Po půl roce na silničce

Na tento víkend byla nadmíru příznivá předpověď počasí a současně jsem si potřeboval něco zařídit v Berouně. Tak jsem spojil příjemné s užitečným (a nepříjemným). V sobotu jsem vyjížděl až v poledne, protože jsem čekal až se oteplí. Zamířil jsem klasicky po cyklostezce na Zbraslav, což tentokrát nebyl úplně dobrý nápad – první hezký víkend vylákal na brusle a kola spoustu lidí a stezka byla téměř neprůjezdná. Ze Zbraslavi jsem pokračoval po staré silnici do kopce na Jíloviště a přes Mníšek pod Brdy do Dobříše. Když jsem projížděl Dobříší, začalo se trochu zatahovat. To by sakra nemělo, vždyť podle předpovědi mělo být celý den jasno! Z Dobříše jsem jel dál přes Obořiště a Višňovou na Dolní Hbity. Odsud pak doprava a už po silnici č.118 do Příbrami a údolím Litavky dolů do Zdic. Silnice tam má místy nový povrch a protože je to až do Zdic v podstatě pořád z kopce, dá se pěkně valit. V Příbrami jsem měl ještě průměrku cca 25 km/h, ve Zdicích už 27 km/h. Kousek za Lochovicemi jsem se asi čtyřicítkou mihnul kolem nějaké dvojice na bajcích a k uším mi dolehlo jen: „Ty vole, to byl fofr!“ To člověka potěší  Ona tedy taky ta silnička jede o poznání líp než cyklokroska, na který jsem jezdil celou zimu. Ze Zdic je to už jen přes dva kopečky do Berouna, kde jsem končil. Sobotní vyjížďka měla celkem 119,94 km, zvládl jsem je za 4:26:02 (čistý jízdy, ale vzhledem k tomu, že jsem nikde nestavěl, tak vlastně i reálně), průměrnou rychlostí 27,05 km/h, nastoupáno 1107 m, průměrné tepy 134 bpm, spáleno 2730 kcal. Výškové profily jsou podle času – neměl jsem senzor v kole.

 

Jelikož u rodičů nikdo nebyl doma (co by tam taky dělali, v půl pátý odpoledne, když bylo tak hezké počasí), tak jsem se posadil na lavičku před domem a relaxoval jsem. Frrrr. Na záhonek před lavičkou přilítl kos. Párkrát poskočil, vrhl se vpřed a odhodlaně začal ze země rvát chomáč trávy. Přitom mě po očku pozoroval, co jako já na to. Já nic. Hop, hop. Kos přihopsal blíž a začal se věnovat nějakému papírku. Napadlo mě, že bych si ho mohl vyfotit, když je tak blízko. Bohužel foťák byl v pouzdře na kole. Počkal jsem, až kos na chvíli odhopkal a pomalu jsem sáhl pro foťák. Jenže ten darebák už nepřihopkal zpátky…takže fotka nic moc

Večer jsem si ještě zpestřil instalováním tátova notebooku. Podařilo se mu si ho zavirovat. Naštěstí jsem mu kdysi vytvořil zálohu systému Ghostem, takže to bylo šup šup. Nedělní ráno mi zpestřil jezevčík dožadující se hry. No koukněte na něj: „Hele, páníčku, tady jsem ti přinesl krásnej kus ožužlanýho dřeva, co ty na to? Haf!“ Po radovánkách s jezevčíkem mě čekala míň zábavná činnost – návštěva nemocnice za účelem odběru krve (nalačno, bez snídaně, pochopitelně). Blonďatá sestra mi sebrala ruku a rutinním pohybem do ní vrazila jehlu. „A dostanu pak obrázek?“ ptám se. „Prdlajs obrázek, snídani dostaneš!“ dí máti.

Odkrvený a nakrmený vyrážím na kole směr Nižbor a Křivoklát. Cestou místy potkávám jiné cyklisty, takže je pořád nějaká motivace a jede se dobře. Z Křivoklátu pokračuju do Rakovníku. Silnice z Rakovníku do Nového Strašecí je oficiálně zavřená, na kole se ale dá v pohodě projet. Půlka šířky silnice má stále dobrý asfalt a nikde žádná auta. V Novém Strašecí jsem někam blbě odbočil (což jsem samozřejmě v tu chvíli nevěděl). Silnice se postupně stávala užší a užší a kvalita asfaltu byla vhodná spíš pro konání XC závodů, než pro silniční cyklistiku. Orientace podle slunce nepřipadá v úvahu – obloha je jednolitě šedá a slunce může být v podstatě kdekoliv. Nikde nikdo. Ze silnice je občas v lese vidět nějaká chaloupka. Začínám přemýšlet, jak se na lopatu sedá. Jestli mě tady sežerou, nikdo si toho nevšimne

zámek Nižbor (a bikroska)	hrad Křivoklát

Že mě to napadlo! Jídlo. Vždyť já mám vlastně hlad! Snědl jsem dvě müsli tyčinky, víc toho nemám. Hele! Lodenice! Že bych už byl ve známých končinách? Nějak se mi to ale nezdá. Nojo, Lodenice nejsou Loděnice, i když jsou na stejném potoce. Ve Stochově jsem se zase chytil (díky radě nějakého místního cyklisty) a už bez problémů pokračuju do Unhoště. A v Unhošti je super hospoda Sirija. Výborně tam vaří, točí Plzeň a dá se tam zaparkovat kolo že je na něj vidět. Takže jsem si dal luxusní oběd, zapil ho plzničkou a pokračoval jsem ku Praze. Dojezd domů mi ještě zkomplikovali nějací zpovykaní demonstranti a houf bubáků v plný polní. Kdyby radši jezdili na kole! Nedělní vyjížďka nakonec měla 114,53 km (včetně bloudění), průměrnou rychlostí 24,08 km/h, 4:45:20 čistý jízdy, nastoupáno 1214 m, průměrný tepy 121 bpm, spáleno 2341 kcal.

Tedy vcelku úspěšný víkend – 234,47 km ujeto, 2321 m nastoupáno a kvapem se blížím najetým 2000 km za letošní rok.