam zůstali ve čtyřech…a pěkně zmokli, neb se spustila průtrž mračen.
Pátek 18.8. Snídaně, stejně jako hotel, byla evropských parametrů. Kafe nic moc. Vlastně obecně v Gruzii nemají moc dobré kafe. To jen na okraj. Ale byly jogurty! Ňam. Po snídani vyrážíme maršrutkou na západ, a pak k severu, do Mestie. Je to kvůli horám hroznými oklikami, a taky cesty už nejsou moc dobré. My si navíc děláme zajížďku ke kaňonu Okatse. Je to vlastně stezka, vedená po kovových lávkách, vysoko nad úzkým kaňonem. Dechberoucí výhledy 🙂 a všudypřítomní přítulní psi. Pozor, platí se vstupné (do kaňonu, psi jsou zdarma). Pak už teda valíme do Mestie. Zastávka na pozdní oběd v restauraci Barjashi (asi oblíbená restaurace řidičů maršrutek) nad přehradou Enguri. Mají tu i v mapách vyznačené veřejné WC…ale je to jen pro ty nejodvážnější. Já jsem se neodvážil. V restauraci jsem si dal mega porci salátu a pivko. Ceny velmi slušné. Večerní příjezd do Mestie. Ubytování pěkné, jen na počet lidí málo koupelen/WC (2 sdílené) = občas bylo nutné si docela dlouho počkat. Večeře luxusní.
Sobota 19.8. Po vydatné snídani nás čeká výstup severozápadně od městečka, nejprve k rozhledně a kříži s vyhlídkou na Mestii, následně pak k jezerům Koruldi. Ke kříži se stoupá strmou pěšinkou lesem = tedy je tam klid a žádná auta. Od kříže/rozhledny se ale pokračuje po široké šotolinové a prašné cestě, po které vozí k jezerům líné turisty terénní auta. Jezírka jsou pěkná, ale nic „wow“. Mě osobně tam zaujaly spíš výhledy na okolní horské hřebeny. Po pauze na svačinku sestupujeme zpět k rozhledně. Cestou ještě dáváme zastávku na pivko. Akorát jsme došli k rozhledně a spustil se slejvák. Tak jsme v klidu počkali pod střechou, až to přejde a do Mestie sestoupili už po vysychající cestě. Po večeři jsme se šli podívat do centra městečka a trochu jsme se tam zasekli v hospůdce = návrat cca ve 12:30.
Neděle 20.8. Dnes má být volnější den. Po snídani se přesouváme pěšky k lanovce…která měla začít jezdit v 10h, ale nakonec začíná až v 11h. To byl první zádrhel. Lanovka má totiž dvě části – první půlka je sedačková, horní půlka kabinková. Došli jsme k spodní stanici kabinkové lanovky a koukáme, že se jim tu nějak hromadí turisté. Lanovka se rozbila. Proslýchají se různé časové údaje, od kdy to má zas jezdit…ale nic nezní úplně přesvědčivě. Značná část naší skupiny se tedy vrátila zpátky do Mestie. Pár nadšenců zdolalo kopec po svých a několik trpělivých se nakonec dočkalo opravené lanovky. Já jsem strávil čas prolézáním městečka, focením a nákupem suvenýrů. Při tom jsem objevil skvělý „alkoholový“ obchůdek. Majitel nabízí degustaci vín, dokonce kvůli mně otevřel flašku. Mezi jednotlivými druhy vín podává hrozinky. Tomu se nedá odolat, kupuju tedy u něj dvě lahve. Tu, co jsem předtím koupil v supermarketu (stejná cena, jiné vinařství), dám v plen teamu po večeři 🙂 Před večeří máme ještě v plánu návštěvu muzea (Margiani’s House Museum) – vlastně se jedná o jednu z typických svanetských obranných věží a starobylý dům. Kurátorka (mimochodem, jestli fakt má mail larisamargiani@yahoo.com, tak je to asi pořád v rodině) nám vysvětluje funkci jednotlivých částí staveb. Měli to super vymyšlené. Vytápění krávama, spižírny, vězení, speciální místnost pro novomanžele…všechno tam bylo. A tajné chodby do té obranné věže. Po návštěvě muzea nás čeká vydatná večeře, a pak jsem se vytasil s tím vínem. Podobný nápad mělo několik dalších lidí, takže z toho nakonec byl pěkný večírek. Obecně v Gruzii červená vína jsou takřka sázka na jistotu, vyzkoušel jsem jich více a žádné nebylo špatné.
Pondělí 21.8. Snídani se tentokrát všichni věnovali s větší důsledností – dnes totiž vyrážíme na čtyřdenní trek do Ushguli. Stravu a ubytování máme zajištěné, tedy můžeme jít relativně nalehko. Stačí něco malého pro doplnění energie během dne. Mám spoustu sojových suků 🙂 Cílem prvního dne je vesnička Zhabeshi východně od Mestie. Cesta je celkem jednoduchá, je tam jeden „bonusový“ hřeben, abychom nemuseli jít po silnici. Ale stoupání i klesání v klidu. Poslední úsek před Zhabeshi ale vede po úbočí svahu oplývajícího různými potůčky a bažinatými místy. Přeskakovat to po kamenech s tím kotníkem je peklo. Ale povedlo se mi to suchou nohou. Ubytko v Zhabeshi (Guest House Victor) je super, dokonce mají wifi! Po vynikající večeři hrajeme karty. Přidal se pan majitel a rozlévá čaču. Venku se mezitím strhla pekelná bouřka, kromě slejváku padají občas i kroupy.
Úterý 22.8. Druhý den treku. Po snídani stoupáme stezkou na kopec jihovýchodně od Zhabeshi. Většina skupiny jde trochu náročnější cestou více do kopce. To by mi tolik nevadilo, ale je tam pak mnohem náročnější sestup a tomu se s tím kotníkem chci vyhnout. Volím proto trochu kratší variantu s pozvolným sestupem do vesnice Adishi – našeho dnešního cíle. Jak se blížím k Adishi, horami se rozléhají Animals od Pink Floyd – majitel hospůdky v Adishi má repráky otočené do hor a láká turisty. Dorazil jsem tam cca ve 14h a u pivka jsem počkal na zbytek skupiny. Ubytko opět super, sprchy/WC sdílené, voda teplá. Po dvorku hopkají králíci. Čas do večeře jsme strávili v té hospůdce vedle. Po večeři nám paní domácí dokonce přišla zahrát na panduri. Bohužel jsem to zvrtal a video není 😦
Středa 23.8. Třetí a nejtěžší den treku. Nasnídaní balíme věci a vydáváme se proti proudu ledovcové řeky Adishchala. Po necelých šesti kilometrech ji musíme přebrodit. K tomu využijeme koně. Pro místní je to super business – za těch pár metrů přes řeku si účtují myslím 25 GEL. Ale je to dobrá atrakce a už to máme v ceně zájezdu, tak vzhůru do sedel. Koně to mají v malíčku…vlastně v kopytu, takže vše probíhá bez komplikací. Po překonání řeky stoupáme docela ostře do sedla Čchunderi Pass (2722 mnm). Nahoře dáváme pauzu na oběd (několik sojových suků). Klesání na druhé straně hřebene je celkem v pohodě. Pak už víceméně mírně s kopce podél říčky Khaldeschala scházíme do Iprari – cíle dne. Ubytování klasika – sdílené sprchy/WC. Večeře (i snídaně) sice super, ale začíná to být jednotvárné.
Čtvrtek 24.8. Po snídani sestupujeme šotolinovou cestou do Lalkhori, pak kousek po silnici do Davberi a vzhůru do kopce. Stoupání je lesem a v několika „vlnkách“, takže nic hrozného. A pak až do Ushguli je to +/- po vrstevnici. Jak je cesta převážně lesem, výhledy nejsou. Vzhledem k brzkému příchodu je spousta času na relax. Pár lidí šlo do místního „kina“ (projekce z notebooku) na ethno film Dede. Ubytko je velice svérázné. Wifi není, elektřina skomírá, někdy není vůbec (v celé vesnici). V domě vše vrže a skřípe, takže vyplížit se v noci z pokoje na WC a nevzbudit půl domu je zhola nemožné. BTW jedno WC je normální, druhé turecké. Ale pokoje jsou čisté a pěkné. Večeře standardně bohatá. Pak jsme si střihli ještě pár partiček karet a šli spát.
Pátek 25.8. V plánu prý byl výstup na 2980m vysoký kopec nad vesnicí…k tomu se ale nikdo nemá. Aktivní skupina se nakonec vydává údolím severovýchodně od vesnice pod ledovec. Neaktivní skupina (včetně mě) si prolézá vesnici, fotí věže, vyhýbá se kravincům a lenoší. Jo a protože výjimečně fungovala elektřina, dostal jsem v místní hospůdce luxusní cappuccino s obrázkem labutě 🙂 Cca v 16h pro nás přijíždí maršrutka a odváží nás do Mestie, kde máme domluvenou večeři a možnost osprchování se před odjezdem. Ještě je čas zajít na poslední pivko, a pak už i s bagáží nasedáme do lepší maršrutky a vyjíždíme na noční cestu do Tbilisi.
Sobota 26.8. Řidič, zdá se, nevzal v úvahu tu rozkopanou a sesouvající se dálnici a navrhuje zastavit u uzávěry (viz čtvrtek 17.8.) a počkat do rána. To je ovšem nesmysl, nestihli bychom letadlo. Na objízdné trase pro změnu trochu bloudí (sledoval jsem ho na GPS), nakonec se ale doptal. Nad ránem už se mu zavírají oči a průvodkyně sedící vedle něj se ho snaží udržet v bdělém stavu. Nakonec se však dostáváme k letišti s velice pěknou časovou rezervou. Odbavení bez problémů a míříme na Istanbul. Turci opět podávají dobré jídlo (a nic moc kafe). Během přistávání fotím z výšky mešitu Sultanahmet camii (Modrá mešita). Zase jsem totiž dostal místo u okénka 🙂 Na letišti máme spoustu času, bloumáme tedy mezi obchůdky a stánky…což mě stálo 20 EUR navíc = pivko, turecká káva (vynikající, z džezvy) a nějaké brambůrky. A pak už poslední část cesty do Prahy. A poslední dobré jídlo od Turkish Airlines. Cca v 18h dosedáme na Ruzyni a v 19h už jsem doma.
Seržovo virtuální domeček 