Válka v Chorvatsku 1991 – 1992

2. Boje v Západní Slavonii – část první

Na úvod této kapitoly bych jen uvedl, že město Daruvar se nachází na západním okraji rozlehlé vrchoviny. Na východ od města jsou malé vesničky roztroušené v lesích a údolích, na západě jsou pro změnu pole a rybníky. Srbské jednotky byly poschovávané v kopcích východně od města a dělostřelecky ostřelovali město hlava nehlava. V městečcích a vesnicích na okupovaném území pak sháněli zásoby a tyranizovali chorvatské obyvatelstvo. Několik prvních akcí, kterých jsem se zúčastnil, si moc nepamatuju. Mozek se totiž v extrémních situacích „vypne“, aby nezdržoval instinkty a reflexy. Bohudík.

Jednou z prvních větších akcí, kterou si vybavuju docela dobře byl dvoudenní výjezd nad Daruvar se 122mm houfnicemi D-30J. Myslím, že jsme tehdy měli jen dva kusy. Houfnice D-30J je jugoslávskou modifikací ruské houfnice D-30 ze sedmdesátých let. Tedy docela moderní zbraň. Československá armáda je také používala, než byly nahrazeny samohybnými houfnicemi DANA 152mm ShKH vz.77. D-30J může díky systému tří lafet střílet v podstatě do kruhu. Účinný dostřel má něco přes 15km, používá dělenou munici a několik druhů granátů. Vyjeli jsme na kopec na západ od Daruvaru a namířili děla směrem na město. Divil jsem se, proč to. Bylo to proto, že fronta byla aktuálně tak blízko za městem, že bychom nebyli schopni z jiné pozice úspěšně zasahovat určené cíle – houfnice prostě na boj zblízka nejsou. Ukotvení děl se provádí zaražením trojbřitých kůlů skrz jednotlivé lafety do země. Tady to šlo ještě dobře, půda přece jenom nebyla moc zmrzlá. Pracoval jsem u děla jako podavač, otevíral jsem bedny s municí a připravoval ji k nabití. Při plnění některých úloh to byl docela fofr a musel jsem makat, abych stíhal. A granáty kalibru 122mm nejsou zrovna lehké. Den uplynul velice rychle, už se tolik nestřílelo a tak jsme si mohli odpočinout. Samozřejmě až potom, co se uklidilo okolí děl – prázdné nábojnice je potřeba uložit zpět do beden (zase se plní), posbírat haldy papírů kterými je munice obalena atd. Opodál našeho palebného postavení byl nějaký hájek, utábořili jsme se v něm a rozdělali si oheň. Teď se hodily zásoby různých konzerv v batozích. Od cesty se ozval nějaký pokřik. To si k nám našel cestu sedlák z nedaleké usedlosti a zval nás na kafe….a rakiju, pochopitelně. Domek měl malý a skromný, takže se nás tam vešlo jen pár. Stejně jsme se museli střídat, aby byl pořád někdo u děl. U sedláka jsme si povídali dlouho do večera, vůbec nás nechtěl pustit. Najedený a úplně zničený jsem si pak chtěl zdřímnout, nebylo však kde. Nakonec jsem si vystal papírama jednu bednu od munice a spal jsem tam. Vzbudil jsem se někdy ve tři ráno. Zase se střílelo, nad Daruvarem byly vidět řetězce svítících střel z kulometů a občas práskla i některá z našich houfnic. Ptal jsem se, jak dlouho to už trvá. Prý už víc jak hodinu, ale mě nechtěli budit, práce nebylo tolik a já prý tak pěkně spal. To jsem tedy musel být fakt hodně utahaný – spát pár metrů od střílející houfnice…No dobře, měl jsem špunty v uších, ale stejně…Za sporadické střelby jsme se dočkali rána. Pár vojáků stále udržovalo oheň, pálily se navoskované papíry a nějaké bedny od munice. Ke snídani zbytky od včera – suchary a konzervy z „KáDéček“ (malá krabice s různými trvanlivými potravinami, která by měla stačit jednomu vojákovi na jeden den). Dost se kšeftovalo se sardinkama (zn.Mardešić), hodně lidí je nejedlo, já zase jo, takže jsem je výhodně směnil za lanšmít (2:1). Najednou někdo něco huláká a pár chlapů běží z hájku ven. Kousek za hájkem bylo travnaté hluboko zaříznuté údolíčko, z jedné strany na druhou tak 150m. A na druhé straně údolíčka se na mokré trávě popásala srna. Mezi vojáky bylo i pár myslivců (nevím jaký je chorvatský ekvivalent, prostě lidi s loveckým lístkem). A jeden z nich měl Dragunova s optikou (respektive jeho jugoslávskou kopii) a tak se rozhodl srnu střelit. Prásk. Asi dvacet centimetrů vedle srny se zaprášilo. Srna nic. Prásk. Zase jen obláček prachu. Srna popošla za lepším trsem trávy. To už to nevydržel druhý lovec a sebral pušku tomu prvnímu. Nemachroval ve stoje, ale pěkně si to opřel o strom a prásk. Srna lehla. Jo, kdo umí, ten umí. Chlapi přinesli srnu do hájku, pověsili ji na strom a zkušeně jí začali stahovat a vyvrhovat. V tu chvíli se tam objevil náš známý sedlák a přinesl několik kuřat, prý abychom nestrádali. Joj. Kuřata jsme napíchli na provizorní rožeň, ze srny se opodál vařil lovecký gulášek, na kamenech u ohniště se pekly plátky srnčího masa. A do tohohle přijel z Daruvaru náš provianťák s nějakými fazolemi a chlebem. Vybrali jsme mu všechen chleba, vrazili mu do ruky kus kuřete a poslali jsme ho zase zpátky. K večeru téhož dne jsme se do Daruvaru vrátili i my.

Poměrně velké houfnice na mě zpočátku moc dobře nezapůsobily. Chtěl jsem raději na naše další dělo – ruský ZIS-3 76mm. Ten jsme měli jen jeden. Tohle dělo se kterým Rusové dobývali Berlín má dostřel zhruba 13km, je ale lehoučké a obratné, lze jej tahat vlastně i za osobním autem. Posádka ZISu byla myslím 8 lidí, přičemž pro samotnou obsluhu děla ale stačili 2-3. Háček byl v tom, že tohle malé dělo bylo často vysíláno do těch nejprudších bojů a další vojáci tak poskytovali dělostřelcům ochranu. Jo a taky musím podotknout, že už jsem neměl AK-47. Velmi záhy jsem ho totiž zase musel odevzdat. Zbraní nebyl dostatek a noví pěšáci je potřebovali víc než my. Místo něj jsem nafasoval jugoslávskou kopii karabiny Mauser – pušku M48, zvanou familiérně „tandžara“. Je to pětiranná karabina kalibru 7,92x57mm. Rychlost střelby je tedy příšerně pomalá, navíc je při natahování závěru nutné zrušit zamíření. Co je ale obrovskou výhodou této pušky je její přesnost. S klasickými miřidly jsem byl schopen (s oporou) trefit na cca 80m plechovou krabičku od dělostřelecké rozbušky. To je váleček o průměru cca 4cm a vysoký tak 15cm. Na tu vzdálenost ho vidíte jen jako světlou čárku. Po celou dobu, co jsem M48 měl, jsem sháněl optiku, bohužel nesehnal (respektive sehnal, ale za šíleně přestřelenou cenu). 

Se ZISem jsem se dostal i do akcí, kde mi moc dobře nebylo. Jedna z prvních byla v lesích nad vesnicí Sirač jižně od Daruvaru. Byli jsme nasměrováni na nějakou polní cestu, která nás ale dovedla pár desítek metrů za první linii. Na zakopávání děla a plnění nějakých dělostřeleckých úloh nebylo ani pomyšlení. Řidič Vinko bleskově zajel s náklaďáčkem za kterým jsme ZIS tahali za nějaký domek na hranici lesa. Překotně jsme vyskákali a naskládali se podél stěny domku. K tomu jen dodám, že je velice praktické sedět ve vojenském kamionu na podélné sedačce až vzadu – člověk pak může velice rychle vyskočit a zmizet. A navíc je nejdál od kabiny řidiče. V našem případě by to ale asi nehrálo moc roli – stejně jsme měli auto plné dělostřelecké munice. Oddychovali jsme v krytu za domkem, všude kolem bzučely kulky a hvízdaly a vybuchovaly miny. Chtěl jsem být malý, menší, nejmenší ze všech. „Co teď?“ vrtalo nám hlavou. Bylo nám jasné, že když se v úzkém prostoru budeme snažit otočit, nějaký pitomec se nás všimne a našije to do nás. Kamion s připřaženým dělem je moc lákavý cíl. Nakonec jsme v zákrytu za domem odpojili dělo a otočili ho samostatně. Vinkovi se podařilo otočit i náklaďák, takže jsme dělo zase zapřáhli a jak se situace trochu uklidnila, naskákali jsme dovnitř a vyrazili jako o život. Vlastně ne jako. Kamion letěl po úzké cestě jak střela, dělo za náma vlálo a lítalo ze strany na stranu. Srbové si nás samozřejmě všimli. Na cestu za námi začaly dopadat miny. Krčili jsme se za plechovými postranicemi vozu (i když nevím, jestli by nás to ochránilo). HvííííízdŽUCH! Pár šrapnelů prošlo plachtou, ale jinak se naštěstí nic nestalo. Když jsme zajeli hlouběji do údolí, palba ustala. Aby to nebylo tak jednoduché, objevila se proti nám na úzké cestě sanitka. Vinko jí ale dokázal bleskově udělat místo, takže jsme se minuli bez problémů. Sjeli jsme do Sirače a zaparkovali před ošetřovnou. Velitel naší malé jednotky Gero řešil, kdo nás poslal takhle blbě. Mezitím se k ošetřovně vrátila ta sanitka. Řidič potřeboval pomoct vyložit raněného, nikdo se k tomu ale moc neměl. Přiskočil jsem já a ještě někdo, vzali jsme nosítka a nesli raněného do budovy. Byl jsem vzadu, tak jsem viděl, co mu je. Měl vytržený kus boku a ještě něco s nohou. Prý mina z minometu, na místě odkud jsme právě úspěšně zdrhli. Byl jsem moc rád, že nejsem u pěchoty. Když jsem vylezl ven, někdo mi do ruky vrazil placatku rakije. Jo, to bylo v danou chvíli to pravé. 

S alkoholem se vůbec člověk skamarádil ať chtěl, nebo ne. Zpočátku jsme dostávali žold v jugoslávských dinárech, které ale okamžitě ztrácely hodnotu ve víru inflace. Ukládat je nebylo kam. Směna za německé marky sice byla načerno možná, ale kurs byl velmi nevýhodný. Nejvýhodnější proto bylo celý žold co nejdříve utratit. A za co jiného ve válečné zóně, než za jídlo a pití. Obchody v Daruvaru měly zavřeno, ale několik hospod a barů i přes občasné bombardování stále fungovalo. Výplatu jsme měli nejdřív jednou týdně, jak ale rostla inflace, výplatní termíny se zkracovaly. K žoldu jsme ještě dostávali cigarety, což byl pro mě, jakožto nekuřáka, další zdroj příjmů. V těch pár otevřených hospodách jsme tedy byli ve chvílích volna pečení-vaření. Jediná podmínka byla nahlásit dozorčímu, ve které hospodě budeme (a pochopitelně tam skutečně být) a neopít se našrot. To kdybychom náhle museli někam vyjet. V barech se taky občas přihodilo něco veselého. Seděli jsme si takhle v jednom poměrně nekrytém baru, když se najednou začalo ozývat hvízdání dělostřeleckých granátů a výbuchy různě po městě. Voják se velice rychle naučí podle zvuku poznat, kam zhruba granát nebo mina dopadne, dokonce se dá přibližně určit i z jaké zbraně bylo vystřeleno. Kdo se to nenaučí, umře. A tak granáty padaly, ale protože jsme slyšeli, že to je daleko, zůstali jsme klidně sedět. Ne tak barman. Když se mu poprvé rozklepaly okna v baru, někam záhadně zmizel. Odcházet jsme ho neviděli, to by musel kolem nás (byl to malinký bar). Za pultem nebyl. Pak jsme si ale všimli malých padacích dvířek v podlaze za barem. A vida! Tam byl! Krčil se tam ve sklípku mezi flaškama.

Kvůli bombardování civilních budov ve městě a okolí probíhala evakuace civilistů. Někteří staří lidé se evakuovat odmítli, někteří nechtěli opustit svoje domy, ale vesměs všechny děti byly z Daruvaru odvezeny. Hodně z nich i do Čech. Já jsem zhruba po dvou týdnech v ZNG také začal řešit návštěvu vlasti a dostal jsem dovolenku od 5.12. do 10.12. V tom termínu jely zrovna dva autobusy s dětmi do Seče. Vyjednal jsem si v jednom místo, měl jsem jet jako oficiální doprovod. Ve chvíli, kdy děti nasedaly do autobusů, zahájili Srbové další dělostřelecký útok na město. Utnuli jsme loučení a já jsem jen mávnul kolegům, kteří běželi do zámečku pro dělo, aby mohli odněkud zahájit umlčovací palbu. Autobusy urychleně vyjely z Daruvaru a za chvíli jsme již byli mimo nebezpečí. Návštěva domova byla náročná, hlavně proto, že jsem musel obhajovat svoje rozhodnutí. Nakonec jsem ale vše co jsem chtěl zařídil a s vracejícími se autobusy jsem se vrátil do Chorvatska.

Akce se ZISem nabraly jistou pravidelnost. Hodně brzo ráno jsme někam vyjeli a potmě jsme dělo zakopali a připravili k palbě. Občas to byla docela dřina, vykopat díry pro zapření lafet do nakost zmrzlé země. Někdy jsme pozici měnili i během dne, to pak byl se zakopáváním ještě větší problém. ZIS naštěstí nemá takový zpětný ráz, jednou jsme z něj stříleli jen tak, že zůstal zapřažený za náklaďáčkem a jednou si jenom dva nejtěžší vojáci stoupli každý na jednu lafetu. Za úsvitu vyrazila pěchota do útoku a my jsme jim dělali podporu – odstřelovali jsme různé bunkry nebo kulometná hnízda. Díky postupu v podstatě hned po pěchotě jsme se párkrát dostali někam mezi prvními. Bylo to dost deprimující. Dýmající vesnice pobořené linií bojů, které se přes ně přehnaly, mrtvá nebo zmateně pobíhající domácí zvířata. Vyhládlá prasata nebo zdivočelí psi mohli být nebezpeční. Na jedné louce u vesnice jsem viděl stádo vyděšených ovcí. Běhaly sem-tam, občas se ozval výbuch a tlaková vlna stádo rozhodila. Několik ovcí už nevstalo. Šel bych je z minového pole vyvést, jenže to bych tam mohl zůstat sám. Nedalo se dělat nic jiného, než bezmocně přihlížet. V opuštěných vesnicích jsme hledali poschovávané zbraně. Mezi vojáky kolovaly historky o tom, že se podařilo najít celý zakopaný tank. Tank jsme nenašli, ale byl jsem svědkem, jak jeden voják kopnutím převrátil kýbl s barvou a z něj vypadl balíček v igelitu. Obsahoval Colt Python s 6“ hlavní. Náš postup byl občas tak rychlý, že Srby evidentně zaskočil. Kasárna JNA kousek nad Daruvarem stačili z větší části vyklidit, ale i tak se tam našla spousta užitečného materiálu. Já jsem se tam dostal bohužel pozdě, takže kromě nějakých výstrojních drobností jsem už nic užitečného nenašel. Zato osvobození vesnice Borki bylo velikým přínosem nejen pro Daruvar, který byl právě odtamtud ostřelován, ale i pro naši jednotku. Srbové tam totiž na útěku nechali celou dělostřeleckou baterii. Stačili jen poškodit optické zaměřovače a vytáhnout úderné jehly. Bohužel se jednalo o velice zastaralý typ ruských děl, sice jsme si je odtáhli, ale nakonec jsme je využili jen párkrát při výcviku nováčků jako „trenažéry“. Použitelná byla munice a výbušniny, kterých se našlo také hodně. U takto nalezených ručních granátů jsem byl upozorněn na to, že je lepší dát si tam vlastní rozbušky. Ruční granáty se totiž dělají ve dvojím provedení. Varianta na házení, která má rozbušku se zpožděním. A varianta nástražná, která má rozbušku okamžitou. A když hajzlík našroubuje okamžitou rozbušku do granátu označeného jako házecí, co se stane? Raději nedomýšlet…Jednoho dne jsme se takhle vrátili do města, zaparkovali jsme náklaďák, vypucovali dělo a vyrazili jsme zase utrácet žold. Koukám – uprostřed hlavního Daruvarského náměstí stojí židle. A pod židlí je v asfaltu zapíchnutá nevybuchlá mina. Ptal jsem se poblíž stojícího policisty, co to je. Říkal, že se to nikomu moc nechce likvidovat, že je to dost nebezpečný. No, to souhlasím. Zato pod tou židlí už to bylo OK. Ale můžete být v klidu – dneska už tam není. Ani židle, ani mina.

A to by bylo pro tentokrát vše. Co se fotek týče, tak nikdo z nás s sebou samozřejmě foťák netahal. Fotky pocházejí od Tonyho Hnojčíka, který průběh všech bojů okolo Daruvaru dokumentoval. Otištěny byly v českém periodiku Jednota, které v Daruvaru vydává Svaz Čechů v Chorvatsku a Tony za ně získal mnohá ocenění.