Válka v Chorvatsku 1991 – 1992

5. Bosna a Hercegovina – část druhá

Po třech týdnech nám dorazilo střídání a naše skupina se vrátila do Daruvaru. Tam jsem zjistil, že mě bohužel dohnala administrativa. Během mé nepřítomnosti v Čechách mi přišel povolávací rozkaz. A současně začaly (tehdy ještě slabé) tlaky z velitelství v Záhřebu na odchod všech cizinců z Chorvatské armády. Já jsem v HV ale chtěl zůstat, a to i po válce jako profesionální voják. Takže jsem se na velvyslanectví tehdy České a Slovenské Federativní Republiky začal vyptávat, jak je to se získáním dvojího občanství – že bych jako Chorvatské získal a ČSFR neztratil. Na velvyslanectví byli velmi vstřícní a vyjádřili se ve smyslu, že z jejich strany v tom není žádný problém. Podal jsem si tedy na MUP (Ministarstvo Unutarnjih Poslova – Ministerstvo Vnitra) oficiální žádost o Chorvatské občanství (mimochodem, součástí žádosti muselo být i vyšetření na infekční choroby včetně HIV). A s těmito informacemi jsem kontaktoval OVS v Čechách ohledně povolávacího rozkazu a mého velitele v HV ohledně setrvání v jednotce. OVS reagovala prostřednictvím mých rodičů (protože nesměla oficiálně kontaktovat osoby v zahraničí) tak, že mi to skoro vyrazilo dech (dokument je úmyslně ořezaný o identifikační údaje).

Velitel 24-MADa Mirko Fotak na mé setrvání v jednotce taky koukal docela pozitivně, ne tak ale velitel 52. samostatného batalionu, pod který naše jednotka spadala. Nakonec se to ale nějak ukecalo. Po třech týdnech lenošení a relaxace v Daruvaru (no dobře, já jsem se ještě trochu zdokonaloval v počtářské práci a kvůli tomu jsem byl asi 2x někde na terénu) nastal čas odjezdu na jih, vystřídat naše kolegy. V autobuse jsem zaregistroval kromě skupinky starých spolubojovníků i hodně nových tváří. Vesměs už samí odvedenci. Měl jsem i nového velitele družstva – kluka co přišel odněkud z poddůstojnické školy. Bedi před třemi týdny zůstal u moře a teď jsme ho měli střídat. Dojeli jsme do Metkoviče, kde na prázdném parkovišti za velikého halasu proběhla výměna – my z autobusu do náklaďáku a střídaná jednotka z náklaďáku do autobusu. Vyrazili jsme do kopců. Po chvíli jsem zaregistroval, že nejedeme na naše staré palebné postavení u Mramoru. Totiž, od té doby, co jsem dělal počtáře a pracoval jsem s mapami jsem se taky bez problémů orientoval v krajině. Naše nové palebné postavení bylo východně od Mramoru, poblíž větší vesnice Vinine (respektive asi kilometr jižně od této vesnice).

Vinine byly zcela opuštěné. My jsme se ubytovali ve dvou domcích, které byly od vesnice trochu separované. Všichni si dali matrace do sklepa nebo přízemních místností. Taky jsem to zkusil, ale nedalo se tam přežít. Většina vojáků byli kuřáci a hulili tam o106. A navíc když si X chlapů zuje bagančata….dovedete si to představit. Jeden z domků měl otevřenou střechu, kdy prostor zpod klasické střechy tvaru A přecházel do malé terasy. Nahoru se lezlo po kovovém žebříku. Ubytoval jsem se tedy tam, na čerstvém vzduchu a s parádním rozhledem. Říkal jsem si, že by to musela být sakra náhoda, aby něco spadlo přímo na tu střechu. A pokud to spadne kamkoliv okolo, budu na střeše v bezpečí. Po ubytování jsme šli obhlédnout děla. Byla namířena jihovýchodním směrem (OP 21-00) a co mě hned zarazilo – okolí baterie bylo dost rozryté a u každého děla byl vyhrabaný bunkr vyztužený betonovými profily. Munice byla schována převážně v bunkrech a u děl bylo vždy jen pár beden. To vše napovídalo, že to tu nebudeme mít lehké. Našemu novému počtáři se to moc nezamlouvalo. Chtěl jsem se s ním domluvit na spolupráci, ale nebyla s ním rozumná řeč – nojo, čerstvý absolvent PŠ, nenechá si do ničeho kecat. Ale i přes to jsem se snažil udržet si přehled co se děje.

Hned jedny z prvních střeleb, které jsme z tohoto palebného postavení vedli, byly dost husté. Pracoval jsem normálně u děla. Cíl byla dělostřelecká baterie podobná té naší. Problém byl, že my jsme věděli kde jsou oni a oni věděli, kde jsme my. Vypukla pekelná přestřelka na 14km. My jsme nabili, vystřelili a po hlavě naskákali do bunkrů. KRACH, KRACH….venku začaly padat srbské granáty a šrapnely zvonily o kameny a beton ve vchodech do krytů. Jen to utichlo, vylítli jsme ven a zase – nabít, odpálit a zpátky do bunkru. Na druhé straně to muselo probíhat stejně. Bylo to jen o tom, kdo se první trefí opravdu dobře. Asi po půl hodině šílenství Srbové ztichli. Takže jsme se zřejmě první trefili my. Po téhle akci náš nový počtář usoudil, že přímo na palebném postavení to pro něj není a zřídil si pracoviště v přízemí jednoho z domků, ve kterých jsme spali. Při dalších střelbách pak s velitelem baterie komunikoval vysílačkou. To podle mě nebylo moc bezpečné – sami jsme slýchali, jak se přes vysílačky domlouvají Srbové, bylo tedy jasné, že oni nás musí slyšet taky. Když jsme u těch vysílaček – používali jsme Motoroly a pár lidí mělo Alinco. K některým byl protekčně i externí mikrofon. Dosah vysílaček byl tak 5km (v závislosti na terénu a počasí), přenosy na delší vzdálenosti se děly prostřednictvím přenosových vozů, které stály na strategických místech (mimochodem oblíbený dělostřelecký cíl, tihle spojaři). Večer, když jsme neměli co dělat, provokovali jsme se přes vysílačky se Srbama. Takový ty klasický kecy, jako „Řekni kde jsi, pošlu ti tam balíček!“ Jak jsem už uváděl v minulých dílech vyprávění, voják který chce přežít se musí naučit rozpoznávat zbraně podle zvuku a odhadnout, kam co letí. Jednou takhle nad ránem mě vzbudilo vzdálené „DUM…DUM“. To je další věc, kterou se voják naučí – i v nejhlubším spánku zareaguje na nebezpečí. Po zadunění jsem ležel a bedlivě poslouchal, kam to spadne. HuuuUUU…..hvízd-KRACH-KRACH! Podle zvuku asi 100-150m za nás někam do pole. Říkám si „Nojo, to oni nám Srbové jen tak přejí dobré ráno, tak já jdu zase spát…“ Jenže pak slyším z dálky „DUM-DUM-DUM…DUMDUM-DUM…“ „Raketomet!“ blesklo mi hlavou. A taky mi okamžitě došlo, že mám asi tak 10 vteřin (než k nám rakety doletí) na to, abych se někam zašil, jinak je po mě. Vylítl jsem ze spacáku, sjel jsem ze střechy po žebříku jak hasič a po hlavě jsem skočil okýnkem do sklepa. Tam už bylo docela narváno. A pak venku vypuklo peklo. Ohlušující rachot, země se chvěla a nám padala omítka za krk. Okýnkem do sklepa prolítlo pár šrapnelů a zasekly se do zdi (viz foto, to jsou některé z nich). Ty první dvě rakety byly zřejmě zaměřovací, po jejich dopadu Srbové provedli korekci a poslali nám celou várku. Raketomet je smrtonosná zbraň – při odpálení celé náplně pokryje cílovou plochu skoro 1km2. Když to venku utichlo, vylezli jsme ze sklepa a začali obhlížet škody. Kupodivu jsme prošli docela dobře – jeden kamion, který jsme měli zaparkovaný u domu, dostal pár šrapnelů. Byl zbouraný přístavek u jednoho z domů. A vše bylo pochopitelně posekané od šrapnelů a pokryté prachem. Jinak jsme ale nezaznamenali žádné vážnější škody. Vylezl jsem na střechu kde jsem spal a rozhlížel se kolem. Vypadalo to, že nás zasáhlo jen pár raket na okraji cílové zóny, střed zásahu byl v poli asi 200m od nás. Moje místečko na střeše bylo netknuté, takže kdybych tam zůstal, nic by se mi nestalo. Nojo, ale kdo to může dopředu vědět, že. Po tomto útoku jsme ale měli závažný problém. Nový počtář se zbláznil. Teď to nemyslím jako nic vtipného, prostě neunesl ten stres a strach. Odmítal vyjít ze sklepa a nebyl schopen se soustředit na práci. Po pár dnech ho nakonec odvezli a od té doby už jsme o něm neslyšeli. Tak jsem byl zpátky na palubě aneb jediným počtářem baterie. Měl jsem ale dobrou Bediho školu, takže jsme při plnění úkolů byli velice úspěšní. Bohužel jsem se nevyhnul jedné sporné situaci. Měli jsme dělat dělostřeleckou podporu pěchotě, na vzdálenost asi 12km. Odstříleli jsme asi 20-30 ran, když najednou přišel příkaz k zastavení palby. A vypukla čilá komunikace polním telefonem a vysílačkami. Jelikož jsem byl náhle držen stranou, začal jsem tušit zradu. Takže jsem si raději ještě jednou překontroloval údaje, které jsem hlásil veliteli baterie. Všechno ale sedělo na 100%. Pak přijeli nějací vyšší důstojníci ze štábu a taky si kontrolovali co jsem spočítal. Bez závad. Vyšlo najevo, že jsme trefili naše jednotky, respektive zničili jsme řídící pult pro protitankové střely 9K11 Maljutka. Naštěstí jsme nikoho nezranili. Dodneška je pro mě záhadou, jak k tomu mohlo dojít. No vlastně, mám takovou teorii. Jelikož jsme stříleli fakt hodně, bylo kolem děl nachystáno dost munice. Na bližší cíle se střílelo se zmenšeným prachovým plněním, na vzdálenější cíle s plným prachovým plněním. Problematický cíl jsem počítal pro plné plnění, ale mám podezření, že posádka jedné z houfnic omylem nabila nábojku se zmenšeným plněním. Granát pak pochopitelně neletěl dostatečně daleko. Chtěl jsem si to ověřit, ale u houfnic byl takový chaos, že to bylo marné. V každém případě mi bylo potvrzeno, že chyba nebyla v mých výpočtech. Uff. Navíc v můj prospěch hrála vysoká úspěšnost předchozích střeleb.

Modernizovali jsme se. Nafasoval jsem počítač (spíš programovatelnou kalkulačku s pamětí) Sharp PC-E500. Byly v tom uložené balistické tabulky pro námi používaná děla, veškeré dostupné druhy munice a samozřejmě naprogramovány patřičné vzorečky. S tímhle zařízením by zvládla dělat počtáře i cvičená opice. Jenže na elektroniku nelze spoléhat, takže jsem stejně ještě paralelně pracoval postaru. Sharp ale výrazně urychlil činnost v akci, kdy bylo potřeba dodávat korekce palby nebo počítat nové cíle. Určitě i díky němu mám na kontě svůj největší počtářský úspěch. Dostali jsme urgentní rozkaz o pohyblivém cíli – koloně vozidel, vzdálené od nás víc jak 14km. Neověřená informace byla, že v koloně by se měl nacházet i jeden ze Srbských velitelů – Željko Arkan. A teď – věděl jsem kde kolona byla, když jsem dostal hlášení. Podle mapy jela po lokální (tedy velmi špatné) cestě = mohli jet tak 20km/h. Chvíli trvá než to spočítám, pak příprava děla, nějakou dobu letí granát….To všechno jsem zakalkuloval a dal jsem veliteli baterie údaje pro střelbu na místo, kde jsem předpokládal že kolona bude. Jenom podotknu, že pro likvidaci kolony vozidel platí, že je potřeba nejdřív zničit první a poslední vozidlo, aby se ostatním zablokovala možnost úniku. BUM, BUM – dvě houfnice vypálily a my jsme čekali na informace od pozorovatelů. Hurá! První vozidlo dostalo přímý zásah. Malá korekce a pálíme na poslední vozidlo kolony. Zase přímý zásah. A pak už jen všemi čtyřmi houfnicemi cíl dorazit. Trefit na první ránu pohyblivý cíl na 14km – jsem prostě dobrej. A nebo jsem měl štěstí – to už je teď jedno. Zase přijeli důstojníci ze štábu. A kdo že to tak dobře spočítal. Inu – známá firma. Arkan ale v koloně bohužel nebyl – kdybychom ho dostali, myslím že by za to byla i nějaká ta medaile.

Po třech týdnech nabitých událostmi zase přišel čas střídání směn a tak jsme se vrátili do Daruvaru. Během naší nepřítomnosti došlo k přesunu kasáren do větší budovy blíž k centru města. Jednotka se stále rozrůstala, na bojištích Západní Slavonie už působila celá baterie našich ZISů a pár houfnic D-30J. Staří veteráni se na dobu volna rozprchli domů a já zůstal v kasárnách s nováčky, které jsem vesměs neznal. Daruvar se také stal jedním z center jednotek UNPROFOR. V podstatě si zabrali lázeňský hotel Termal a byly jich plné bary. Nepálci, Norové a Kanaďané. S Nepálci nic nebylo, jsou to absolutní profesionálové, v barech je člověk nevidí, s domorodci se nesbližují. Zato Kanaďani a Norové vypili kdeco. S Nory jsem se moc nesblížil…tedy vůbec ne. Potom, co jeden z nich v jednom z barů strhl Chorvatskou vlajku a já mu dal na hubu (ani nevím jak se mi povedl efektní kop z otočky po kterém šel k zemi) jsem se jim vyhýbal. Zajímavý bylo, že těch Norů v baru bylo asi 10 a ti ostatní se do toho nevměšovali. Začal jsem častěji chodit do baru v hotelu Termal, kde se vyskytovali Kanaďani. Moje znalosti angličtiny byly tehdy víc než bídné, ale jak jsem víc a víc konverzoval, zlepšovalo se to. Skamarádil jsem se s velitelem malé jednotky kanadských výsadkářů, takový starší šlachovitý chlapík, byla s ním velmi rozumná řeč. Občas jsme si vyměňovali různý nášivky a odznaky. Pak jsem se taky sblížil s velice sličnou slečnou od kanadské Vojenské Policie. Byla moc fajn, ale naštvat bych jí nechtěl – viděl jsem jak sama zpacifikovala dva vojáky, kteří byli asi 2x tak velcí jak ona. No a taky jsem se v tomhle baru poznal s pozorovatelem OSCE majorem Janským (myslím, že byl tehdy major). A když se k nám občas přidal některý z mých chorvatských přátel, byli jsme vskutku pestrá skupinka. Konverzace přeskakovala mezi angličtinou, chorvatštinou a češtinou. Veliká legrace. Kanadský výsadkář byl po čase odvelen někam pryč a poslední věc, kterou si se mnou před odjezdem vyměnil, bylo tričko. Získal jsem tak luxusní vínově červené tričko s modrým symbolem kanadských výsadkářů.