Pražská stovka – 2-3.12.2011

Jak jsem již zmiňoval v některých minulých příspěvcích, závodní sezónu roku 2011 jsem se rozhodl zakončit tímhle šíleným podnikem. Na pátek 2.12. jsem si vzal dovolenou a pořádně se vyspal – vždyť mě možná čekají dvě noci bez spánku. Příprava věcí zahrnovala jak malý batůžek s vodním vakem, který ponesu s sebou, tak velký batoh se spacákem, karimatkou a rezervním oblečením a botama do cíle. Předem jsem si vytiskl mapku trati a připravil si jí do malého mapníku na předloktí. Odpoledne jsem se přepravil se vším do Berouna, kde jsem ještě v rodičovském zázemí relaxoval a dobře povečeřel. Začalo pršet. Po 21. hodině jsem byl za stálého deště autmo přepraven na start. Okolo pivovaru Berounský medvěd už byla spousta závodníků a uvnitř fronta na registraci dlouhá jak Lovosice. Po asi třičtvrtěhodinovém čekání jsem se konečně odprezentoval a dostal jsem itinerář první půlky trati se seznamem kontrolních bodů. Nutno uznat, že registraci pořadatel trochu podcenil, zřejmě ho překvapil obrovský zájem o závod. S Darksonem, který posedával u stolku a čekal, až fronta opadne, jsme dali pivko a už byl čas startu. Ještě doplním, že batohy s věcmi do cíle se od startu vezly pořadatelskou dodávkou, nebylo tedy nutné to celý závod tahat na hřbetě.

V jedenáct hodin byl zástup závodníků, poblikávajících reflexními prvky na dresech, vypuštěn na trať. Přes Beroun se (stále za jemného vytrvalého deště) běželo až na parkoviště pod nemocnicí. Tedy, já se držel se závodníky, kteří běželi. Ve stoupání k Dubu už ale jen svižně jdeme. Je mi vedro, tak zastavuji a sundávám větrovku a rukavice. Sžívám se s trekovými hůlkami – ještě jsem je nikdy nepoužíval. Do kopce jsou super, při trochu silovém použití výrazně odlehčují nohám. Z kopce jsou taky super – mokré šutry a kořeny kloužou a jen díky hůlkám jsem se mockrát nevyválel. Je mlha jak mlíko, sotva vidím na zem. Světlo z čelovky se mi odráží o mlhu před obličejem a víc mě to oslňuje, než pomáhá. Účinné je svícení silnější baterkou z ruky (blíž k zemi)…ale to zas nemůžu používat hůlky. K dovršení všeho se mi ve vlhkém vzduchu stále mlží brýle. Ve strmém stoupání ke kříži nad Svatým Janem už se proti nám řítí čelo závodu. Na kontrole u kříže je trochu těsno, na skále to klouže a nikdo nechce dolů kratší cestou (vzduchem). Při sestupu zpátky do Sv.Jana se mi povedlo jednou sebou švihnout, estetická hodnota oblečení je v háji 🙂 Za kostelem odbočujeme na zelenou TZ směrem k Bubovickým vodopádům. Mlha je tak hustá, že nedohlédnu na zem. Pohybuju se „cestou nejmenšího odporu“ protože to přece musí být cesta. Což o to, cesta to byla, ale blbá. V mlze jsem minul odbočku doprava do svahu. Uvědomil jsem si to, až když jsme vylezli nad mlhu. Píšu „my“, protože v závěsu za mnou funěl nějaký Němec. Asi si myslel, že s domorodcem nezabloudí 🙂 Došli jsme až k rozcestí U Lomu, kde jsme odbočili na modrou TZ, po té na silnici a po silnici jsme seběhli na místo, kde ji křižovala správná trasa závodu. Zacházka asi 1 km, ztráta cca 10-15 minut. Horší bylo, že u místa, kde správná trasa křižovala silnici, byla další (samoobslužná) kontrola K2. Byla ale umístěna tak, že byla vidět jen ze správného směru, ale ne ze silnice. Tedy jsme jí minuli. Už zase ve větší skupince závodníků pokračujeme na Bubovické vodopády. Cesta je hodně rozbahněná, několikrát se mi podařilo projít hodně hlubokou louží, nebo bahnem. GoreTexové boty ale drží a mám v nich stále sucho. Musím si na ně trochu opravit názor 🙂 Při přechodu rozbahněného potoka po kluzké kládě ztrácím rovnováhu, od pádu do bahniska mě zachránily jen hůlky. Pak už potok radši s pomocí hůlek přeskakuji. Pod vodopádem omývám brýle a chvíli je to, co se zamlžování týče, lepší. Držím se s dvojicí asi dvacetiletých kluků. Ve stoupání na Královu studánku mi trochu utíkají. Stavím na občerstvovačce (a kontrole) u Dubu Sedmi Bratří, zase navlíkám rukavice a mažu ke Karlštejnu. Za hospodou Pod Dračí Skálou odbočuji stezkou ke hradu. Po hradě bloumá smutný Ital a hledá ztracenou červenou bundu. Druhou stranou dolů z hradu stále sólo, až ve stoupání na Karlovu vyhlídku doháním nějaké lidi. Nahoře je kontrola (K3, samoobsluha), fixa ale moc nepíše, tak s ní do papíru aspoň reju. Během sestupu k Třebáni zjišťuju, že ti dohnaní jsou ti kluci, co jsem s nimi šel kolem Bubovických vodopádů. Valíme společně až kousek za Třebáň, jeden z té dvojice má trochu problémy a odpadá. Dál tedy jen ve dvou, ale světýlka za námi i před námi ukazují, že závodníci jsou všude. Ukazuje se, že borec se kterým jdu také chodí střílet – o společné téma rozhovoru je tedy postaráno. Kolem Haloun lezeme na Hřebeny. Tma, jen světýlka čelovek, cvakání hůlek o kameny a občas tichý hovor závodníků v temnotě. Na kontrole (K4) u Jezírka mi kolega půjčuje nějaký speciální hadřík proti zamlžování na brýle. Funguje to! Od té chvíle už žádné problémy s brýlemi. A taky přestalo pršet. Po modré TZ směřujeme do Řevnic, s malou odbočkou (krpál jaxwinje) na vrchol Babky (K5). Vrcholové foto (nějak se mi tam připletla slečna v červené bundě :-), mimochodem s ní a ještě pár lidmi jsme se tak nějak míjeli furt až do Slap) a dolů do Řevnic. Tam nás čekala občerstvovačka (a K6) s výbornými bagetami (no, za daných okolností byly výborné, jinak bych jí asi nepožil) a pivkem. Došel nás kolega „ztracený“ u Třebáně. Vyrážíme ale o něco dřív než on, přes hřeben do Řitky, kde opět bloudíme, tentokrát ve větší skupince. Minuli jsme totiž odbočku TZ mezi domy, vedoucí k podchodu silnice R4. Místo toho jsme došli asi o 1,5 km dál a silnici jsme podlezli podchodem u benzínky. Zorientoval jsem se a nasměroval naší skupinku k Líšnici, kde jsme se napojili na správnou trať. Zacházka asi 1km, ztráta cca 10 minut. Cesta teď docela ubíhala, navíc začalo svítat. Dohnali jsme našeho opožďujícího se kolegu – díky zakufrování v Řitce se dostal před nás. Motá se po cestě ze strany na stranu a prý měl i halucinace. Drsný. V Bojově u jednoho z domů probíhá zabíjačka, čuník už je v horké lázni a řezník brousí nože. U železniční zastávky v Bojově je další kontrola a občerstvovačka (chleba se salámem). Během dosavadního pochodu jsem si pořídil obrovský puchýř na levé noze, je nejvyšší čas to řešit. Přelepuji co se dá a beru si druhé ponožky. S dvojitými ponožkami jsou nohy v botách víc „utemované“ a dá se jít (ale asi mi sleze nehet). Zkušenost pro příště. Hned za Bojovem cesta stoupá náročnými schody, pak až do Masečína je to pohoda. Tam se zase odděluje ten pomalejší z dvojice mých společníků – našel otevřenou samoobsluhu a vydal se nakupovat (toaletní papír). Během sestupu do údolí Kocáby vychází slunko, my se ale noříme do údolí, do mlhy. No, nebylo to tak strašný, jak v noci. Přecházíme údolí a širokou lesní cestou míříme do obce Slapy, kde je takový předěl v závodě (K8 – 51,5 km). Není to přesně půlka závodu, ale dostáváme zde itinerář zbytku trati a polívku. K té přikupuji pivko, relaxujeme v hospodě a užíváme si tepla. Připojuje se k nám kolega odpojivší se v Masečíně. Nechci se ale v hospodě zaseknout nějak na dlouho, takže se (prozatím) loučím a vyrážím dál sólo. Před hospodou potkávám zničeného Darksona (právě dorazil). Od rozcestí Pod Homolí (K9) scházím k Vltavě, když vtom mi zvoní telefon. Volá Blacky, kdeže prý jsem. Ujasňujeme si to a domlouváme se, že mě asi fandící cyklodružstvo dožene někde na Svatojánských Proudech. A taky že jo – kousek za Ztracenkou (těsně před K10) už mě mají. Na úzké stezce ale nejsou moc rychlí, mě to nedá a ROZBÍHÁM SE (po cca 60km)! Běžím kousek za nimi, ale na širší části stezky mi ujíždějí. Domluvili jsme si sraz v hospodě v Třebenicích (K11). Polívka, dvě pivka, příjemný pokec – vůbec se mi z hospody nechce. Mezitím také přišli (a zas odešli) ti dva kluci, co jsem s nimi šel od Bubovických vodopádů, a pár dalších lidí. Nakonec se velmi ztuha uvádím do pohybu (myslím, že bylo asi 14h) a mířím k Rabyni. V lese za Rabyní doháním mé dva společníky a pár dalších lidí. A mě zase dohání starší pár, vypadají velezkušeně a jdou jak z partesu. Chvíli jdeme pohromadě, starší dvojice se pak ale odděluje dopředu a já se rozhoduji držet se jich. Kontrola na vyhlídce Máj (K12) je umístěna trochu krkolomně na skále nad řekou, slézáme k ní a čmáráme do itinerářů značku. Trasa zde vede místy mimo TZ, ale je dobře označená bílými šipkami. Začíná se stmívat. U osady Proudy se mi spouští krev z nosu. Pokračuju, držíc si na něm kapesník, a doufám, že to přestane. Nepřestává, tak zastavuji u studánky u Krňanského potoka. Moji společníci pochopitelně mizí do dáli. Asi po čtvrt hodině krvácení konečně ustává, takže můžu pokračovat. Mezitím se definitivně setmělo, vytahuji tedy zase čelovku a baterku. V dálce slyším hlasy blížící se skupinky dalších závodníků. V Třebsíně v hospodě sedí ta starší dvojice, co mi před chvílí utekla, ale je tam děsně nahuleno, dovnitř se mi nechce, tak jdu dál. Jenže dělám zásadní navigační chybu a volím blbou značku (původně jsem si myslel, že značka byla správná, že jsem jen minul odbočku, ale po pozorném prostudování mapy musím uznat, že to tak nebylo). Díky tomu se ocitám docela mimo trasu a do Pikovic přicházím od jihu po silnici. Tím jsem ovšem vynechal kontrolu K13 na Posázavské stezce. Bez dvou kontrol, značně demoralizovaný puchýři, krvácením a tak vůbec se rozhoduji to zabalit a procházím Pikovice rovnou na vlak (ani jsem se nestavěl v hospodě). Zakufrování kolem Medníku mi zase přidalo asi kilometr, ztráta asi 15 minut. Oficiálně to v Pikovicích bylo 80 km, s tím blouděním mám tedy asi 83 km. Dorazil jsem tam asi v 18:15, takže to máme 83 km za 19 hod 15 min včetně přestávek. Do cíle by mi zbývalo ještě pekelně těžkých (technických a kopcovatých) 30 km, což by znamenalo minimálně dalších cca 7 hodin chůze…na to už jsem teda neměl morál. Navíc zase začalo pršet. Klobouk dolů před všemi, kdo to dali celý.

Během čekání na vlak na zastávku přišlo ještě několik dalších závodníků, mezi nimi i jeden z té dvojice, co jsem s nimi absolvoval většinu závodu. Kupodivu ten, co se zdál být v lepší kondici. Cesta vlakem tedy utekla rychle. Vystoupil jsem v Modřanech a v místě cíle se trochu zcivilizoval a vyzvedl si batoh s věcmi. A pak už konečně domů SPÁÁÁÁT!

Teď druhý den mám tyto poznatky:

• nohy (jako svaly) mě kupodivu nebolí, zato mě bolí zadek (gluteus maximus) a tricepsy (nezvyk na pohyb s hůlkami)
• je dobré si na takhle dlouhé akci něčím namazat rty, nebo aspoň stále žužlat kus špeku
• v oblečení jsem žádnou chybu neudělal, bylo mi tak akorát a to jsem měl v batůžku ještě GTX větrovku
• čelovka dostatečná na běh po cyklostezce není dostatečná na akce tohoto typu…ani ne tak proto, že by špatně svítila na cestu, ale je třeba vyhledávat značky a na to je potřeba daleký dosvit (a ať máte jakoukoliv baterku, věřte, že značka je umístěná vždy metr za hranicí jejího dosvitu :-)) – tedy ideál je čelovka se slabým režimem s dlouhou výdrží baterek na normální chůzi a s možností krátkodobě si posvítit větším výkonem
• GTX boty a kvalitní hůlky jsou takřka podmínkou
• pití ve vaku na zádech je optimální – udržuje si pitelnou teplotu
• GPS výrazně usnadní navigaci, mít jí, asi bych nebloudil
• u takhle dlouhých akcí je určitě lepší pár minut počkat a jít s někým, než sólo – je to na palici

Strava během závodu: 4x banán, 2x tatranka, 2x polívka, 1x houska, 1x chleba se salámem, 1x bageta se šunkou a majonézou, cca 2,2l piva, cca 2l nápoje Tang (v camelbaku), 1x sojová tyčinka v čokoládě, 1x velký Pikao

• Oficiální výsledky – až budou, budou pravděpodobně ZDE, předběžné najdete ZDE
• Moje fotky najdete ZDE
• Super reportáž jednoho z trojice vítězů je ZDE